Středulovo dilema: Na pivo s Marianem, nebo generální stávka

Již druhé kolo jednání tripartity nepřineslo v úterý (7. 6.) shodu na valorizaci platů ve veřejném sektoru ani aktualizované výši minimální mzdy. Po těchto krocích volají odborové centrály v čele s předsedou tuzemské největší organizace pracujících a zároveň prezidentským kandidátem Josefem Středulou. Zástupci vlády kritizují spolu s podnikatelskými subjekty hospodářskou neprozřetelnost odborářského požadavku zvyšování platů o inflaci, a varují před masivním propouštěním v důsledku zvýšení minimálního příjmu. Obě strany sporu již několik týdnů setrvávají v defenzivní pozici. Nabízí se však otázka, zda odborářské obraty nepředstavují spíše taktiku, jež reálně neskýtá potenciál postupu vpřed za naplněním deklarovaných cílů, a zda tedy nejde hlavně o špatnou kampaň jednoho byrokrata.

Josef Středula obhájil na konci předminulého měsíce post předsedy nejsilnější odborové centrály v zemi. Akt znovuzvolení své osoby i dosavadních místopředsedů Víta Samka a Radky Sokolové ozdobil exkluzivními hosty, mezi které vedle prezidenta Miloše Zemana zavítal ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka s vládním kolegou Pavlem Blažkem, ministrem spravedlnosti. Před těmito i řadovými delegáty osmého sjezdu ČMKOS pohrozil Středula případnou stávkovou i protestní pohotovostí pracujících pro případ neochoty vládní koalice naplňovat priority kongresu, totiž zvýšení minimální mzdy a růst platů veřejného sektoru. Silácké proklamace však kazila pachuť jinak nekonfliktní atmosféry tokání odborových předáků a zástupců pravicové moci. Očividné námluvy a potlesk neoliberálních ministrů Středulovu »inauguračnímu projevu«, jako by to vše předznamenalo následující vývoj, jenž má do bitvy o aktuálně nejzákladnější podmínky ochrany kupní síly pracujících daleko.

V průběhu první poloviny května si ministr práce se Středulou mediálně vyslali několik vzkazů. Kategorický odpor Jurečkův i zaměstnavatelských svazů kontrastoval s čím dál méně konzistentním postojem Středuly, který od vyhrožování generální stávkou přecházel do defenzivy, přičemž šel nakonec na jednání 25. května »s požadavky, a nikoliv ultimáty«. Po prohře hrozil Středula protesty, nedozví-li se (sic!) stanovisko vlády během jednání 7. června. Ani druhá porážka však staronového předsedu ČMKOS nevyvedla z míry, vládní koalice a zaměstnavatelé mají opět týdenní lhůtu na rozmyšlenou, zda vyhovět odborářům, nebo se začít připravovat na postupné popouštění uzdy zaměstnaneckému hněvu.

Ve vzduchu visí otazník, zda je záměrem nového vedení ČMKOS se Středulou v čele skutečně povolit opratě radikálnější činnosti odborářů, či se spíše jedná o promyšlenou defenzivní taktiku mající vzbudit dojem aktivity, počítající však předem s nenaplněním vytčených cílů, které následně pokryje pěna dní. Středulovské vedení totiž v posledních osmi letech nezaznamenalo většího vítězství, jeho kompromisnické kroky na jednáních tripartity akceptovala jak formálně prozaměstnanecká ČSSD, tak i kapitáni průmyslu hrající jako vždy první housle. Vážnější výzvy scházely, a do těch nynějších se Středulovi nechce, jak vykazuje podlézáním neoliberálům na straně jedné a očividným lhaním a pasivizací svých zaměstnaneckých živitelů na straně druhé.

Toť vše představuje významný indikátor i pro nadcházející prezidentské volby, v nichž se počítá se Středulou jakožto kandidátem levice. Bude-li prohrán současný boj za splnění nejbazálnější povinnosti odborů, tedy udržovat stabilní kupní sílu pracujících, nelze s ním vážně počítat. Kolem Středuly se buďto vytvoří široká základna příznivců politiky odborů, nebo tento skončí jako další uchazeč z kategorie menšího zla s nepatrnou podporou skalního jádra. Ve druhé pozici se Středula aktuálně nachází, neboť je podporován výhradně svými spolubyrokraty a všehochutí umírněných, jimž jsou reálné výsledky třídní odborářské politiky ukradené. Na první pozici může Středula aspirovat, pakliže dovede do vítězného konce boj posledních týdnů a postaví se za ty elementy hnutí, kterým přijde kompromisnická a pletichářská pseudopolitika »sociálního smíru« a udržování status quo cizí a nechutná a kteří mají zájem postavit odbory na nohy jakožto radikálního zástupce zápasů pracujících za prolomení hranic kapitalismu a třídní stratifikace.

Středulův předchůdce ve vedení ČMKOS Jaroslav Zavadil se proslavil tím, že po nejmohutnější odborářské demonstraci v dubnu 2012 a poté, co na ní pohrozil vládní garnituře generální stávkou, byl načapán na pivu s tehdejším hromosvodem lidového hněvu a ministrem financí Miroslavem Kalouskem. Snad se v příštích dnech a týdnech nepřihodí Josefu Středulovi podobná patálie. Vyhlášení generální stávky či přátelské posezení s »rivalem« Marianem Jurečkou by totiž rozhodně nepředstavovalo falešný rozpor. Ba naopak, napovědělo by nejvíce.

Jan BODNÁR