Osmý březen – to nejsou jen květiny ženám, to jsou i slzy bolesti, ale také hrdost na naše předky. Před 80 lety, 8. března 1943, se u ukrajinského Sokolova zrodilo první bojové vystoupení 1. československého polního praporu pod velením Ludvíka Svobody.
Bylo krátce po kapitulaci německé armády u Stalingradu. Německé tankové seskupení pod maršálem Mansteinem se snažilo dostat k Charkovu. Necelých tisíc mužů a žen po dva dny na desetikilometrovém úseku zadržovalo u zamrzlé řeky Mža tento německý tankový útok, centrem obrany se stala obec Sokolovo. Českoslovenští vojáci německé tanky přes řeku Mža nepustili.
Třináctého března skončilo jejich desetidenní nasazení na tomto úseku fronty. Poté se čs. prapor přesunul za řeku Severní Donec… Obracím stránky publikace Miroslava Brože Hrdinové od Sokolova vydanou Ministerstvem obrany ČR v roce 2006. Stovky stran dokumentů a fotografií hrdinů od Sokolova. Fotografie z bitvy u Sokolova není ale ani jedna. Naši hrdinové měli jiné myšlenky.
Když procházíme stanicí metra Florenc, uvidíme ve vestibulu mozaiku připomínající statečnost čs. vojáků u Sokolova. Před lety nesla jméno hrdinů. Sokolovská.
Přímo u Sokolova padlo 86 hrdinů, mezi nimi i velitel 1. roty nadporučík Otakar Jaroš. Raněno bylo přes 100 našich vojáků, 16 vojáků většinou zraněných bylo zajato, mnozí z nich byli bestiálně umučeni. Desítky zraněných Čechoslováků od Sokolova byly v charkovské nemocnici Němci povražděny. Nutno připomenout, že Čechoslováci byli první jednotkou, která se bojovala po boku Rudé armády proti nacistům. Npor. Otakar Jaroš byl dokonce prvním cizincem, který obdržel nejvyšší sovětské vyznamenání Zlatou hvězdu hrdiny SSSR. Jedno z nejvyšších obdržel i velitel praporu pluk. Ludvík Svoboda. Další stovky hrdinů obdrželi vysoká československá a sovětská vyznamenání. Z 1. československého polního praporu se zrodila brigáda, v dalším roce 1. československý armádní sbor. Cesta od Sokolova pokračovala přes Kyjev, Slovensko, Ostravu, až do jarní Prahy. Československé hrdiny vítaly miliony, lidé slzeli, byli vděčni. Jména hrdinů od Sokolova Otakar Jaroš (velitel 1. roty), Antonín Sochor, Arnošt Steiner, Richard Tesařík, Jan Kudlič (velitel 2. roty), Vladimír Janko (velitel 3. roty)… upadají v zapomnění. Poslední pamětníci od Sokolova odcházejí do nebes hrdinů.
Nezapomínejme ani na 8. březen 1944. Koncentrační tábor Osvětim, tzv. Terezínský rodinný tábor. Od září 1943 zde bylo soustředěno 5000 našich židovských spoluobčanů. Po půl roce, 8. března 1944, byla zde v plynových komorách provedena poprava 3792 československých občanů, mužů, žen i dětí. Byli stateční v hodině smrti. Byla to největší vražda v celé naší historii.
Kolik hrdinství a hrdinů se zrodilo v našich dějinách. Dnes je postrádáme. Po několika důkladných historických čistkách se nám vytrácejí. Dějiny se převracejí. Pokukuje se po cizích, naopak ti naši slavní předci jsou i po staletích znovu a znovu kádrováni, jejich památka je urážena. I proto se u nás traduje, že »v Čechách patřičně oslavujeme, ale i kamenujeme. A zapomínáme, že lež, nebo historická polopravda se s námi vleče, jak chyba v matematickém příkladu!« I proto mnozí dějinami popletení závidí Francii jejich neporazitelného Napoleona, Rakousku zase Františka Josefa I., Německu jejich maršály, zapomínajíce na miliony jejich obětí.
Naši hrdinové se krčí někde v koutě, jejich odkaz je i po smrti kádrován. I ten nacisty popravený Julius Fučík, autor světově proslulé Reportáže…, před novými soudci neobstál. Také Havlíček na tom není příliš dobře, boural habsburskou monarchii. Snaživí tvůrci nových vzorů hrdinství hledají místa pro habsburské maršály, však císař František Josef I. v Praze se již zabydlel.
Přemysl VOTAVA
