Pýcha: Vláda ignoruje dlouhodobou strategii

Ing. Martin Pýcha je předsedou Zemědělského svazu České republiky. Současně také místopředsedou Agrární komory a Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů. Málo se ví, že tento zemědělský odborník na slovo vzatý má jeden velký koníček – tanec. Sedmkrát se stal mistrem ČR v plesových choreografiích. Nám však poskytl rozhovor na žhavé téma problémů v českém zemědělství.

Jaké jsou hlavní příčiny neustálého snižování produkce živočišné výroby v ČR?

Především musím uvést, že čeští chovatelé patří ke špičce v evropském i světovém měřítku. Například v užitkovosti dojnic jsme v první pětce evropských zemí, do první pětky patříme i při hodnocení hlavních ukazatelů chovu prasat. A nejde zdaleka jen o provozní ukazatele. Při porovnání nákladovosti dokážou čeští chovatelé vyprodukovat kilogram masa či litr mléka za jednu z nejnižších cen na evropském trhu. Svědčí o tom i to, že o české zemědělské komodity je na evropském trhu zájem. Bohužel se na jednotném evropském trhu potýkáme s nejednotnými podmínkami. Výrazným negativem pro české chovatele je výrazně nižší podpora vlastní produkce a upřednostňování dodávek od velkých zpracovatelů v zahraničí do českých obchodních sítí.

Proč se dlouhodobě snižuje počet českých a moravských produkčních a potravinářských firem, což vede ke zbytečnému zdražování potravin?

Faktem je, že jde o tvrdý byznys a většina zahraničních vlád si uvědomuje strategický význam produkce potravin. Proto podporují své potravináře a zemědělce. Český trh je navíc velmi malý, a tak stačí dovoz menšího množství potravin za dotované, podnákladové ceny, a to zhroutí ceny u nás. Potravináři tak musí, aby udrželi konkurenceschopnost, kupovat levnou, dotovanou surovinu za zahraničí a naši zemědělci nemají kam svou produkci udat. Proto jich především v živočišné výrobě stále ubývá. V tomto ohledu jsme v postavení rozvojových zemí a v případě jakékoli výrazné krize se výrazně zvyšuje proměnlivost cen, pochopitelně v negativním slova smyslu.

Jaký je momentální postoj vlády a ministerstva zemědělství k podoře českého zemědělství?

Na jedné straně slyšíme, že české zemědělství je pro vládu důležitým oborem, na druhé straně sledujeme řadu kroků, které svědčí spíše o opaku. Chybí nám dlouhodobá strategie. Resp. ona existuje, ale současná vláda ji zcela ignoruje, jako kdyby nebyla, a dělá rozhodnutí, která jdou proti ní. Za takovýchto podmínek, kdy se podmínky neustále mění, je těžké v sektoru jako je zemědělství podnikat.

Jaký máte názor na současnou politiku vlády, co se týče upřednostňování malých a menších zemědělců před velkovýrobci? To se zřejmě týká i dotační politiky.

Z našeho pohledu by se měli zemědělci rozlišovat na dobré a špatné. Je jasné, že z hlediska statistiky je třeba je rozdělit do ekonomických kategorií. Ovšem odměna za odvedenou práci by měla být stejná bez rozdílu. Chápeme, že drobní zemědělci mají vyšší jednotkové náklady, vyplývající z nižší efektivity. Ale i tuto nevýhodu lze relativně jednoduše proměnit ve výhodu. Všimněme si vývoje ve všech okolních zemích nebo se podívejme do historie v době první republiky. Drobní zemědělci se spojují a spojovali s větší či menší mírou nezávislosti, aby prosadili své ekonomické zájmy. Většina velkých hráčů na trhu výroby potravin na západ, jih či sever od našich hranic vznikla tím, že zemědělci spojili síly do družstev a začali společně nakupovat či své produkty zpracovávat a prodávat. Např. největší německý dodavatel techniky, osiv, hnojiv a prostředků na ochranu rostlin vznikl původně jako družstvo a i dnes v něm mají zemědělci rozhodující podíl.

Má vůbec současná vláda nějakou jednotnou zemědělskou politiku, nebo je to opět jako u předchozích kabinetů ode zdi ke zdi?

Jak už jsem říkal. Současná vláda strategii nemá, a tu, která dosud platila, nerespektuje. Současný vývoj je extrémním vychýlením směrem k jedné skupině zemědělců. Vláda si zřejmě neuvědomuje, že zemědělství představuje celý komplex a neúměrné zásahy na jedné straně se projeví jinde. Chápeme to tak, že v současné době převážil názor, že domácí potraviny nepotřebujeme. Z podnikatelského hlediska se většina zemědělců přizpůsobí. Z hlediska národohospodářského půjde o průšvih.                                                               

Už v roce 2015 sice tehdejší ministr zemědělství Marian Jurečka vyhlásil snahu o soběstačnost v živočišné výrobě, ale trend byl a je nadále opačný. Jaké jsou příčiny?

Již jsem je popsal v předchozích řádcích. Ve vypracované strategii nešlo jen o soběstačnost v živočišné výrobě, která je ale jejím nosným prvkem, protože u ní šlo a stále jde o největší problém. Musíme si především uvědomit, že v těchto snahách spolu soupeří český rozpočet s rozpočty ostatních zemí. A pokud chceme odolat zahraniční konkurenci, tak bohužel nestačí být jenom lepší v provozních parametrech, musíme mít také podporu ze strany naší vlády. Nebo rozpočtem alespoň vyrovnat nepříznivou situaci. A nejde ale jen o peníze. Zkuste se některého starosty zeptat, zda souhlasí s tím, že se v katastru jím vedené obce obnoví třeba vepřín nebo kravín. Chybí tu i osvěta veřejnosti, proč je výhodné u nich v obci právě takový kravín postavit.

Čeští producenti zeleniny a ovoce si stěžují na omezený přístup na trh, který ovládají zahraniční potravinové řetězce, a dovážejí se sem přebytky z EU. Co k tomu můžete říci?

Ovoce i zelenina patří ke komoditám velice náročným na lidskou práci. Takže jejich cena musí vynaložené práci odpovídat. A opět jsme u toho, že čeští pěstitelé soupeří se státními rozpočty ostatních zemí. Příkladem může být situace na trhu s jablky. Čeští pěstitelé vypěstují jablka za srovnatelné náklady jako polští nebo němečtí pěstitelé. Prodávají i za srovnatelné ceny. Ovšem celkový příjem mají výrazně nižší, takže vydělávají podstatně méně a nedokážou tolik investovat. A pak nastane situace, že se na trhu z nějakého důvodu, třeba z nemožnosti exportu do Ruska a Běloruska, objeví další jablka s výraznou podporou, která srazí cenu na polovinu. Tomu bez pomoci státu nemůže vzdorovat žádný producent.

Vladimír SLOBODZIAN