Devátý květen 1945 je skutečným datem konce války

Je znakem silně nezdravých časů, že se náš národ nedokáže sjednotit na tom, že pro nás je datum 9. května 1945 skutečným datem konce války, skutečného osvobození Československa od hrůzné sedmileté okupace expanzivním nacistickým Německem, destruktivním zvláště vůči slovanským národům, včetně českého. Osmého května se ještě nejen v Praze, ale v řadě dalších českých měst sváděly kruté bitvy se mstícími se Němci, které by bez pomoci postupujícího sovětského vojska mohly trvat ještě několik dnů s obrovskými ztrátami na životech a majetku. Je znakem pohrdání západních velmocí, že za oficiální konec války vybraly datum, kdy skončila válka v jejich zemích. Dnešní pohledy na válečnou i poválečnou situaci, zvláště ve střední Evropě, je odrazem rostoucího záměrného nepoctivého přepisování historie ve prospěch expanzivních záměrů a mocenských ambicí tradičně koloniálních zemí, včetně Německa.

Už na konci války se v Německu objevil názor – Hitlerovy cíle ano, ale bez války, ekonomickými prostředky. Aby bylo snadnější cíle dosáhnout, překrucuje se pravda, výklad dějin se stává atomizovaný a chaotický, z viníků se dělají oběti a z obětí viníci. A hlavně se bourají jako nepravdivé a zbytečné pohledy národní. V zájmu ekonomické a politické expanze se odstraňují humanitní a demokratická kritéria hodnocení dějin, odstraňují se osvícenské principy vědeckých přístupů, které měly sloužit, a do značné míry sloužily, k pozvednutí duchovní, mravní a sociální úrovně většiny lidí a národů jako celků. Jako by nastával návrat do temných dob, kdy lidé nesměli zkoumat, co je pravda, kdy byli krutě trestáni, když se vzpírali přijímat jednu povolenou pravdu, kterou nesměli zpochybňovat, natož ověřovat. Zdroj takových tlaků je vždy stejný – chorobné ambice úzké mocenské vrstvy pohrdající většinou lidí, národy, životem, upírající jim právo na důstojný tvořivý život, na pozitivní rozvoj.

Co se vlastně učí děti ve škole?

Pražské povstání od 5. do 9. května 1945 bylo nesmírně významné nejen pro situaci českého národa, ale i z hlediska skutečnosti, že zkrátilo válku o několik dnů. Důležité je, že bez pomoci sovětských vojsk, která bojovala proti Němcům v řadě měst, než přišla do Prahy 9. května, by boje s obrovskými ztrátami pro Čechy trvaly déle. Už pochod sovětských vojsk českým územím budil u Němců hrůzu a začali před nimi hromadně prchat, zanechávajíce za sebou četné mstivé zločiny. Podívejte na staré fotografie, jak vyhublí Češi vítali sovětské vojáky s láskou a vděčností. Byli to většinou prarodiče či spíše praprarodiče dnešních mladých generací, kteří se účastnili povstání od 5. května s naději na svobodnou svou i budoucnost příštích generací. Dnes se začínají oslavovat vojska, která jen z podstaty svého oportunismu a zrady, se účastnila velmi krátce bojů v Praze. Kde jsou média, aby vysvětlovala důležitý kontext? Co se vlastně učí děti ve škole?

                                                                                    Mladé generace z důvodů politické manipulace médii, zvláště ze zahraničí, se obracejí zády k pozitivním hodnotám vytvořeným řadou minulých generací ku prospěchu nás všech. Kdo je vychovává v mravním vakuu, včetně neschopnosti být vděční? Nejen, že se tím mravně snižuje celý národ, ale ve skutečností vzbuzujeme pohrdání u těch, kterým se tím slouží, jejich výkladu historie ve prospěch jejich nebohulibých a destruktivních politických cílů, namířených na expanzi – vlastně koloniální. Navzdory podmínkám musíme intenzivně pěstovat v širším kontextu znalosti o zápasech minulých generací o pozitivní rozvoj národa. I v nepříznivých podmínkách v těchto zápasech český národ vytvořil hodnoty evropského významu, máme být na co hrdi, jen to musíme znát a bránit jak proti vnějším tlakům tak proti vnitřním, které slouží cizím zájmů a ne českým.

Zůstat věrní poctivým přístupům

Vyhlásit mezinárodně oficiální datum konce druhé světové války není úplně nerozumné, ale vytlačit tím oficiálně úctu a oslavy dat vztahujících se k osvobození jednotlivých národů a států je velmi nepoctivé, nebezpečné, snižující jejich roli v tomto úsilí. Neměly by snad jednotlivé národy mít právo oslavovat oficiálně konec války v souladu se svou zkušeností, s respektem ke všem aspektům a účastníkům bojů? I bourání legitimních pomníků je znakem neznalosti, zbabělosti a nepoctivých přístupů k historii a k realitě, podobně jako stavění pomníků osobnostem, které se ničím pozitivním nezasloužily o úroveň, bezpečnost a svobodu českých zemí a českého národa, spíše naopak. Obojím se útočí jak na důstojnost a zásluhy českého národa, tak na skutečné přátele a účastníky, kteří podstatně přispěli k jeho svobodě.

Musíme zůstat věrní poctivým přístupům, hájit pravdu odvahou, navzdory podmínkám a tlakům. Obdivuhodná úroveň lidí, národů i naší civilizace rostla v posledních stoletích v konfliktech mezi vírou v pozitivní potenciál každého člověka a národa s právem na jeho rozvíjení a chorobnými destruktivními ambicemi úzkých mocenských vrstev. Potřeba statečné obrany pravdy, humanitních a demokratických hodnot a principů zůstává potřebou trvalou, kterou je nutné přijmout jako aktivní součást důstojného života každého člověka.

Marie NEUDORFLOVÁ