Rozhovor Naší pravdy s bývalou poslankyní za KSČM Zuzkou Bebarovou Rujbrovou
Dlouholetá poslankyně Zuzka Bebarová Rujbrová odešla do důchodu. Znamená to, že se teď věnuje jen zahrádce a jezevčici Bekynce? Nebo patříte k těm důchodkyním a důchodcům, kteří dál pomáhají prosazovat myšlenky, na nichž je komunistická strana založena?
Ano, jsem důchodkyně na plný úvazek a sleduji dění ve straně i ve společnosti ze zadního sedadla. To neznamená, že by mne to nezajímalo. Můžeme si říkat, co bychom dělali jinak a lépe, ale právem bude následovat otázka: Proč jste to nedělali, dokud jste mohli?
Uložila jsem si proto zdrženlivost. Ono stáří člověka zaskočí tím víc, čím byl do té doby v jednom kole. Pokládám za důležité si uvědomit, že některých cílů už nedosáhnu. Smířit se s tím a hledat jiné priority.
Po skončení poslaneckého mandátu se někteří bývalí zákonodárci stáhli do ústraní. Platí to i o vás?
Do jisté míry ano. Přestěhovala jsem se z Blanska do Brna, kde mám rodinu. Takže doprovázím vnoučata do kroužků a hlídám je, aby rodiče mohli jít do sauny. Plním své stranické povinnosti v nové ZO, ráda potkávám známé tváře. Nestojím o funkce a své předsevzetí už nikdy nikam nekandidovat jsem porušila jen na nevolitelném místě komunální kandidátky, když chyběli lidi.
Od jara do podzimu, a během covidu i v zimě, se zdržuji na své chalupě u Jevíčka. Mám tam zahradu, rybník, les a psa. Při mém chátrajícím fyzičnu práce až nad hlavu. Samota mi nevadí, je to protipól dřívějšího života, kdy jsem naopak postrádala soukromí. Ale ráda uvítám návštěvy známých. Kromě zahrady a hub pokračuji v práci v místním mysliveckém spolku, i když častěji než s flintou chodím do lesa se svým jezevčíkem.
Zajímáte se stále o práci Sněmovny?
Neodolám některým rozpravám v televizi, ale mohu bez nich být. Jiní lidé používají stejné argumenty se stejným, často nulovým výsledkem. Sama na sobě zjišťuji, že ta zlatá klec své osazenstvo izoluje od života společnosti. Veřejnost se nezajímá o to, co bylo schváleno a kdo s tím přišel, ale o dopady těchto rozhodnutí na jejich život. A tady být optimista neumím. Více také vnímám moc médií a jejich manipulativnost. Stačí porovnávat komentáře na různých televizních kanálech i v tisku.
Jezdila jste jako pozorovatelka na různé volby. Sledujete situaci v těchto zemích?
Díky zařazení do mise pozorovatelů OBSE jsem měla možnost sledovat průběh voleb v mnoha zemích: těch tzv. nedemokratických, které se tím snažily dokázat, že demokratické jsou, i těch velmi vyspělých, jež byly do pozorování zahrnuty do počtu, a kde té demokracie bylo mnohdy méně.
Navštívila jsem řadu zemí bývalého Sovětského svazu, Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Arménii a další. Dvakrát jsme byli i na Ukrajině, bylo to krátce po Majdanu. Lidé tehdy stáli hodinové fronty, aby mohli zvolit Porošenka prezidentem. Byli orientováni vesměs protirusky. Faktickou moc měli v rukou oligarchové. Prostí lidé očekávali pomoc, hlavně finanční, od Evropské unie. Říkali nám: Proč utrácíte za kontroly a nezařídíte, aby se v bytech topilo? Na Majdanu jste si mohli koupit vajíčko a hodit je na obraz Putina nebo na figurínu komunisty. Komunisté byli zakázáni a ruština potlačena. Je to právo volby. Odsuzuji Putina za vyvolání vojenského konfliktu dnes už s celosvětovým dopadem. Chci jen říct, že nic není jen černé, nebo bílé.
Považujete za důležité, aby se komunisté zapojovali i do práce zájmových organizací?
Venkov není Praha. Nemá divadla a megakoncerty, ale tradičně si zábavu organizuje sám. A je jedno, jestli to je pod hlavičkou hasičů, fotbalistů nebo myslivců. Na barvu stranické legitimace se tam nikdo nekouká. Chceš pomoct se zabijačkou, tak naloupej cibuli. I když je pravda, že doba covidová hodně aktivit i na venkově utlumila. My jsme takto přišli o legendární Pytláckou zábavu v Chornicích.
Pokud se na venkově mluví o politice, tak se nadává. Lidé zde mají nižší příjmy, do práce – pokud ji mají – dojíždějí, přitom spoje se ruší. V supermarketu nejdříve mizí zlevněné (nikoliv levné) potraviny. Ti starší vzpomínají, ale na revoluci to zatím nevypadá.
Mají důchodci opravdu tolik času, jak jsme si jako mladí mysleli?
Teoreticky mám času spoustu, ale nějak rychleji ubíhá. Všechno mi trvá déle. Vyvenčím psa, uklidím, uvařím, vyvenčím psa, jdu s vnoučaty do kroužků, zatelefonuji přátelům, vyvenčím psa a den je pryč.
Mnoho lidí je dnes ubito starostmi z čeho zaplatit účty za energie a jak se vyrovnat s vysokou inflací. Co byste jim poradila, aby si přesto uchovali vyrovnanou mysl?
To kdybych věděla, tak je to na Nobelovku. Vím jen, že svetr to nevyřeší. A říkám si, jak dlouho bude lidem trvat, než si uvědomí souvislost mezi svou sociální situací a volbami. Netvrdím, že by nás KSČM z toho srabu dostala rychle, ale je nejvyšší čas začít!
Miroslava MOUČKOVÁ
FOTO – autorka
