17. listopad 1939, 1989 a 2022

I letošní 17. listopad bude samozřejmě připomínán z různých pozic. Jedni budou vzpomínat zejména na tragédii našich studentů v roce 1939, následnou německou okupaci a II. světovou válku, druzí se zaměří na rok 1989, boj s virtuálním nepřítelem a kolaps socialismu v Evropě. A jistě budou i třetí, kteří se budou ptát, zda obě uvedená výročí i současný 17. listopad 2022 – téměř na prahu třetí světové války, nemají společného jmenovatele, zda je vůbec co oslavovat, zda odkaz popravených studentů není, s ohledem na současnou realitu i další výhled, spíše zneužívaný než využívaný.

Všechny přístupy mají jistou logiku, legitimní otázkou však je, který z nich může být pro budoucnost, další existenci lidského rodu a vůbec života na Zemi a přírody pro řadového občana přínosem. Nebylo by od jedince rozumné v současné době pokoušet se odpovědět. Jednak jde o komplexní společenský, sociologický i humánní, organizační i technický problém, jednak z důvodu posledních výroků a výnosů úřadů o toxicitě informací a možném následném postihu jde doslova o riziko ztráty osobní svobody s možností různých postihů. Není naopak tato skutečnost toxická pro demokracii? Čím dříve ale složitost a naléhavost problému pochopí vládnoucí garnitura a odváží se o seriózní vědecký dialog, konference s účastí všech politických subjektů na toto i další témata, tím méně bude nešťastných na Zemi.

Není společným jmenovatelem jak tragédie studentů v roce 1939, tak i všeho válčení, diletantského řešení příběhů – covidu, využívání přírodního bohatství a jeho distribuce, migrací – ať už z důvodů náboženských, nedostatku pracovních příležitostí nebo války, udržování vojenských bloků a soustavné hledání nepřítele, sobeckého a nedůstojného jednání v EU a i poslední válečné tragédie přímo podstata mezinárodního kapitálu? Není snad základem kapitalismu spekulace a bezohlednost, boj o moc, nadvládu – vyhrávat, potlačovat, nejlépe likvidovat konkurenci, mít zajištěné levné suroviny, vyspělé pracovníky a odbyt?

Boj o tyto cíle byl hnacím motorem kapitálu už v minulém století a nabyl na intenzitě po rozpadu Sovětského svazu. Nepřipomínají dnes neomalené výroky o říši zla (Reagan) nebo o boji za lidská práva v řadovém občanovi, který prožil období let 1948–1989 (dle zákona 198/1993 Sb. to byl systém zločinný a zavrženíhodný) hlášení Rádia Jerevan? A to při plném vnímání reality života, tedy úspěchů i chyb a excesů, které se staly a zpravidla byly neadekvátní reakcí na diverze mezinárodního kapitálu. Nebyl by to dnes přímo trestný čin – veřejné srovnání života občana v socialismu před převratem se současnou realitou i další perspektivou? Snad je namístě připomenout výrok Tomáše Bati, který už před 100 roky krizi kapitalizmu přejmenoval na krizí morálky, krizí mravní.

Patřím věkem k těm, kteří už dost pamatují, nepatřil jsem k prominentům minulého režimu a nechci agitovat – ostatně to, myslím, ani není třeba. Ti, co zažili pozdější období socialismu, mohou vzpomínat, ti mladší nechť studují statistiky, pokud chtějí rozlišit povídky od reality. Byly bohužel i chyby, ale ty byly průběžně odstraňovány, což bylo v zájmu systému i občana.

Jak komická jsou moudra z doby převratu – vše vyřeší neviditelná ruka trhu, stát je nejhorší vlastník, neznám špinavé peníze, za x roků se budeme mít jako Rakušané, o něco později jako Němci, nikdo dříve nevěděl, co kolik stojí (přitom ceny byly trvalé od měnové reformy, dnes nikdo ráno neví, za kolik si koupí rohlík ke svačině). Jiný prorok tvrdil, že si prý půjčujeme na investice.

Heslovité vyjádření sice kvalitativně připomene realitu, jistě ale není exaktní. Tady by byla namístě kultivovaná vědecká rozprava s diskusí, oponenturou návrhů předložených představiteli jednotlivých politických subjektů a se závěrem pod dohledem veřejnosti. Odváží se současní vládci nahradit trapné až nemravné výpady seriózním hledáním řešení? Nenechme obrovský kapitál zkušeností i praxe, úspěchů i tragédií našich předků ležet ladem!

Evžen SMRKOVSKÝ