Kdo prošel školní docházkou, jistě si vzpomíná, že už něco takového slyšel z úst učitelů. V podstatě to bylo upozornění, že jinak přijdou sankce. No prosím. Každý ví, že bez kázně nelze dosahovat vzdělávacích výsledků, že narušitelé kazí práci jiným. Pořádek musí být.
Nově zvolený prezident Petr Pavel měl volební heslo: Řád a klid. A tak to u mnohých vzbuzuje úplně jinou asociaci, než léta ve školních lavicích. Zvláště, když to vyřkne voják. Pak se nabízí jediné. Buďto budete poslouchat, nebo uvidíte, co s vámi uděláme. A připomíná to neblahá třicátá léta v Německu. Zákaz, pronásledování a zatýkání komunistů, protinacistické inteligence, cenzura tisku a všeho, co neodpovídalo vládní moci, vypjatý nacionalismus a rasismus.
Společnost je daleko větší a rozmanitější celek, pro nějž ve společnosti musí platit pravidla vzájemného soužití. K tomu máme zákony. Společnost ale není školní třída nedospělých jedinců. Dospělým občanům naší země bylo heslo Petra Pavla určeno. A těm bylo tímto sděleno, že pokud budou kazit práci současné politické garnituře, bude proti nim zakročeno.
A už se tak děje. Zatím první vlaštovky v dehonestování organizátorů různých protestů proti vládě, vystupujících na nich, první soudy a neskutečné tresty za názory i na vzdálené historické téma. Bude potlačována i svoboda bádání historikům, pokud se budou odchylovat od současného účelového výkladu historie, často prezentované jednostranně orientovanými propagandisty jediné pravdy? Odkdy soudy rozhodují o historické pravdě? Začalo zastrašování? Žádná vláda nemá podporu většiny občanů své země a její místo na politickém slunci je jen lidem propůjčené místo na dobu určitou, a to s přesvědčením, že bude konat pro blaho lidu. Pokud si vláda osobuje právo rozhodovat o tom, co je a co není přípustné si myslet a svoje názory sdělovat a zároveň zhoršovat životní úroveň svých občanů, pak neplní svoji funkci a občané mají právo ji zbavit pravomocí. Tak tomu bylo v socialistické Ústavě v čl. 3, kde stojí: »Člen kteréhokoliv zastupitelského sboru může být z rozhodnutí svých voličů kdykoliv odvolán.«
V Listině základních práv a svobod v čl. 23 současné Ústavy ČR se píše: »Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.« A cenzura tisku, odstraňování z internetu všeho, co neodpovídá současnému vládnímu názoru, omezování výměny názorů v televizi a zvaní do diskusí jen »prověřených« diskutérů a tresty za názory toto naplňuje.
Kritické myšlení sešněrováno
To tato vláda porušuje čl. 17 Listiny, kde se píše: »Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.« Jakým právem současná vláda nastoluje cenzuru? Jakým právem jsou souzeni lidé za názory?
Kritické myšlení, po kterém se tak volá, se musí pohybovat jen v mantinelech, která předkládají jen ta »správná« média prezentující názory současné vládní garnitury?
Na předvolebním shromáždění kandidáta na prezidenta Petra Pavla mladí lidé za svitu mobilů zpívali v Brně píseň svých rodičů: »Jednou budem dál, já vím. Jen víru mít, doufat a jít…« Opravdu vědí tito mladí lidé, co je čeká? Při zpěvu stejné písně před 33 lety se rodiče dnešních mladých a nezkušených také těšili, že se budou mít lépe. Slibovala se jim zářná budoucnost. Dosáhneme životní úrovně Rakouska a Německa, budeme cestovat a v důchodu si užívat někde u moře, nebo mít čas na své záliby a koníčky, pro které při pracovním vytížení nezbýval čas. Bude zde svoboda slova a shromažďování.
Cinkali, a čeho se dočkali?
A zatím se mnozí dočkali toho, že musí mít dvě i více zaměstnání, aby uživili rodinu, mnozí se nedostali ani do posledního vagónu a žijí na ulici. Vzdaluje se jim možnost vlastního bydlení a nájem požírá neuvěřitelné sumy ze mzdy. Kdo z těch lidí před 33 lety tušil, že bude boj dostat se k zubaři, že budou lidé brát útokem slevy v obchodních řetězcích, čekat na operace, nebo vybírat peníze od těch, co sami mají málo na všechno možné i nemožné?
Samá sbírka, potravinové banky, množství neziskovek, podpůrných fondů a výsledek je, že chudoba našich občanů roste. Opravdu si někdo může myslet, že budeme dál, když se opět zvýší odchod do důchodu až do 68 let, když za socialismu odcházeli muži podle profesí do 60 let a ženy podle počtu dětí do 57 let? A k tomu se sníží vyrovnávání inflace důchodcům a zavede se vyšší daň z nemovitostí, zruší se podpora »stavebka« a zvýší cena dálničních známek, ceny energií i kroužků… i »bločky na poznámky«, jak zpívá Jarek Nohavica? Je neskutečné, že se žádá solidarita starých s mladými místo toho, aby tomu bylo naopak. Církví, které by mohly jít příkladem solidarity a ukázat svoji křesťanskou lásku k bližnímu a vzdát se náhrad, se to netýká? A co větší zdanění bohatých?
Tak jsme svědky toho, že se bere těm, co mají nejmíň. A v zájmu čeho? V zájmu kapitálu, který nemá nikdy dost? Lidé si začínají uvědomovat, že než o své lepší budoucnosti jen snít, musí se o svá práva bít. Ale dojde to i těm mladým, co je v životě čeká? Co jim však opravdu nepřeji, je zažít válku, kterou nezavinili, a nechci, aby si museli zpívat jako naši předci v první světové válce: »Červený šátečku kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč!«
PaedDr. Anna ŠTOFANOVÁ
