Rozhovor Haló novin s rozvojovou pracovnicí Vendulou Tembo
Pracovala jste pro projekt adopce zambijských dětí na dálku. Jaká byla vaše cesta k této formě humanitární činnosti v Africe? Jak se zkrátka stalo, že jste se zapojila?
Jedná se o rozvojovou, nikoli humanitární práci. Když jsme s kamarádkou působily v Zambii jako dobrovolnice, seznámily jsme se s projektem pro děti ulice, které vedla Zdravotně-sociální fakulta Jihočeské univerzity. Její fond pak vedl program adopcí v chudinské čtvrti Kalingalinga. V roce 2009 jsme založily spolu se stejnou kamarádkou Njovu, o. p. s., a v roce 2010 jsme se dohodly se zdravotně sociální fakultou na tom, že budeme program adopcí na dálku v Zambii zajišťovat, protože jejich projekt mezitím skončil. Nakonec adopce na dálku přešly na Njovu zcela a my jsme rozšířili jejich aktivity do chudinské čtvrti Chibolya, kde jsme vybudovali nízkoprahové centrum.
Jaké pohnutky vás vedly k založení této obecně prospěšné společnosti a proč její činnost v nedávné době skončila?
Njovu, o. p. s., byla založena v roce 2009, jak jsem již uvedla, a vedla k tomu naše snaha pokračovat v rozvojové práci, kterou jsme dělaly s kamarádkou jako dobrovolnice a se kterou jsme takto strávily v Zambii půl roku. Skončila proto, že jsme byli příliš závislí na jednozdrojovém financování od České rozvojové agentury. Ve chvíli, kdy jsme další financování od agentury nezískali, neměla Njovu dostatečný příjem ani na základní provoz.
Njovu se však musela v Zambii registrovat, aby tam mohla působit, čímž v roce 2010 vznikla organizace Njovu Zambia, která je stále funkční a pod kterou stále běží několik projektů.
Můžete rozluštit, co slovo Njovu znamená?
Njovu znamená slon.
Co se stalo či stane s dětmi, které nestihly dokončit školní výuku podporovanou z prostředků adopce na dálku?
Záleží na jejich povaze. Pokud se budou hodně snažit, mohou si najít uplatnění v méně kvalifikovaných profesích, které jsou však finančně velmi špatně ohodnoceny. Pokud budou pasivní, nepodaří se jim vymanit z chudoby, ve které žijí od dětství, a budou každý den pouze shánět peníze na jídlo na ten daný den. Hodně z nich asi podlehne závislosti na alkoholu nebo drogách.
V případě děvčat je nejpravděpodobnější, že se velmi brzy vdají a budou mít děti. Je potom na manželovi a jeho rodině, aby se o ně postaral. Hodně dívek takto řeší chudé nebo složité situace doma, že otěhotní třeba v 16 letech, aby se mohly odstěhovat a otec dítěte se o ně musel postarat. Není ale také výjimka, že se z některých těchto děvčat stanou svobodné matky.
Nelehké to mají i ti, co se jim podaří dokončit střední školu. V Zambii je velmi malý trh práce a najít zaměstnání na základě středního vzdělání je velmi náročné. Proto se snažíme, aby děti z adopcí po dokončení střední školy pokračovaly ještě jeden rok v nějakém výučním nebo řemeslném oboru. Bohužel vysoké školy si sponzoři nemohou dovolit, jsou to velmi vysoké částky za studium.
Jaký je obecně osud těchto dětí, které si na dálku adoptují lidé například z ČR? Můžete uvést nějaké pozitivní příklady?
Většina z nich je díky tomu, že absolvovala střední školu, schopná najít nějaké uplatnění na nízkých pozicích nebo začnou s něčím obchodovat. Jejich výdělky jsou dost malé, ale alespoň jsou schopni uživit sebe a svoji rodinu, čímž jsou vytrhnuti z chudoby, do které se narodili.
Samozřejmě ale máme příklady velmi ambiciózních studentů, kterým se povedlo pokračovat dále ve studiu. Například chlapec Masauso nebo dívka Odensa získali stipendium od České republiky na studium magisterského oboru v ČR. Masauso studuje strojírenství a Odensa medicínu. Většinou se nám každým rokem povedlo jedno z dětí do programu českých stipendií dostat. Bohužel v této době však Česká republika již neumožňuje studium od prvního ročníku a o stipendium mohou požádat pouze držitelé bakalářského titulu.
Dalším příkladem je Luckson, kterého jeho sponzorka ještě rok po ukončení střední školy podporovala, aby si mohl udělat základní kuchařský kurz. Díky tomu si našel Luckson práci a pomalu si šetřil na navazující kuchařské kurzy, až získal v tomto oboru nejvyšší možné vzdělání. Pracuje teď ve velkém hotelu jako šéfkuchař a daří se mu velmi dobře.
Kolik vlastně takovýchto školáků v Zambii jste provedla do dospělosti?
Celkem se jedná o 130–140 dětí.
České čtenáře by mohlo zajímat, jak funguje zambijské školství.
Zambijské školství funguje stejně jako u nás, zambijské děti začnou chodit do třídy v pěti nebo šesti letech a nejdříve je čeká sedm let základní školy. Na konci 7. třídy musí složit první státní zkoušku, která je stejná pro celou zemi, aby mohly postoupit do 8. ročníku. Osmý a devátý ročník se pak nazývá juniorská střední škola, většinou jsou tyto třídy vyučovány na stejných školách jako základní stupně.
Na konci deváté třídy musí děti složit další státní zkoušku, která rozhodne o tom, zda mohou pokračovat do desátého ročníku, tedy na střední školu, a na jakou střední školu mohou jít. Nejlepší střední školy vyhledávají studenty s nejlepšími výsledky. Střední vzdělání je zakončeno státní zkouškou ve 12. ročníku. Ještě donedávna byly střední školy zpoplatněny, což bylo však zrušeno s novou vládou na konci minulého roku.
V Zambii je velmi široká škála terciárního vzdělání. Je tam velká řada škol, které by se daly popsat asi jako naše vyšší školy, a pak je tam docela velké množství univerzit, hodně z nich soukromých. Všechny tyto školy, ať státní nebo soukromé, mají velmi vysoké poplatky na studium, často mnohem vyšší než naše vysoké školy v případě, že si je platíte sama. Proto je terciární vzdělání nedostupné velké části absolventů středních škol.
Proč vaše organizace pracovala právě v Zambii?
Do Zambie jsem se vydala spolu s kamarádkou v roce 2006 jako dobrovolnice pod skandinávskou neziskovou organizací a strávila jsem tam půl roku prací v internátní škole pro děti ulice. Po návratu do Česka jsme chtěly v rozvojové práci pokračovat a ze zkušeností nabraných v Zambii jsme věděly, co přesně bychom chtěly dělat. V Zambii jsme už měly spoustu kontaktů, znaly jsme alespoň částečně místní problémy a kulturu, věděly jsme, jakým směrem můžeme naši práci zaměřit, takže volba pro působení Njovu padla na Zambii vzhledem k tomu, že už jsme měly určité znalosti místního prostředí.
Jak se vlastně žije v Zambii?
V Zambii, stejně jako ve většině rozvojových zemí, je velký rozdíl mezi majoritou populace žijící v naprosté chudobě a velmi bohatou minoritou. Neexistuje zde skoro žádná střední třída, i když musím říct, že s postupem času se vytváří alespoň její základ. Lidé ve městech žijí v chudinských čtvrtích, které jsou velmi hustě zastavěny. V Zambii nejsou slumy z netrvalých přístřešků jako třeba v Keni nebo v JAR. Nicméně většinou celá jedna rodina o deseti lidech žije v jednom nebo dvou malých pokojích bez tekoucí vody a elektřiny. Na vesnici se žije v tradičních domech postavených z hliněných cihel a se střechou z trávy.
Ve městě se nejčastěji lidé živí drobným prodejem na trzích nebo nějakým mikrobyznysem, na vesnici většina lidí žije ze zemědělství pro vlastní spotřebu, tzn. že si pěstují a chovají své vlastní jídlo, případné přebytky prodají, aby měli alespoň nějaké peníze například na hygienické pomůcky, lékařskou péči, školní pomůcky atd. Bohaté čtvrti jsou na druhou stranu velmi hezká místa, která jsou zvláštní tím, že každý dům – ty bývají obrovské – je obestaven vysokou zdí místo plotu kvůli soukromí a bezpečnosti.
Jak se Zambie potýká či potýkala s koronavirem? Jaká opatření tamní vláda prováděla?
V Zambii byla epidemie docela slabá. Hlavní výhodou bylo zambijské počasí, které evidentně viru příliš nevyhovovalo. Nejhorší byla tedy období zambijské zimy v obou letech v období od května do srpna. Zambie reagovala celkem podobně jako celý svět. V nejhorších dobách epidemie byly zavřené bary, restaurace, hospody, tělocvičny, kina atd. Nesměly se scházet skupiny lidí a byly zavřené školy.
Bohužel v Zambii neexistuje žádný možný způsob náhradní výuky, takže děti během těch dvou let zameškaly celkem velké množství učiva, což se velmi negativně projevilo ve zkouškových ročnících. Bylo povinné nosit roušky, před každým vstupem do obchodu bylo povinné si vydezinfikovat ruce a musely se udržovat rozestupy. Problém byl především s vysokou úmrtností u komplikovaných případů, protože Zambie má dohromady asi 13 dýchacích přístrojů, z toho asi jedenáct funkčních. Města mimo Lusaku se také potýkala s absolutním nedostatkem kyslíku. V Zambii je také problém, že kvůli špatné zdravotné péči má spousta lidí dlouhodobé zdravotní problémy, o kterých nevědí a neřeší je, takže to poté také přispělo ke špatným průběhům nemoci.
A co se týče očkování v Zambii obecně proti vážným nemocem, zvláště očkování dětí, jaká je tam situace? A pak zajisté mě zajímá, zda byli Zambijci očkováni proti covidu.
V tuto chvíli jsou automaticky všechny děti po narození zdarma očkovány dětskými vakcínami. Vakcíny pro covid byly běžně zdarma dostupné, jejich počet by ale ani zdaleka nepokryl populaci, což ale nebylo do této chvíle zapotřebí, protože Zambijci nemají o očkování vysoký zájem, takže nabídka je větší než poptávka. Covid se navzdory mému velkému překvapení nerozšířil v chudinských čtvrtích, kde žijí lidé ve velmi úzké blízkosti, a nerozšířil se ani na vesnicích, takže většina obyvatelstva byla mimo nebezpečí.
Čím se nyní zabýváte vy? Pokračujete v jiné formě rozvojové práce, nebo jste se vrátila ke své původní profesi zde v ČR?
Já se teď vracím do Zambie, kde se opět pokusím zapojit do rozvojové činnosti pod jinou organizací. Zambie je v tuto chvíli pro mě už více domovem než Česko, takže hodlám zůstat tam.
Jsou programy adopcí afrických dětí na dálku typické i pro jiné země, nebo je to specifikum České republiky?
Adopce na dálku jsou celkem standardizovaným rozvojovým projektem, které jsou vedeny různými mezinárodními organizacemi v různých rozvojových zemích.
Monika HOŘENÍ
