Bulharsko. Mezi Západem, Orientem a ruským světem. Navždy

41

Byl jsem pobídnut k popisu několika měsíců, které jsem nyní pracovně strávil v Bulharsku, v zemi části mých předků, kam jsem přicestoval po téměř 10 letech od poslední návštěvy. Zemi, jejíž jazyk jsem nikdy plně neovládal a začal se v něm lepšit až po 20. roce svého života.

Do Bulharska jsem přiletěl krátce po zahájení speciální operace Ruska v části Ukrajiny. ČR byla zrovna žlutomodrá a vybičovaná neskonalou rusofobií. V Bulharsku jsem nenarazil na jedinou veřejně vyvěšenou ukrajinskou vlajku nebo symbol banderovců. Druhý den jsem se svezl městskou dopravou v metropoli Sofii a hned byl překvapen revizorkami. Cestující přes uličku jim místo přepravního dokladu ukázala ukrajinský pas. Pak už jsem po celou dobu vídal jen stovky luxusních džípů, brázdících Bulharsko s ukrajinskými značkami. Stejně tak mnohá drahá zánovní auta s bulharskými dočasnými značkami, o nichž Bulhaři říkají, že si je obstarávají ukrajinští »uprchlíci« a přeprodávají je na Ukrajinu. Posledním setkáním stran Ukrajiny byl dialog s dispečerkou sofijských »botičkářů«, která – když jsem jí bulharsky nedokonale nadiktoval jednu z číslovek auta z půjčovny, za něž jsem měl uhradit sejmutí botičky – na mě spustila rusky. Omluvil jsem se, že tak rychlé ruštině nerozumím. Odkud jste, ptala se. Z ČR, uslyšela. Poté spustila anglicky a omluvila se, že se bála, že jsem Ukrajinec, Rus, »nebo něco takového«, a že mi botičku do minuty z auta sejmou, což se na vteřinu stalo!

Mladší Bulhaři si zkrátka »užívají« nadhledu nad konfliktem v tzv. ruském světě. Ukrajince drbou, anžto jim dle nich blokují kapacity v rekreačních objektech, kam je vnutila bulharská prozápadní vláda. V soukromých rozhovorech Bulhaři s Ukrajinci nikterak přespříliš nesoucítí. Ruskou speciální operaci považují za odplatu Ukrajincům za sedm let Kyjevem pustošený Donbas. Ani s Rusy Bulhaři přespříliš nedrží basu. Po roce 1989 bylo Bulharsko zaplaveno tzv. čemodanovými a sergejovými investory z Ruska do bulharských nemovitostí (čemodan = kufr, čemodanový byznys = kontrabandový výdělek z převozu drobného zboží přes hranice, sergej = pouliční prodejní stolek, obvykle v podchodu u stanice ruského metra nebo v tržnici). Většinu investorů do bulharských nemovitostí tvořila či dosud tvoří tato šedivá ruská podnikatelská subkultura. K Bulharům se od počátku chovají tito Rusové jako k podřadným koloniálním poskokům. A Bulhaři zastávající profese lékařů, advokátů, kadeřnic apod. Rusům oplácejí koloniální přístup, kde mohou, a Rusy od roku 1989 nesnášejí čím dál víc. Tato autentická nenávist a pohrdání vůči Rusům postupně prostupuje společností. A jak vymírá generace pamatující někdejší socialistickou bulharsko-sovětskou družbu, stává se tento vzájemný odpor součástí bulharského egregoru (myšlení).

Soužití s Turky

Po roce 1989 Bulharsko opustilo přes 30 % nejvzdělanějších a nejprospěšnějších obyvatel. Nyní žijí naturalizováni na Západě už v několikáté generaci. Obvykle nejezdí do Bulharska ani na dovolenou, jen navštěvují rodiče, pokud žijí. Případně investují, nejvíce do nemovitostí v konkurenci s Rusy, Izraelci, Anglosasy a se Skandinávci. Statisíce ruských investic v Bulharsku způsobily opakovaně destabilizace hypoték, a tím pádem i ohrožení bulharských a cizích investic na realitním trhu. Vždy, když v Rusku došlo ke krizi a Rusové nemohli splácet své hypotéky, došlo k ohrožení i ostatních investorů v Bulharsku a k Rusy importované realitní krizi. Naopak, Bulhaři po staletích nalézají takřka nerozbornou družbu s Turky! V Bulharsku žije i po pádu Osmanské říše přes 10 % Turků. Někde tvoří i přes polovinu obyvatel. V rodné vsi mých předků máme starostu Turka. Mí příbuzní ho volí raději než jeho bulharské protikandidáty. Jsou hrdí, že ovládají turečtinu a mají skvělé vztahy s místními tureckými sousedy. Navíc, po rozpadu naprosté většiny zemědělských družstev po roce 1989, půdu skoupili či si ji pronajali Turci a velké investiční a potravinářské společnosti z Turecka. Dnes spokojený Bulhar na vesnici sedí v klimatizovaném a počítačem řízeném nejmodernějším traktoru pořízeném Turkem a orá pro něj ještě nedávno bulharskou půdu.

I do »naší« vsi máme několikrát týdně závoz tureckého zboží denní spotřeby přímou linkou z Turecka. V nejvyšší kvalitě, za skvělé ceny. I na nejsložitější operace, hlavně onkologické, Bulhaři s důvěrou odjíždějí do mnohem modernějších a vyspělejších nemocnic v Turecku, než jsou ty současné bulharské. S bulharskými příbuznými, hrdými na svou turečtinu, jsem navštívil turecké Edirne. Upozornili mě, že mohu mluvit bulharsky, protože každý Turek musí rozumět bulharsky, pokud chce působit v evropské části Turecka v obchodě, ve službách, v bankách, ve zdravotnictví atd. Což prý přísně nařídil sám »moudrý« nynější »Velký sultán Recep Tayyip Erdogan« (pro Západ prezident Turecka). Od neoficiálního výnosu uplynulo údajně 10 let. A jak jsem se přesvědčil, neexistoval jediný obchod či služba v Edirne, kde by nebyl aspoň jeden plynule bulharsky hovořící Turek!

V Turecku je pro Bulhary neskonale levně a kvalita je obdobná, jako když Čech nakupuje v SAE, Singapuru či jinde v nákupních destinacích. Špičkové západní prací prášky vycházejí na 20 % obvyklé české ceny. Kvalitní jídlo ve špičkové restauraci na čtvrtinu české a polovinu bulharské. Hranice se projíždějí za pár minut, pokud auto je už dříve zaznamenáno v bulharských a tureckých registrech z předešlých cest. Celníci žádné limity EU nesčítají, zajímá je jen obvyklý kriminální kontraband (cigarety, drogy, alkohol…). Luxusní vybavení domácnosti i v ceně desítek tisíc eur tak převezete buď bez povšimnutí, nebo si najmete věci znalého bulharského Turka s pasem EU, který to zařídí, a nákup si znovu vyzvednete od kurýra před svým domem v Bulharsku.

Před deseti lety…

Při mé návštěvě Bulharska před deseti lety byla situace opačná a Turci tehdy vykupovali vše v Bulharsku. Měli násobné mzdy oproti Bulharům a užívali si je na bulharské straně na každém kroku. Přesto i nyní jak Bulhaři, tak Turci fandí a blahořečí Erdoganovi: Bulhaři kvůli láci při nákupech a Turci za obrovské obraty vytvářené jak miliony Bulharů, tak i Řeků při každodenní záplavě nakupujících. Co se děje někde v asijských částech Turecka, nikoho nezajímá, ale i Bulhaři po letošních dovolených a cestách do asijské části sousední země svědčí, že je tam Pořádek, čistota a disciplína! Což jistě imponuje i Čechům.

Bulharsko je nyní sociálně roztříštěné do téměř nesmiřitelných skupin:

Staří, vymírající, pamětníci sovětského ruského světa.

Státní zaměstnanci pohodlně přežívající na dotacích a subvencích EU.

Střední třída, zejména »ajťáků«, kteří pobírají až půlmilionové měsíční příjmy (přepočteno na české koruny), a přitom poklidně pracují z domova ve městech nebo na vesnicích po celém Bulharsku.

Lékaři, advokáti, úspěšnější podnikatelé – asi jako v nynější ČR.

Příbuzní několika milionů již naturalizovaných emigrantů na Západě po roce 1989, kteří se starají a participují na jejich investicích v Bulharsku, hlavně v realitách a rekreačních příležitostech.

A pak šedá třída takřka neviditelných, kteří velké příjmy nemají, ale právě proto nejsou vidět.

Žijí z malých mezd a platů a také ze sociálních podpor a podpor od bohatších příbuzných. O politiku se nezajímají, jsou rádi, že jsou rádi. Obvykle je poznáte podle toho, že řídí relativně dražší modely aut, dovezených ze Západu, ale s nefunkčními katalyzátory a lapači dieselových částic, které na Západě trvale odstavili z provozu, ale příbuzný je přemístil do Bulharska. Vidět ani ne desetileté luxusní Audi A8, s oblakem jedu za sebou, řízené evidentně špatně živeným a oblečeným řidičem, je tedy velice obvyklé. Přispívá k tomu i rekordně nízké povinné ručení v rámci EU, kdy s bulharskou registrací jezdí také Rumuni a další cizinci v rámci EU. Moji známí si z toho dělají legraci, že každý jejich soused má auto za zdánlivě 100 000 euro zbytkové ceny, ale v peněžence či bance nemá obvykle ani 100 € na odpovídající pneumatiky nebo brzdy.

Dalším specifikem Bulharů je disproporce v infrastruktuře. Jedete po krásné nové dálnici, kde je ze zákona omezena rychlost až na 140 km/h. Nejednou tedy nesmyslné omezení rychlosti, a pak náhle přijdou rány do podvozku od děr, kvůli kterým by v ČR dálnici určitě uvedli mimo provoz. Ale v Bulharsku se po ní jezdí i přes 200 km/h a nikdo si s tím hlavu neláme. Obdobné je to na hlavních silnicích i nižších třídách cest. Proto se naturalizovaní Bulhaři ze Západu neradi vracejí.

Samostatnou kapitolou jsou i nemocnice, lékařská a sociální péče, o čemž svědčí také fakt, jak už jsem zmínil, že samotní běžní Bulhaři se raději léčí v Turecku a vozí si odtud i léky. Léková politika je oproti ČR v Bulharsku několikanásobně doplatkově nepřejícná. Často přímá úhrada totožného léku v Turecku vyjde levněji, než byť »jen« s doplatkem v Bulharsku. Totožný lék proti krevnímu tlaku má v ČR doplatek 60 Kč na 90 tablet a v Bulharsku 120 Kč za pouhých 30 tablet respektive 66 haléřů na dávku v ČR versus 4 Kč na dávku v Bulharsku, takže většina seniorů v Bulharsku potřebné, život chránící léky užívá buď špatně a jen občas, či dokonce vůbec.

Bulharsko stojí za návštěvu

Bulharsko už v 90. letech prošlo hrůznou krizí a hyperinflací, kdy lidé skutečně v zoufalství skákali z oken. Že nešlo při vymaňování se z tzv. ruského světa o náhodu, je nabíledni. Pak přišly přípravy na vstup do EU a postupné uvolňování ohlávky. Nyní patří bulharský pas těsně za český, co se týká výhodnosti pro cestování a práci v zahraničí, což Bulhaři umějí využívat mnohem efektivněji, než jen donekonečna brblající a na blahobytné Němce a Rakušany robotující Češi. Proto jsou Bulhaři svým způsobem na členství v Unii hrdí, dotace a další podpory z EU zdatně dojí. Čechy mají nadále poměrně rádi. Berou je jako krajany z EU. Přesto Bulhaři netrpí tupým prozápadním rektoalpinismem jako nemalá část českého národa. V Bulharsku, hlavně v Sofii, jsem strávil pár měsíců letošního jara a počátku léta. V kuloárech jsem přetřásal očekávané odvolání americké ambasadorky, pád vlády, extradici ruských diplomatů a další pikantérie. To už však je na úplně jinou zpověď, než je tato má skica civilního Bulharska dnešních dní.

Bulharsko určitě stojí za návštěvu. Zejména doporučuji krásné hory a přírodu. Alkoholický turismus je zákonem omezen do 23 hodin a šrouby se utahují. Nečekaně ale přibývá Čechů, co si v malebné bulharské přírodě pořizují venkovská stavení a rozlehlé pozemky za lukrativní ceny. Dost daleko od přímořských Rusů, Ukrajinců, Anglosasů, Skandinávců a dalších spekulantů. Bulharsko má svá jedinečná kouzla, ale musíte je umět hledat a vychutnávat.

Pavel PETKOV