Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s ekonomem Vítězslavem Pilmaierem
Jak na vás působí výsledky prvního kola prezidentských voleb?
Bohužel spousta našich spoluobčanů doposud ještě nepochopila, že dnes začíná jít nejen o zachování suverenity našeho státu, ale i jeho ekonomiky schopné zajistit jakžtakž přijatelnou existenci většiny z nás. Cynický, ale propracovaný marketing politických skupin vedených představiteli tzv. kolektivního Západu a řízených zpoza našich hranic se projevil ve všech volbách posledních let. Vlastenecké síly, které jsou stále příliš roztříštěné, se nedokázaly spojit a společně přesvědčit své sympatizanty k tomu, aby už v prvním kole dali svoji výstrahu zvůli současné vlády, která v zájmu nadnárodní oligarchie válcuje naši ekonomiku i právní systém a stále víc omezuje už i svobodu projevu.
Mnozí lidé si stále neuvědomují stále vážnější nebezpečí, že Česká republika bude zatažena do válečného konfliktu na Ukrajině, kde v současné době umírají příslušníci dvou slovanských národů kvůli zájmům cizího kapitálu a tzv. bezpečnostní politiky velmocí. Hrozí, že v zájmu kolektivního Západu budou obětovány i životy občanů dalších národů.
Výsledky prvního kola mne příliš nepřekvapily. Spíš potvrdily, že připravenost našich občanů bránit se proti všemu, co je ohrožuje čím dál víc, stále zaostává za naléhavou potřebou. Překvapil mne výsledek vlasteneckého kandidáta J. Bašty. Dostal jen polovinu hlasů, které získala SPD v parlamentních volbách. A to je další a ještě vážnější signál, že vedení SPD by mělo přehodnotit svůj postoj k vlasteneckým silám a k otázce, jak mohou spojit své síly reálně.
Ve druhém kole tak máme kandidáty jiného ražení.
V čem spočívají úskalí obou postupujících kandidátů?
Generál Pavel, kariérní důstojník NATO, je zárukou realizace plánů kolektivního Západu. Hlásí se k tomu i svým sloganem, že je mužem pro tuto dobu, tedy dobu stále nebezpečnějšího konfliktu. Proto mým kandidátem není, protože poslední přísahu složil zahraničním složkám.
Nezávislý na cizích korporacích a moci není ani Andrej Babiš. Znovu to potvrdil i posledními výroky o svých »zásluhách« na vypovězení ruských diplomatů na základě dodnes neprokázaného obvinění, že chtěli otrávit druhostupňové politiky, na vykonstruované tzv. vrbětické kauze a jiných krocích poškozujících ekonomické i bezpečnostní zájmy ČR.
Ti dva sice získali prakticky stejný počet hlasů, Pavel je však favoritem protilidové a protinárodní vlády i cizích mocností. Podporuje ho i většina neúspěšných prezidentských kandidátů a téměř všechna média.
Andrej Babiš má, coby majitel Agrofertu, i zcela osobní zájem na tom, aby se kupní síla našich lidí nepropadla ještě mnohem níž. V rozporu s jeho byznysem by tak byla i masová nezaměstnanost. Přijatelnější stanoviska lze od něj čekat i v jiných důležitých otázkách. V podstatě deklaruje i svou připravenost nedopustit naši přímou účast ve válce. Kritizuje i škody způsobené politikou sankcí. Voliči z levicového a širšího vlasteneckého spektra by proto rozhodně měli uvážit, zda by mu přes všechny výhrady neměli dát svůj hlas v druhém kole. Předešli by tím ještě mnohem nepřijatelnější variantě. Mám na mysli jak voliče, kteří v prvém kole hlasovali jinak, tak statisíce těch, kteří se jej nezúčastnili.
Enormně roste schodek státního rozpočtu. Jedni požadují zvýšit daně, jiní osekat výdaje. Levice usiluje o progresivní zdanění, tedy aby bohatí platili vyšší daně, ale lidé s nižšími či středními příjmy naopak nižší. Je spravedlivé rozdělení daňového břemene zločin?
Kolikrát se ptám sám sebe, zda ti, kteří s tématem výše a struktury daní zjednodušeně žonglují, skutečně nevědí, čemu daně slouží a co vše by bylo vážně ohroženo, pokud by daňové inkaso státu i nižší státní správy a samosprávy zůstalo jen zlomkem aktuálních potřeb. Veřejná moc má navíc k dispozici i mnohé jiné finanční nástroje. Tím víc bych expertům a politikům, kteří o dané otázce řeční často jen velmi povrchně a neznale, doporučil, aby si osvojili to, co Karel Engliš velice přesně formuloval už ve své knize Finanční věda (1929). Definoval tu tři zásady. Předně – finančně politickou, dostačitelnosti a pružnosti. Dále – národohospodářskou, tedy o správném poměru mezi spotřebou soukromohospodářskou a veřejnohospodářskou. S důrazem na to, že daň nemá ničit svůj pramen. A nakonec mravní – o obecnosti, úměrnosti či progresivitě.
Když se zamyslíte nad těmito zásadami, dostanete odpověď, co si myslet o té či oné vládě.
Progresivní zdaňování je sice nedobrovolným, avšak solidárním přerozdělováním od obyvatelstva s vyššími příjmy. Avšak každá míra má přirozeně i svoji hranici. Překročí-li ji, může se stát demotivující, navádět k daňovým podvodům či mít likvidační účinky. Zvlášť jsou-li daně vymáhány způsobem, který vede k početným exekucím i zbytečnému zániku perspektivních ekonomických subjektů. Proto by každý ministr financí měl velmi pečlivě zvažovat všechny změny ve výši i struktuře daní, ale i nástrojích vymáhání dlužných částek. Posláním státních institucí není kopírovat ty, kdož z lidí dolují výpalné.
Zvyšovat daně lze v období progresivního rozvoje, ale zase ne hlava nehlava. Mělo by se naopak zvažovat, kde daně snižovat na podporu rozvoje určitého ekonomické segmentu – jak je naopak zvyšovat tam, kde dané odvětví či jeho segment začíná snižovat celkový ekonomický výkon a efektivnost.
Objem daní třeba zvažovat i z hlediska společenské potřeby, a tím i jejich přerozdělení. Proto je nutno vyvarovat se zjednodušených pohledů na daňovou soustavu a mít na zřeteli nejen ekonomické, ale i společenské zájmy.
Je podle vás v pořádku zastropování cen energií tak, jak bylo provedeno?
K této otázce se vyjadřují odborníci na energetiku i na celospolečenské ekonomické procesy. Fakticky se ptáte na zdražování, příčiny a dopady. Jsem toho názoru, a v tom podporuji Ing. V. Štěpána a Ing. I. Noveského, kteří správně poukazují na to, že dnešní energetická drahota postrádá objektivní ekonomické důvody a slouží jen parazitním zájmům určitých kapitálových skupin, a nemalou měrou i zahraničních.
Pokud jde o elektrickou energii, mohla by její maloobchodní cena stát jen kolem 3-4 Kč/kWh. I to by ČEZu a dalším výrobcům zajišťovalo velice pěknou marži, a tedy i nadmíru lukrativní zisk jejich akcionářům. Vláda však napřed tvrdila, že zastropování cen brání legislativa EU. Avšak poté, co k zastropování cen přistoupila sama EU, tak u nás učinila pár dní předtím, ale na úrovni téměř o polovinu vyšší než bruselská centrála Unie.
Už samo odvozování cen českého proudu od vývoje na lipské burze je jen další manipulací s veřejným míněním. Tamní cenovou hladinou by se měl řídit pouze exportní přebytek české elektřiny. V praxi je to však vzhůru nohama. Koncem roku 2022 jsme měli prakticky nejdražší elektřinu v EU. Třikrát dražší než na Slovensku, a dokonce šestkrát dražší než v Maďarsku.
Všeobecné zdražování se přičítá zásadně jen Putinovi…
U plynu a PHM odvozených od cen ropy začalo zdražování na podzim 2021 v důsledku prohlubující se hospodářské krize a jejího »řešení« tiskem velkého objemu ničím nekrytých peněz. Jejich objem rapidně rostl od roku 2020. Svádět to na konflikt na Ukrajině je podvod. Plyn i ropa totiž proudily do Evropy tak jako dřív. Země EU však odmítly uzavřít s Gazpromem standardní dlouhodobé kontrakty, které garantovaly stabilní a nízké ceny. A začaly nakupovat přes burzu za tzv. spotové ceny v domnění, že si tím vynutí velký dumping. Celé hry, která dopadla přesně opačně, se zúčastnila i česká vláda. Řečnila o »energetické suverenitě«, zahnala nás však do ještě nedůstojnější závislosti na Německu i dalších státech EU, a ve finále hlavně na USA. Z rentabilní strategické výhody nás tak srazila do předražené strategické závislosti. Kdokoli to sledoval pozorněji, neuniklo mu, že v konečném důsledku jsme i nadále nakupovali ruské energetické zdroje, ale zatížené tučnou marží západních »strategických partnerů«.
Na toto Ing. Štěpán a Ing. Noveský nesčíslněkrát poukazovali a nabízeli vládě, že pomůžou dostat se k levnějším zdrojům. Vláda však raději plnila »atlantické« pokyny, než aby lidem zabezpečila levnější energii a suroviny pro zemědělství a potravinářský průmysl.
A dopady na naši společnost jsou značné…
Ano, již dnes občané a podnikatelé pociťují všeobecné zvýšení cen, kupní síla se snížila podle regionů od 15 do 25 %. Lidé, kteří měli platy cca 30 tisíc Kč, po zdražení základních potravin prakticky téměř o 100 %, po zvyšování cen energie dnes jako by měli plat 20 tisíc Kč. A ze svých měsíčních výdajů tak musí škrtat to, co si za dnes chybějících 10 tisíc mohli dopřát ještě v roce 2021. Předpokládám, že v roce 2023 tento proces zbídačování obyvatelstva bude pokračovat.
Jak ovlivní vysoké ceny energií průmyslovou výrobu? Již zanikají některé provozy, ztrácíme konkurenceschopnost.
Tak jak negativně budou působit vysoké ceny na životní úroveň obyvatelstva, stejně tak budou ovlivňovat ekonomiku a následně konkurenceschopnost výrobních oborů i služeb. V oblasti výroby jsou obory, kterým hrozí, že když se zastaví, tak už nikdy nenastartují. To se týká i jednoho z našich nejvýnosnějších vývozních odvětví, tedy sklářské výroby. Nejde jen o průmyslové či spotřební, ale i umělecké sklo, v němž se česká škola těší napříč světem velké prestiži i poptávce. Týká se to oborů s nepřetržitým provozem, kdy nemůžete při skončení směny vypnout pec a jít domů.
Zvýšení cen na energii bude mít i dopady na strukturu zaměstnanců. Ti, kteří nebudou souhlasit se snížením mezd, budou nahrazováni levnější dovezenou pracovní silou. Pokles celkové kupní síly obyvatelstva povede ke snížení koupěschopné poptávky, což negativně dolehne nejen na obchodní organizace, ale i na výrobce spotřebních artiklů a všechny ostatní články ekonomického cyklu.
Pokles tak zaznamenají i příjmy státního rozpočtu. Tím méně budou s to pokrýt důchody seniorů, sociální, zdravotní i další výdaje, zatímco o redukci prostředků na provoz státní správy mám vážné pochybnosti. Vládě tak nakonec zbude pramálo i na její pověstný »deštník proti drahotě«.
Nemenší hrozba však visí i nad automobilovým průmyslem a rozsáhlou sítí jeho subdodavatelů, sférou dopravy i jinými sektory. Nakonec na tom budou lépe malopěstitelé a malochovatelé. I ti se však dokážou uživit, jen pokud jim stát nezvýší daň z nemovitosti natolik, že přijdou i o své pozemky. Což zřejmě, soudě podle řady zlověstných signálů, hrozí už docela brzy.
Budu parafrázovat Jana Skalického. Je nutno změnit procesy z »nezadržitelného nerozvoje« na stabilní rozvoj a progresivní změny v naší společnosti.
Působil jste v týmu levicového a vlasteneckého uchazeče o Pražský hrad Josefa Skály. Jaké zkušenosti jste nabyl během jeho kampaně?
S Josefem Skálou jsem se seznámil díky jeho pořadům na internetové Petr Bureš TV, kde týden co týden vysílá minimálně jednu besedu s významnou osobností vědy, kultury, ekonomiky, politiky a veřejného života – a také Skálovu simultánku, tedy pořad jeho okamžitých odpovědí na desítky dotazů, námětů a žádostí diváků.
Víc než 20 tisíc kilometrů naježděných s ním za voliči autem a další tisíce vlakem či autobusem nevyšlo naprázdno. Josef to jako investici do budoucna sliboval od samého počátku. My všichni, co si říkáme »skálovci«, i když Josef sám proti tomu brblá, jedeme dál. Krok za krokem rozšiřujeme řady těch, kdo se už »na to nemohou dívat« a spojují síly, aniž by jeden druhému měl šéfovat, nutil ho zřeknout se vlastního přesvědčení nebo členství ve straně či hnutí, kam už patří.
Prohlubujeme spolupráci s experty – těmi, kteří vyzvali vládu k demisi na mítincích, ale i se stále širším okruhem dalších. Česká republika na prvním místě tak není jen heslem demonstrací jednou za čas. Dostává oporu v předivu iniciativ, reagujících i na situaci v daném městě či obci, ale spojených tím, oč jde především v celé zemi – odvrátit účast naší země ve válce s jadernou velmocí a vrátit jí suverenitu, bez níž to půjde už jenom s kopce, a čím dál víc…
Monika HOŘENÍ
