Člověk v této době je fakticky neustále správně ideologicky dopován, aby ani na okamžik nezapomněl a nezapochyboval, v jak bezvadné společnosti a v jak úžasné době jsme se po převratu v roce 1989 ocitli. Téměř v jakémkoliv třeba i primárně apolitickém kontextu se různí vystupující ve sdělovacích prostředcích snaží dát najevo svou příchylnost, ba přímo věrnost současnému režimu, aby nevznikly sebemenší pochyby o jejich úmyslech a způsobu myšlení. Nakonec mají k těmto postojům jasné ideové vodítko, i z pozic vládních jsou neustále opakovány kánony o politice a uspořádání plně demokratickém (v podobě současné pravicové koalice), a o jejích nedemokratických oponentech, kteří jsou vinni svým populismem, extremismem, rusofilstvím a vůbec všeobecným »dezolátstvím«. V tomto životě v předklonu před aktuálními mocnými vynikají především různí herci a kulturní pracovníci a samozřejmě i celá mainstreamová novinářská »ekipa«, jak jsme toho byli svědky ve velmi vyhrocené míře nedávno v prezidentské kampani.
Tak jsem před několika dny chvilku sledoval (jak jinak) zcela objektivní a vyvážené hlavní zpravodajství ČT a po obvyklých pasážích o dobrých úmyslech naší vlády a zlých úmyslech Rusů jsem v celku přivítal jakousi relativně neutrální vsuvku o nově nastudovaném provedení hry Ladislava Stroupežnického Naši furianti. Reportáž tuto novou inscenaci pochválila a připomněla, že Národní divadlo se k této hře vrátilo po dlouhých letech, neboť naposledy ji uvedlo v roce 1979. A v této souvislosti se reportéři obrátili na herečku T. Medveckou, která hrála a hraje v obou těchto provedeních, samozřejmě ne stejné role, zda by nepřipomněla svou zkušenost z té první inscenace.
Čekal jsem nějakou obecnou formulaci nebo třeba vzpomínku na tehdejší kolegy, ale paní herečka nezklamala a s planoucím zrakem prohlásila, že v roce 1979 byla tato hra údajně poznamenána dusnou atmosférou, neboť bylo dva roky od prvních podpisů Charty 77.
Já si samozřejmě tuto dobu celkem dobře ze svých mladých let pamatuju a nevzpomínám si na nějakou zvláštní vypjatou situaci, lidé měli své běžné starosti a nějaká Charta je kromě disidentů nezajímala. Ale říkal jsem si, že dnes mají uvědomělí podporovatelé tohoto systému svůj specifický kalendář, jsou události, které se staly »před Chartou«, a ty, které byly až »po Chartě«. Skoro bychom mohli pozměnit zavedené názvosloví a nahradit výrazy »před Kristem« a »po Kristu« nebo »před n. l.« a »po n. l.« těmito novodobými variantami. Koneckonců třeba ve Francii po vyhlášení republiky v r. 1792 začali používat nový kalendář od roku 1. V této souvislosti nám začátky té slavné Charty připomněla opakovaná série České století, kde asi kouzlem nechtěného znázornili skupinky těchto »otců zakladatelů« spíše jako vulgární asociály a zneuznané okrajové intelektuály se základnou spíše v zahraničí. Asi to musel být kontrast, když se sešli někteří skutečně existenčně živořící (i v Chartě takoví byli) a lidé typu Havla a třeba Landovského, kteří se dohadovali, zda pro přepravu na své nemovitosti použijí mercedes, nebo saab.
Prostě v Chartě bylo nastartováno to, co zažíváme už více než 30 let v masovém měřítku, totiž rozdělení na elity a ty, kteří se dostávají na společenskou periférii. A to je asi hlavní odkaz a »přínos« chartistů a jejich následovníků po roce 1989.
Pavel JANÍČKO
