Mým záměrem bylo, aby kniha měla velmi osobní rovinu a sílu oslovit

Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s historičkou a pedagožkou Dagmar Martinkovou, místopředsedkyní Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel

Když se řekne Volyň, někteří si možná vybaví půvabné jihočeské městečko, ale většina rozsáhlou oblast, dnes nacházející se na Ukrajině, kde žili kdysi naši krajané. Mohla byste ve zkratce vystihnout, kdy, jak a proč se objevili čeští osídlenci právě na Volyni?

V druhé polovině 19. století se vydávaly tisíce Čechů za hranice své země s přáním najít lepší budoucnost pro sebe a své rodiny. Tato emigrace měla několik důvodů, jako například demografický vývoj, nedostatek půdy, politický vývoj a určitě i mnoho dalších osobních důvodů jednotlivých vystěhovalců. Jako jedna z mnoha možností, kam odejít, se nabízelo Rusko, respektive současné území západní Ukrajiny – Volyňská gubernie. Očima tehdejšího vystěhovalce to byla nepříliš vzdálená slovanská země s nabídkou levné půdy a s garancí mnoha výhod, které poskytl přistěhovalcům ruský car Alexander II.

Jste autorkou pozoruhodné knihy Na pozvání cara – Příběh Čechů na ruské, polské, sovětské a ukrajinské Volyni. Jak dlouho jste sbírala materiál pro tak pestrou mozaiku životů bezpočtu Volyňáků?

Podklady pro knihu jsem sbírala několik let. Nešlo však jen o podklady, ale řekla bych, že jsem si také musela udělat určitý nadhled nad tematikou, která je jakousi mozaikou poskládanou z dějin několika států, politických zřízení, dvou světových válek, národů, mentalit apod. Kniha je zřejmě zajímavá vzhledem, bohatým dokumentačním materiálem, mapkami, které jsou použitelné i dnes v terénu. Má kniha je také jiná v použití velkého množství osobních vzpomínek, i to byl záměr, aby kniha měla velmi osobní rovinu a měla sílu oslovit.

Češi na Volyni zažívali období klidu, kdy se dařilo, a jako vynikající hospodáři, řemeslníci, zemědělci a podnikatelé získávali věhlas. Ale také strastiplné roky světových válek, období pronásledování ve 30. letech. Aby to všechno člověk pochopil, měnící se vlády a režimy, je nutné projít vaši 334stránkovou knihu. Učinili volyňští Češi správně, když se po válce navrátili do původní vlasti?

Z mého pohledu určitě ano. A takto to vnímá i většina pamětníků, kteří se na Volyni narodili a odešli zpět do Československa.

Využila jste při koncepci knihy i svých pedagogických zkušeností?

Základ tkví v tom, že já sama mám ráda ve věcech jasno. A s tím souvisejí mapy pro orientaci v místopisu, konkrétní osudy skutečných lidí a jejich tváře, konkrétní vzpomínky spojené s místy apod. A to všechno se ukázalo v rámci mé pedagogické praxe, praktické výuky v terénu a přednášek jako vynikající prostředek srozumitelného výkladu pro žáky, studenty a posluchače. Je pro mě velmi důležité, aby to, co přednáším nebo o čem píšu, bylo srozumitelné nejlépe naprosté většině.

Váš vztah k volyňským Čechům vyvěrá z rodinného propojení s Volyní. Kdo tam z vašich předků žil? Knihu jste věnovala babičce – spojařce 2. dělostřeleckého pluku 1. brigády v 1. čs. armádním sboru. To je ona vazba? 

Ano, moje babička Libuše Maňhalová byla volyňská Češka a sloužila v armádě. Také děda, ale toho jsem nikdy nepoznala, neboť zemřel brzy. Také babiččin bratr Bohumil Novák byl v armádě a další příbuzní byli volyňští Češi, které jsem sice nepoznala, ale postupně při svém bádání jsem získávala další informace také o své blízké nebo vzdálené rodině.

Zapojení mužů, žen i dětí do 1. čs. praporu v SSSR, později brigády a sboru vedeného Ludvíkem Svobodou je slavným vrcholem osudů Čechů na Volyni, píšete o »návratu volyňských Čechů bojovou cestou«. Kolik z nich se se zbraní v ruce zapojilo do bojů za svobodu Československa?

Nejvíce volyňských Čechů vstoupilo do 1. čs. armádního sboru, podle odvodních protokolů asi 10 500. Ale stovky dalších mužů a žen sloužily v Rudé armádě, v polské armádě, také ve vojenských jednotkách na západě – v RAF nebo v obrněné brigádě apod. Takže odhaduji, že určitě více než 12 000 osob.

Jste také autorkou interaktivní výstavy Cestou 1. čs. armádního sboru určené pro školní kolektivy, ale objíždíte s ní i kulturní domy, instituce, spolky. S jakým úspěchem se váš koncept setkal? 

Úspěch nedokážu vyhodnotit. To musí asi jiní. Velmi pozitivní reakce jsou od škol a učitelů, kteří na výstavu přijdou nebo s žáky absolvují lektorovaný program. Říkají, že žáci dostávají úplně nové a zajímavé informace, které jsou podány přehledně a srozumitelně.

V květnu tomu bylo 75 let od ukončení reemigrace volyňských Čechů do vlasti. Za jakých okolností se takto volyňští Češi rozhodli? Dle vaší knihy začali o přesídlení uvažovat již v roce 1943, čili uprostřed válečné vřavy.

Reemigrace volyňských Čechů měla hodně důvodů, samozřejmě zásadní bylo vypuknutí války, neméně důležitý fakt byla bolševická vláda, která sebrala půdu a posílala Čechy do pracovních táborů nebo přesidlovala někam daleko na východ. A také každodenní ohrožení ukrajinskými nacionalisty, respektive Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA), tzv. banderovci.

Pozitivní úlohu ve vztahu k volyňským Čechům sehrál Ludvík Svoboda. Jak konkrétně ovlivnil osudy volyňských Čechů?

Ludvík Svoboda byl mezi volyňskými Čechy vnímán jako výborný velitel a pro mnoho mladých vojáků byl na frontě možná něco jako otcem. Také po válce Ludvík Svoboda často volyňské Čechy navštěvoval na oficiálních setkáních Svazu volyňských Čechů, ale s řadou měl i velmi dobré osobní přátelské vztahy.

Názvy volyňských vesnic zněly líbezně slovansky – Kněhynky, Miluše, Olšanka, Lidavka, České Noviny, Josefín, Olšanka, Stromovka, Boratín, Česká Sklíň, Vilhelmovka… Současné ukrajinské vesnice na místě dříve českých mají stejné názvy?

Mnohé názvy vesnic mají jádro české i dnes, docházelo jen k částečnému zkrácení – například České Noviny jsou dnes jen Noviny. Některé vesnice jsou dnes součástí rozrůstajících se měst, takže je třeba na současné mapě už nenajdete – například Stromovka je součástí Lucka, Česká Krošna součástí Žitomyru, Český Straklov je dnes součástí Dubna atd. Ale mnohé zůstávají.

Nelze nepřipomenout brutalitu a nelidskost německých nacistů, kteří se na okupovaném území SSSR dopouštěli genocidy místního obyvatelstva. Osud Českého Malína (vypálen 13. 7. 1943) je všeobecně znám. Ale stejně bestiální byli vůči obyvatelům Volyně příslušníci UPA – banderovci. Nemáte problém s tím, že na současné Ukrajině je obnoven Benderův kult a jeho příznivci pochodují v den jeho narozenin 1. ledna s hořícími pochodněmi Kyjevem?

Ano, není to příjemné. Když víte o stovkách vyprávění pamětníků, která jsou nezprostředkovaná, když máte pročteno několik desítek kronik a záznamů z každodenního dění v době války na Volyni, je to k hlubokému zamyšlení. Tisíce lidí, kteří by ke konání UPA (banderovců, nebo ještě přesněji, k těm co se k tomuto hnutí vehementně hlásili) měli co říct, zde již většinou nejsou. Ale naštěstí jejich paměť je zaznamenána na mnoha místech. A jsou to vzpomínky skutečně většinou velmi negativní vůči konání benderovců.

Byli to převážně Židé, Poláci, ale také volyňští Češi, a ti všichni z území odešli – proto zřejmě neměl a nemá na Ukrajině kdo nastavovat zrcadlo těm, kteří tuto dobu nezažili nebo mají příliš glorifikované informace a s tím pracují. Podle mého názoru není vůbec šťastná volba dělat ze Stepana Bandery hrdinu, Ukrajina má jistě lepší hrdiny.

Ve své knize publikujete fotografii z kyjevského Muzea Vatutina, což byl osvoboditel Kyjeva, sovětský velitel zavražděný zákeřně právě banderovci. Ovšem v Kyjevě byla Vatutinova třída přejmenována na Šuchevyčovu, což byl ukrajinský nacionalista, velitel UPA. Toto je zcela mimo mé chápání. Existuje vlastně ještě Vatutinovo muzeum v Kyjevě?

V knize jsou publikovány fotografie z doby, kdy jsem muzeum navštívila ve výročí bitvy o Sokolovo (asi z roku 2018), a nemám žádné informace, jak na tom muzeum je dnes.

První čs. armádní sbor osvobozoval Kyjev, vjel jako první do kyjevských ulic. Jak jsou vnímáni soudobými Ukrajinci čeští (českoslovenští) osvoboditelé, pokud je zřejmé, že minimálně část ukrajinské veřejnosti a politické scény vyznává banderovce?

Na základě vlastních zkušeností jsem v minulosti poznala jen velmi pozitivní vnímání účasti československých vojáků při osvobozování Ukrajiny v době druhé světové války.

Jaké akce byly věnovány 75 letům od návratu volyňských Čechů do domoviny?

V Praze se 8. června konala konference a také si toto výročí připomínáme při pravidelném pietním aktu v Žatci. Letos 10. července jsme si připomněli 79. výročí vypálení Českého Malína na Volyni. (Pietní vzpomínka se konala také 16. července v Novém Malíně – pozn. aut.)

Monika HOŘENÍ