Válka se vede o zdroje

od redakce

Matěj Stropnický, někdejší levicový politik Strany zelených a za ČSSD, momentálně »na volné noze«, sdílel 10. listopadu v Ateliéru PV9 s účastníky besedy o strategii míru své úvahy, jež ho provázejí poslední měsíce. »Během tři čtvrtě roku jsem ztratil mnoho přátel a iluzí, které jsem si choval. Nastalo silné odcizení. V mé bublině, a to i vesnické bublině, se například otázka covidu a očkování nestala tak zásadní, aby lidé šli do principiálního sporu,« řekl úvodem. Ovšem v otázce války a míru dochází k odcizování mezi lidmi.

Stropnický navštívil ještě před válkou Ukrajinu. Viděl – jak uvedl – neuvěřitelně chudou zemi, současně krásnou přírodu. Lidé na některých místech žili jakoby v 19. století. Aniž se považuje za geopolitického znalce a znalce konkrétní otázky současné války na Ukrajině – »nikdo z nás nemusí být znalcem« – ale každý má právo na názor, protože i tato otázka se nás jako řadových občanů týká.

Zamýšlí se nad posledními 15 lety Ukrajiny. Dnes je tato země prezentována jako jednoznačná součást Západu, která má jasno ve svém směřování, je prý homogenní, ale když se člověk podívá na čelné představitele celého tohoto období, tak ti vesměs ve svých úřadech skončili převratem, pučem, nebo byli obviněni z vlastizrady. To není běžné v žádné západní zemi, ani v zemi vnitřně jednotné, konstatoval. Ukrajina je hluboce rozdělená, mnohem víc, než je míra rozdělení v naší společnosti. A tyto vnitřní rozpory, které Ukrajinu štěpí, je třeba si vytknout »před závorku«.

Hned jak v únoru válka na Ukrajině vypukla, nabídl Matěj Stropnický s přítelem pokoje v zámku, kde žijí, pro ubytování válečných uprchlíků. »Brali jsme to jako pomoc míru. Ti lidé válku nezpůsobili,« vysvětlil. Stále u nich bydlí ještě jedna ukrajinská rodina.

Když premiér Petr Fiala (ODS) řekl, že »jsme ve válce«, zpozorněl a začal sledovat prohlášení české vlády a vývoj na frontě. Podle něho se u nás zformovala tzv. válečná strana, což není jedna politická strana, nýbrž celá aliance, do níž patří vláda, velká část médií, včetně veřejnoprávních, a k jeho zklamání se k ní řadí i zelení, v jejichž řadách strávil 17 let. Německá ministryně zahraničí za zelené Annalena Baerbocková se stala dokonce »vlajkovou« iniciátorkou co nejpřísnějších sankcí. »Velmi rychle se ukázalo, že válka se vede o zdroje, Donbas je energeticky významná oblast. Jde o to, odkud bude Evropa brát energie, kdo je bude dodávat. Zda se bude posilovat unilaterální závislost Evropy atlantickým směrem, nebo zda bude Evropa tvořit most mezi Amerikou a Asií,« zdůraznil.

Velké zklamání mu způsobuje chování organizace Greenpeace, kterou Stropnický zná jako zapálenou bojovnici za mír, například v boji proti americkému radaru. Sám se těchto iniciativ účastnil. Dnes představitelé Greenpeace v Česku patří k válečné straně a překvapuje ho, s jakou rychlostí se vzdali svých dosavadních zásad. Hlavním heslem klimatického hnutí bylo »Na mrtvé planetě není život«. To bylo silné, na Stropnického to zapůsobilo, protože otázka klimatu stála nad vším, šlo o otázku přežití lidského druhu. Dnes nechápe, že jeho přátelé z environmentálního hnutí nevidí, že se opět roztáčejí kola zbrojení, že se nejdříve musí spotřebovat stávající »vojenský šrot«, který mají státy ve svých zbrojnicích, a pak se rozjede výroba nových zbraní. Křiklavým příkladem, kam lze klesnout, je někdejší předseda ČSSD Jan Hamáček, jenž se také dostal na válečnou stranu, a to přímo do zbrojařské lobby. Říká dnes věty typu »vracíme se do pozice zbrojní velmoci«. Stejně »děsivou zprávou« o tom, koho strana války získala, je Jakub Landovský z ČSSD, současný představitel ČR při NATO. 

Srovnání s Mnichovem kulhá

Stropnický jako novinář a absolvent mezinárodních vztahů ví, jak pracuje propaganda, která i v případě války na Ukrajině roztočila svá kola naplno. Typické je rozdělení obětí na »cenné« a »bezcenné«, spojené se značnou mírou emocí. »Jsem vystudovaný novinář a média jako zdroj propagace a manipulace mě zajímají,« uvedl. Ve válce je velmi těžké opatřit si informace, co se vlastně odehrává. Konečnou příčinu zahájení současné války neznáme, protože média nám od určité chvíle přinášejí jen jeden pohled, což ovšem činí i média druhé strany, podtrhl. Citoval v té souvislosti i filosofa Václava Bělohradského, který ve svých esejích kritizuje úlohu Západu ve vzniku tohoto konfliktu a zánik svobodné diskuse o něm.

Nepochybně se zde opakuje leitmotiv, který má působit na city Čechů: Jedna vzpomínka se týká Mnichova, druhá roku 1968. Oboje se používá proto – je přesvědčen Stropnický – aby válečná strana získala na svou stranu veřejnost. Srovnávání s Mnichovem vytváří dojem, že současná válka na Ukrajině je totéž jako druhá světová válka, že Putin je de facto Hitler a že jediným řešením je úplná a bezpodmínečná kapitulace Ruska, po níž následuje likvidace tamního režimu a reorganizace celého ruského prostoru podle diktátu vítězů. Ovšem je dobré nezapomínat na to, že drtivá většina světových konfliktů končí formou remízy, připomněl řečník, který je ostatně přesvědčen, že srovnávání situace Československa v roce 1938 v době Mnichova s Ukrajinou roku 2022 není funkční model.

Mír je nutný a možný

»Občas si kladu otázku, jestli lidem, kteří chtějí pokračování války, opravdu jde o životy Ukrajinců. Já je mám doma! … Zdá se mi, jako kdyby bojovali naši českou válku, abychom si odčinili kapitulantské postoje v průběhu Mnichova a abychom se pomstili za srpnovou invazi.« Stropnický věří, že východisko ze situace na Ukrajině, v níž považuje Rusko za agresora, je jen ve formě mírové smlouvy.

Kdyby někdo přišel s otázkou míru na jaře, asi by se mu veřejnost vysmála, neboť podpora konfliktu byla velká. Ale jak se postupně ukázalo, že se sankce obracejí i proti těm, kdož je uvalili, a začaly narůstat konflikty ve společnosti – v očekávání toho, co může nastat v průběhu zimy, Stropnický usoudil, že je nutno vystoupit se svým stanoviskem veřejně. Podpořil (s výhradami) demonstrace občanů proti Fialově vládě, drahotě a za mír. Lidé na náměstích jsou dle něho důležití, aby vznikla iniciativa, která bude »tlačit na mír«.

Připomněl také úspěšný příběh hnutí proti americkému radaru. Tehdy byl členem vedení SZ, která byla zastoupena v Topolánkově pravicové vládě. Vzápětí se začala formovat široká protiradarová koalice. Iniciativa Ne základnám dosáhla fenomenálního úspěchu, kdy shromáždila takřka 200 000 podpisů na petici proti radarové základně, došlo ke spolupráci se starosty v postižených obcích, proběhla řada referend a nastalo propojení s hnutím Greenpeace i s částí umělců a intelektuálů, což považuje za důležité.

I Matěj Stropnický získal za své současné mírové snahy od »strany války« řadu nálepek, ovšem nálepka kolaboranta mu přijde »hodně za hranou«. »Kam až jsme se to nechali zatlačit, že požadavek míru po tři čtvrtě roku nic neřešícího konfliktu je vykládán jako kolaborace?« Trvá na tom, že mírová iniciativa je možná a nutná – a uvedl hned tři její nejbližší úkoly: Požadovat vyhodnocení sankcí; požadovat mír jako takový – hovoří o spravedlivém míru, který by neměl dopředu stanovovat, že se například vyjedná územní ústupek či návrat území. »My občané jsme zde od toho, abychom od našich vlád požadovali, aby změnily strategii a začaly pracovat pro mír.« Mírová iniciativa by se měla obracet vůči české vládě, Evropská unie o tom poté musí být schopna přesvědčit Spojené státy, které koneckonců drží k této válce klíč.

(mh)

Přečtěte si další články

Nasepravda.cz 2023. Všechna práva vyhrazena. Vydavatel: Futura, a.s.