Za líbivé, ale odtržené od reality označili oceláři rozhodnutí Evropské unie o revizi systému obchodování s emisními povolenkami i nouzové zastropování cen plynu na evropské úrovni. Dekarbonizace je sice prioritou firem vyrábějících ocel, ale její příliš rychlé zavádění bude znamenat ztrátu konkurenceschopnosti.
Podle předsedy představenstva Ocelářské unie Daniela Urbana jsou uvedené dohody výsledkem politického handlování lidí, kteří »chtějí vypadat dobře, ale ví velmi málo o proveditelnosti překotné dekarbonizace průmyslu v EU a nechtějí slyšet o dopadu drahých povolenek a energií na jeho konkurenceschopnost.« Oceláři si podle Urbana uvědomují důležitost dekarbonizace. Analýzy totiž uvádějí, že za každou vyrobenou tunou oceli jsou asi dvě tuny emisí oxidu uhličitého. Firmy ale už teď mají velké problémy a bojí se, jak se situace dále vyvine.
Srážka s realitou
»Revize EU ETS (systému obchodování s emisemi) byla za českého předsednictví schválena, aniž by evropské instituce zohlednily reálné možnosti, časovou náročnost a náklady na dekarbonizaci firem. Je to spíše zbožné přání, které dobře vypadá na twitteru a v médiích, ale reálné dopady budou bohužel kruté,« řekl Urban.
Zástupci evropských institucí se dohodli na zpřísnění a rozšíření fungování trhu s emisními povolenkami, čímž se přihlásili k ústřednímu bodu své Zelené dohody pro Evropu. Cílem je učinit unijní ekonomiku do poloviny století uhlíkově neutrální. Do roku 2030 má klesnout bezplatná alokace povolenek sektorům ohroženým únikem uhlíku o polovinu. Ocelářská unie uvádí, že jedna z českých hutí za emisní povolenky již dnes zaplatí kolem jedné miliardy korun ročně. Nově schválená pravidla podle Urbana tyto náklady postupně násobně zvýší. Dodal, že »brutální« je i rychlost snižování objemu bezplatných povolenek, která vůbec neodráží reálné možnosti snižování emisí v ČR, kde chybí zelená elektřina i přenosová kapacita, která by do hutí dovedla dostatečný objem elektřiny. »Dnes ještě neexistuje zcela bezemisní výroba oceli, teprve se rozjíždějí nějaké pilotní vodíkové projekty,« řekl Urban. Dodal, že ani vodíku nebude v EU dlouho dostatek, zcela jistě ne do roku 2030. Cena povolenky bude podle něho stoupat, firmy jich budou muset kupovat víc, takže se zvednou jejich náklady.
Uhlíkové clo
Velkou neznámou je podle Urbana i zavádění uhlíkového cla na hranici EU (CBAM). Poplatek, který mají při dovozu do EU hradit dodavatelé neekologicky vyráběného železa, oceli, hnojiv a dalších produktů ze třetích zemí, se začne vybírat od roku 2026 v souladu s postupným rušením bezplatných povolenek v těchto odvětvích. »Nevíme, zda to bude skutečně fungovat, a zda to nebudou někteří exportéři do EU obcházet,« uvedl. Ocelářů se dotkne i dohoda EU ohledně parametrů nouzového omezení cen plynu v případě jejich výrazného růstu. Urban řekl, že podle jeho názoru by pomohlo jedině oddělení ceny plynu a elektřiny. »To nechtěli Němci ani Nizozemci, takže se dohoda vydává za úspěch, i když je to spíš cesta, jak zachránit tvář zúčastněných,« řekl. Evropa podle Urbana vyváží mimo EU ocel za 45 miliard eur (v přepočtu 1,09 bilionu Kč) , což je asi 20 procent produkce. Pokud se evropská ocel stane mimo EU nekonkurenceschopná, bude to znamenat ztrátu desítek tisíc přímých pracovních míst, obává se Urban. »Bylo by smutné, kdybychom se stali uhlíkově neutrální tak, že nastane postupný konec průmyslu v Evropě a my budeme všechno dovážet,« řekl Urban.
(red)
