Za situace, kdy žijeme v epoše dočasného vítězství a celosvětové vlády globálního kapitalismu, se zdá jako anachronismus slavit vítězství KSČ v pohnutých únorových dnech roku 1948. Jenže pokud znovu chceme osvobodit společnost od okovů kapitalismu, nelze tuto zkušenost obejít. Předně to nebyl komunistický puč, jak je nám dnes vnucováno. Únor 1948 v zásadě proběhl v rámci ústavy z roku 1920.
Když Klement Gottwald oznamoval ve slavnostní atmosféře zaplněného Václavského náměstí zprávu o tom, že prezident republiky přijal demise ministrů, kteří odstoupili 20. února, tak jako všechny jeho návrhy, bylo to vítězství vedené KSČ výsledkem tvrdého boje a usilovné práce za lepší svět.
Základem byla jak zkušenost z všeobecné lidové bídy za první republiky, chamtivosti bohatých, tak mnichovanským kapitulantstvím části československých privilegovaných vrstev vrcholící utrpení během nacistické okupace. Většina ve společnosti už odmítala návrat ke kapitalismus první republiky, což byl skutečný záměr reakce v komunistické opozici.
KSČ jako rozhodující síla domácího odboje měla nesmírný morální kredit ve společnosti k řízení národně demokratické revoluce, a jejím dalším cílem byl přerod v revoluci socialistickou.
Znárodňovací dekrety podniků nad 500 zaměstnanců, stejně tak ustavení zaměstnaneckých rad v podnicích, budujících odbory sdružené v ROH, se staly svědectvím o práci na skutečné lidové moci a demokracii.
Dobré je připomenout, že 40 % hlasů v českých zemích, které dostala KSČ v prvních poválečných volbách, znamenalo i 40 % osazenstva v pražských závodech organizovaných v ZO KSČ. Komunisté však dokázali politicky ovládnout ROH, kde bylo organizováno už 80 % zaměstnanců. Pražské závody zase určovaly situaci v celém kraji a prakticky v celém státě.
Už na konci roku 1947 komunisté v podnicích dokončili systém tzv. desítek. Ty v závodech sehrály důležitou roli. »Desítkáři« dostávali informace z první ruky a měli jednak za úkol okamžitě o všech akcích a událostech informovat svou skupinu, a jednak provádět účinnou politickou práci. Vysvětlovat situaci a vyvracet propagandu reakce. Desítkové buňky byly propojeny tak, že mohly být ihned mobilizovány. Proto se také dařilo svolávat velké akce. »Desítky« se osvědčily např. i při zakládání Lidových milic. Podnět k němu přišel přímo z ÚV KSČ už v úterý 17. února. Díky vzniku akceschopných ozbrojených LM se pravicová reakce nedokázala postavit na ozbrojený odpor.
V pátek 20. února dopoledne propuká odstoupením 12 ministrů vládní krize. V poledne zazní z ÚV KSČ rozkaz: Mobilizovat nejširší lidové vrstvy, dosáhnout definitivní demise ministrů a doplnit vládu zástupci obrozené národní fronty. Komunistický ministr vnitra Nosek vyhlašuje od 18.30 pohotovost SNB. Od tohoto okamžiku střeží příslušníci SNB všechny důležité objekty a závody v hlavním městě. V sobotu se za účasti 80 000 lidí uskutečnila masová manifestace na Staroměstském náměstí. V časných ranních hodinách naměřili meteorologové na území republiky od 18° do 23°C mrazu.
Uvědomme si, jaké bylo obrovské odhodlání lidí toto překonat. Na pražských seřadištích se formovaly obrovské průvody, směřující z předměstí do středu Prahy. Komunisté mají plně pod kontrolou Československý rozhlas i městský rozhlas v Praze.
V neděli 22. 2. se konal sjezd závodních rad. Do promrzlého Průmyslového paláce se dostavilo 1000 hostů a 8000 delegátů. To už podporují sjezd i sociální demokraté v závodních výborech. Rezoluce požaduje další znárodňování, znárodnění zahraničního obchodu a zejména tiskáren, žádá uzákonění národního pojištění a zabezpečení důchodů, přijetí ústavy, vyslovuje důvěru SNB. To nakonec nepodpořilo jen 10 delegátů.
Zároveň Antonín Zápotocký vyhlašuje na 24. února jednohodinovou manifestační stávku. V ten den na základě jednomyslného usnesení nedělního sjezdu závodních rad ROH se koná jednohodinová generální stávka. Rázem ustala veškerá práce v dolech a hutích, ve všech závodech a úřadech. Jenom tam, kde by stávka znamenala ochromení našeho národního hospodářství, bylo od zastavení práce upuštěno. Generální stávky se účastní 2,5 milionu pracujících!
Ve středu 25. února před 11. hodinou navštěvují Klement Gottwald, Václav Nosek a Antonín Zápotocký prezidenta dr. Edvarda Beneše, aby jej znovu upozornili na neoblomný požadavek lidu: Přijmout demisi! Předseda vlády Gottwald předložil dr. Benešovi definitivní návrh na doplnění vlády, dohodnutý s představiteli obrozených stran Národní fronty. Konečně dr. Beneš ustupuje – přijímá demisi všech 12 ministrů tří politických stran a schvaluje návrh na doplnění vlády, předložený jejím předsedou. Po poledni hlásí výsledek této návštěvy na Hradě československý rozhlas. Doplněná a rekonstruovaná vláda Národní fronty měla 24 členy, z toho 11 komunistů (8 za KSČ a 3 za KSS), tři sociální demokraty, dva zástupce ROH, dva zástupce strany lidové, dva zástupce strany národně socialistické, jednoho zástupce Demokratické strany, jednoho zástupce Strany slobody a dva nestraníky. Krize byla vyřešena tak, jak od počátku navrhovali komunisté a jak to podporovala lidová většina ve společnosti. Významnou úlohu sehrálo vystoupení ministra národní obrany armádního generála Ludvíka Svobody, který ujistil Gottwaldovu vládu, že armáda jde s lidem.
KSČ dostala šanci realizovat svůj program sjednocující všechny relevantní politické strany, platformy, aktivity a iniciativy. Byl to program dlouhodobé, systematické a reálné vize dalšího rozvoje společnosti. Díky tomu bylo za 40 let vytvořeno obrovské národní bohatství mnohokrát převyšující znárodněné jmění v minulosti. To bylo rozkradeno vítěznou kapitalistickou mocí po roce 1989.
Nezoufejme. Ačkoliv dnes to tak vnějším pohledem nevypadá, znovu revoluce zvítězí. Hrstka privilegovaných nezastaví sílu společného úsilí obrovské masy těch, z jejichž práce žijí. Je na nás toto úsilí vhodně spojit a jít do dalších politických bojů. Úkolem je překonat dnes, tak jako v minulosti, nedostatečnou možnost občanů jednat jako vlastníci, v nerovnosti možností různých tříd vlastnicky rozhodovat a určovat politický charakter ve společnosti.
Závěrem dobrá zpráva. Kapitalismu zvoní hrana, je čas začít vyhrávat. Změnit svět k lepšímu, je žít v socialismu.
Michal KLUSÁK
