Victor GROSSMAN, Berlin Bulletin č. 210, 3. května 2023
Nový berlínský starosta, právě inaugurovaný, neměl čas nikomu vyhovět, ani se na něj zlobit. První křesťanský demokrat v čele tohoto městského státu od roku 2001 však vzbuzuje jen málo radostných nadějí. Jeho vítězství bylo napínavým dramatem jako každé jiné na Goethově jevišti!
Nejprve se musely zpackané volby do městského státu plně zopakovat. Konzervativní křesťanští demokraté (CDU) získali nejvíce hlasů, tedy i nejvíce křesel v zákonodárném sboru, ale chyběla jim potřebná většina. Tři strany, které vládly Berlínu od roku 2017 – sociální demokraté (SPD), Zelení a Die Linke (Levice), prohrály, SPD zdaleka nejhůře, ale i když se trojice držela pohromadě, stále měly dost na to, aby se udržely na vrcholu. Kdo by se pak ale stal starostou? Opět Franziska Giffeyová z SPD? Atraktivní, vždy usměvavá, dobře mluvící, ale čím dál méně populární – čím více se přikláněla doprava, porazila svého rivala, předsedu Zelených, i po přepočítání hlasů, jen o vlásek (279 017 ku 278 964 – získala tedy jen o 53 hlasů více)! Mohla se přes minulé neshody a rivalitu přenést, pochválit některá drobná vylepšení a znovu se přiklonit k Zeleným a Levici, aby zůstala berlínskou starostkou.
Další zrada SPD
Ale ona se rozhodla, že to neudělá! Skoro všechny udivila tím, že vyměnila koně, své roztřesené partnery ze Zelených a Levice posadila do opozičních lavic a místo toho se spojila s někdejšími oponenty, šéfa CDU přijala jako starostu a pro sebe brala druhého nejlepšího místostarostu plus vládní post ministra hospodářství (zde zvaného senátor). S úsměvem vyprávěla posluchačům, jak se tito staří nepřátelé, její SPD a CDU, nyní spojí a dají Berlínu novou cestu štěstí a spokojenosti. Nový starosta Kai Wegner, téměř zcela plešatý, téměř zcela neznámý, ale zcela konzervativní, nyní získá klíčovou funkci nejvyššího muže v hlavním a největším německém městě.
Tento ohromující obrat narazil na dvě překážky. Pravidla SPD vyžadovala schválení členskou základnou a mnozí, zejména členové přidružených Mladých socialistů, považovali tuto dohodu za zradu hodnot, které dosud drželi. Jak budou hlasovat? Po sečtení všech zaslaných hlasovacích lístků se Giffeyová a straničtí funkcionáři protlačili s hubeným ziskem 54 procent hlasů. Její úsměv začal vypadat trochu nuceně.
Poslední překážka: Tajné hlasování o schválení městským zákonodárným sborem. Potřeba bylo 80 hlasů. Dvě podporující strany, CDU a SPD, měly 86 poslanců – víc než dost. Když se ale započítaly barevné hlasovací lístky – pro jich bylo jen 71, devět scházelo. Kdo z nich hlasoval proti vlastní straně? To je skandál! Lídři se sháněli a vyvíjeli tlak na předpokládané pochybovače – nejspíše poslance SPD, kteří se proti celé dohodě postavili. Následovalo druhé hlasování – a se 79 hlasy pro jim stále jeden chyběl. To se ještě nikdy nestalo! Giffeyová, Kai Wegner, ano, i Berlín, byli terčem posměchu v celém Německu. Pět hořkých hodin se radili právní experti a kdo ví, kolik zápěstí bylo pokroucených, kolik dorazilo šťavnatých nabídek? Nezbývalo nic jiného, než se o to pak pokusit ještě alespoň jednou. Tentokrát se podařilo dosáhnout magického čísla 86 – právě tolik, kolik měly obě strany delegátů! A tak ti dva složili přísahu, Giffeyová beze stopy šťastného úsměvu, Wegner s tak zachmuřeným výrazem, jaký byl kdy na tváři vítěze vidět, když se konečně zavázal a zamumlal obvyklé »S pomocí boží.« Možná skutečně budou potřebovat boží pomoc, aby udrželi kurz až do příštích voleb.
Na hlasech AfD
A aby toho nebylo málo, krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) neuvěřitelně tvrdila, že někteří její poslanci hlasovali ANO. Pokud je to pravda, pak někteří odpadlíci, SPD (nebo CDU), hlasovali dokonce až proti svému vlastnímu vůdci, a nová městská vláda se opírala o krajně pravicovou podporu, tedy přísné tabu! Wegner toto tvrzení rychle označil za lež, míněnou jako zasetí nesváru. Jenže hlasování bylo tajné!
Nový berlínský kabinet, většinou nezkušení nováčci, se nyní potýká se stejnými problémy jako jeho předchůdci: s integrací imigrantů (dnes často Ukrajinců), s omezením rychlosti vozidel, počtem a šířkou nových cyklistických pruhů, s nedostatkem učitelů, zejména ve školkách, s ekologickými aktivisty, kteří blokují dálnice přilepením rukou k chodníku, s cenami potravin nedosažitelnými pro domácnosti se skromným platem, s přeplněnými potravinovými bankami zdarma, a co je nejhorší, s prudce rostoucími cenami nájmů a nedostatkem dostupného bydlení. Giffeyová, vždy v pohodě s pány z velkých realitních společností, najde společnou řeč se starostou Wegnerem, zatímco zoufalí zájemci o bydlení se v pohodě cítit nemohou. Levice, stejně jako Zelení, v mrazivé nevládnoucí opozici by byli tohoto postoje dobře využili, kdyby se o to pokusili; právě v koalicích, podobně jako v Berlíně, ale ztratili podporu a hlasy tím, že se stali součástí establishmentu, zavedeného systému.
Mnohé z těchto otázek jsou také celonárodní. Vládní trio stále vládne: SPD, Zelení, ale místo občas problémové Levice ustavičně problémová Svobodná demokratická strana (FDP). SPD se musí pokusit získat zpět svou tradiční dělnickou podporu, Zelení doufají, že si navzdory množícím se kompromisům udrží vazby s intelektuály a mladými podporovateli ekologie. Svobodní demokraté se však bezostyšně stahují doprava, stavějí se proti penězům na dětskou pomoc či pomoc nejchudším, ale také říkají NE na zvýšení daní pro bohaté či superbohaté. CDU s podobnou politikou slintá nad zhroucením trojice stažením FDP a následným převzetím moci jako v Berlíně.
Ukrajinské lepidlo
Přes všechny manévry je všechny drží pohromadě jedno lepidlo; pokračování války na Ukrajině. SPD, CDU, FDP a Zelení se shodují: Rusko musí být poraženo, Zelenskyj musí zvítězit se stále více tanky, houfnicemi, dělostřelectvem, drony, letadly a čímkoliv dalším, co požaduje. Řada poněkud váhavých lidí v SPD – včetně kancléře Scholze – byla přinucena k poslušnosti, k linii diktované ve Washingtonu a nejhlasitěji vyslovované Zelenými, s ministryní zahraničí Annalenou Baerbockovou v čele, linii mávající vojáky dál (jen nepřibližovat se příliš k frontě; ať umírají Ukrajinci)!
Podle mého názoru jsou zásadní dva proválečné faktory. Lobby fosilních paliv v USA, rozhodně vinná vědomým zahříváním světa a zatajováním svých obřích zločinů (čili lhaním), se obávala jakéhokoli evropského soužití, ekonomického či jiného, které by bylo založeno na obchodu nebo především na ruském plynu a ropě, čímž by se snížil její vliv a ohrozily její obrovské superzisky. Mnoho konfliktů se soustředilo na saúdskou, syrskou, iráckou nebo libyjskou ropu. Obávám se, že opět sehrála velkou roli, symbolizovanou léty amerického tlaku na zabránění baltským plynovodům.
Jen pár lidí se odvážilo vzpomenout si, že to byl Joe Biden v únoru 2022, kdo jasně varoval, že pokud Rusko zaútočí na Ukrajinu, »pak už nebude… žádný Nord Stream 2. My to ukončíme.« Na otázku, jak, protože projekt je pod německou kontrolou, Biden odpověděl: »Slibuji vám, že to dokážeme.«
Osmiměsíční mediální mlčení o zjevném tlaku vyvíjeném na Amnesty International, aby stáhla svou zprávu, že za smrt civilistů jsou zodpovědné Ukrajina i Rusko, bylo dalším malým vzorkem toho, že média jsou řízena nějakýma neviditelnýma rukama, stejně jako v loutkovém divadle.
Tlak Washingtonu na přerušení ruských hospodářských vazeb s Evropou, zejména s Německem, jejím hlavním centrem, se pak stal všemocným, když začala ukrajinská válka. Existuje ale ještě jiný velmi zásadní důvod?
USA proti Rusku od VŘSR
USA stojí proti Rusku od bolševické revoluce, kdy v roce 1918 vyslaly 13 tisíc vojáků v marné snaze uškrtit nenáviděný systém v kolébce. Po krátkém přerušení 2. světovou válkou se NATO v roce 1949 stalo hlavní silou, která zastavila šíření VŘSR a porazila ji. To se podařilo po roce 1990. S jejím pádem by se zdálo, že NATO se stalo nadbytečným. Ale nebylo tomu tak.
Dne 9. února 1990 ministr zahraničí USA James Baker prohlásil, že NATO se nebude rozšiřovat »ani o píď směrem na východ«. O den později ministr zahraničí H. D. Genscher za Německo prohlásil, že NATO »se nebude rozšiřovat směrem na východ«. Někteří historici o těchto závazcích nepřekvapivě pochybují a tvrdí, že se týkaly pouze východního Německa, nebo byly časově omezené. Teprve později Robert Gates, ředitel CIA, připustil, že Rusové byli »oklamáni«. Ať už byla fakta jakákoli, postup vysoce militarizovaného členství v NATO podle jednotlivých zemí nepopiratelně znamenal, že zatímco Leningrad byl v roce 1990 1200 mil od ozbrojené hranice NATO, Petrohrad je méně než 100 mil od ozbrojeného, nepřátelského, natovského Estonska.
Starý diplomat George Kennan, který zahájil americkou strategii »zadržování« za studené války, v roce 1997 varoval, že tato expanze směrem na východ by se mohla stát »nejosudovější chybou americké politiky v celé éře po studené válce«. Jeho hlas nebyl vyslyšen.
Když teď čtu o »pomoci novým demokraciím k úspěchu«, nemohu si pomoci, ale vybavují se mi její dřívější ukázky a podoba svobody, demokracie či »řádu«, kdy CIA, NED, US Army či její zástupci svrhli spravedlivě zvolené vlády, a vyústilo to ve vražedné diktatury či chaos: v Guatemale, Íránu, Haiti, Brazílii, Chile, Kongu, Burkině Faso a mnoha dalších zemích!
Ano, ruská invaze je také vražedná a tragická. Ale sotva nečekaná; už dávno před jejím zahájením varovala Carnegieho nadace pro mezinárodní mír, že: »Je důležité pochopit, že požadavky Moskvy vůči Spojeným státům a NATO jsou ve skutečnosti strategickými cíli ruské politiky v Evropě. Jejich cílem není obnovit Sovětský svaz, jak někteří naznačují. Spíše jde o to, aby se bezpečnost v Evropě – zejména na východě Evropy – přeformulovala jako smluvní vztah mezi dvěma hlavními strategickými aktéry v oblasti, Ruskem a Spojenými státy/NATO… To je považováno za životně důležitý zájem národní bezpečnosti. Pokud Rusko nedokáže dosáhnout svého cíle diplomatickými prostředky, bude se muset uchýlit k jiným nástrojům a metodám… Ruští představitelé prohlásili, že pokud rozhovory selžou, Moskva přijme vojensko-technická, a dokonce i vojenská opatření… Mít na prahu Moskvy nepotopitelnou letadlovou loď ovládanou Spojenými státy, i když Ukrajina není oficiálně součástí NATO, by bylo mnohem vážnější než členství pobaltských zemí v NATO. Zatím to není plnohodnotná hrozba, ale určitě by se jí mohla stát, a co se stane pak?«
Jiný komentátor použil (nebo si vypůjčil) stejnou analogii: »Pokud se Ukrajina změní v nepotopitelnou letadlovou loď kotvící na ruské hranici pod americkou kontrolou několik set mil od Moskvy, nebude to pro Kreml o nic přijatelnější, než byla před téměř šedesáti lety pro Bílý dům jiná nepotopitelná letadlová loď – Kuba.«
Je možné, že Rusko – nebo Putin – bylo loni znepokojeno fotografií pořízenou během každoročního »cvičení GlobalThunder« NATO, na níž voják nakládá B-52 (zatím) neozbrojenými řízenými střelami s plochou dráhou letu. Pod křídla se jich vejde dvanáct; každý bombardér by mohl nést 1,8 megatuny výbušné síly, což odpovídá 120 hirošimským bombám! Nebo když se dozvědělo, že při dalším každoročním jaderném cvičení známém jako Steadfast Noon »více než 50 letadel cvičí jadernou údernou misi NATO … V současné době je odhadem 150 bomb B-61 rozmístěných na šesti základnách v Belgii, Německu, Itálii, Nizozemsku a Turecku.«
Cílem Západu zkrátka je prodlužování války – k radosti Lockheed-Martin a Northrup-Grumman – ale také znovuzískání jediné pozice vedení a moci, kterou si poválečné USA nárokují od dob Hirošimy a Nagasaki. To vše za mnoha krásnými slovy o svobodě a demokracii, o odporu proti autoritářství a brutalitě.
Preventivní sebeobrana?
Nic neomlouvá způsobení zabíjení a ničení v jiné zemi – s jedinou možnou výjimkou: sebeobranou. I když odsuzujeme Putinovo děsivé a smrtelné rozhodnutí z 24. února 2022, chladné zkoumání nemůže odmítnout otázku: Byly obavy z takového osudu – a víra v nutnost »preventivní sebeobrany« – jeho základní motivací, a ne přáním »znovu vybudovat impérium«? Vzpomínal na invaze z let 1812, 1918 a tu nejstrašnější, z roku 1941?
Putin si už dlouho stěžuje na obklíčení a zásahy NATO. Jeho invaze na Ukrajinu však Alianci vyprovokovala k tomu, aby se zbavila zbývajících zábran ohledně zvýšeného počtu západních vojáků po celé délce hranic NATO s Ruskem.
Odporný vedlejší efekt ukrajinské války: Lidé na levici v mnoha zemích se ostře rozštěpili, a to nejen v otázce, koho vinit – Putina, Rusko, NATO, USA nebo třeba Zelenského – ale i v otázce, jakým směrem se vydat na podporu a pochod.
Pro mě takové řeči hraničí s šílenstvím! Bez ohledu na všechny spory o vině nebo cíli, pro lidi na levici nebo pro kohokoli, na levici, na pravici nebo ve středu, kdo se bojí rostoucího nebezpečí atomových incidentů nebo nehod, které mohou vést k likvidaci nás všech, se mi zdá, že z toho lze vyvodit jediný závěr.
Pokračovat ve válce až do konečného rozhodujícího vítězství Ukrajiny, které požaduje tolik politiků a tolik sdělovacích prostředků, je v podstatě nemožné. Rusko, pokud se bude ve své existenci jako nezávislý stát cítit ohroženo, jistě přijde s atomovými zbraněmi. A hrozba porážky Ukrajiny by vedla buď k dlouhotrvající opotřebovací válce za cenu mnoha životů, ukrajinských, ale i ruských, nebo k témuž atomovému Armagedonu.
Jedinou reálnou alternativou je bojovat na mezinárodní úrovni za příměří, za vyjednávání a nějaké urovnání, alespoň dočasné, pokud možno trvalé. Toto řešení se v Minsku zdálo být možné – ale bylo přiškrceno (s největší pravděpodobností Velkou Británií a USA).
Lula z Brazílie i Si Ťin-pching z Číny předložili návrhy, a doufejme, že je budou prosazovat i nadále. Tlak – na Putina, Bidena, na každého, kdo se do této války zapojí – musí být zvýšen všemi možnými způsoby, i když výsledky jsou často zklamáním. Vzalo mě za srdce obrovské nadšení pro mír u berlínské Braniborské brány v únoru s asi 50 tisíci lidmi. A vzpomínám na hnutí proti válce ve Vietnamu, které odstartovalo s »malými bandami hipíků«! Musí existovat trvalý tlak – nikoli na vítězství ve válce, ale na vítězství v míru – drtivá otázka naší doby a možná i našeho života.
Kráceno z původního textu Poezie, politika a válka
Překlad Vladimír SEDLÁČEK
