Afrika na koloniální křižovatce

248

V únoru 2008, pod ostrým odpoledním sluncem Akkry, stál americký prezident George Bush ml. před malým shromážděním novinářů a s úsměvem odbýval vířící pomluvy. Tvrdil, že USA nemají v úmyslu budovat vojenské základny v Africe…

»To je nesmysl,« prohlásil. Zbytečně přezíravé slovo přetrvávalo, jak to taková slova z mocenských výšin často dělají. Jeho komentář měl celou záležitost uzavřít, ale dějiny se, jako vždy, takovými pokyny neřídí. O deset let později, v březnu 2018, ratifikoval ghanský parlament dohodu o obranné spolupráci s USA. Tentokrát se nikdo nesmál.

Před sálem stáli odboráři, studenti a opoziční politici s plakáty s dotazy »Co bylo dohodnuto?« Celé znění dohody kolovalo po částech, shrnutých v oficiálních prohlášeních, která hovořila o »partnerství« a »budování kapacit«.

Čtení celého dokumentu, který se teď otevřel, odhaluje klauzule, které byly skryty za jemnostmi diplomacie. Když se dohoda pozorně přečte, vypráví příběh mnohem výmluvnější než ujištění, která ji doprovázela.

Dohoda začíná vcelku nevinně jazykem spolupráce, ale brzy se její tón mění. Vláda Ghany uděluje USA »neomezený přístup k dohodnutým zařízením a oblastem a jejich využívání«. Tato fráze je klamně klidná.

US ovládnutí Ghany

Na mezinárodním letišti Kotoka, kde operují americké síly, nabývá tato klauzule materiální podoby: letadla přilétají a odlétají, vybavení se vykládá a personál se pohybuje místy, která jsou sice Ghanou, ale v praxi jsou řízena USA.

Dohoda to nenazývá základnou, protože to není třeba. Toto vzdání se suverenity se vyjasňuje, když dohoda umožňuje americkému vojenskému a civilnímu personálu »vstupovat do Ghany a odcházet z ní s vládou dodanou identifikací«, jinými slovy bez víz – a umožňuje mu převážet zbraně do země a ze země a zároveň ho osvobozuje od placení jakýchkoli daní.

Americká letadla a vozidla jsou navíc ze strany ghanských úřadů »vyňata z jakékoli inspekce«. Odebrání ghanské svrchovanosti ve světle americké potřebnosti na povrchu připomíná staré koloniální smlouvy, které přiznávaly koloniálním mocnostem privilegované zóny v rámci afrických zemí.

Když byla dohoda v roce 2018 předložena parlamentu, menšinový výbor tvrdil, že vláda s ní souhlasí, ale že z ní »země prakticky nic nezískává«. Ghanský ministr obrany Dominic Nitiwul řekl parlamentu, že USA zaplatí ghanským ozbrojeným silám na oplátku 20 milionů dolarů.

Menšinový výbor odpověděl: »Nechápeme, jak může být tato částka kvalifikována jako přímý prospěch, který jako národ získáváme z této dohody, tak neúměrně vychýlené ve prospěch USA.«

Tehdejší vláda vedená prezidentem Nové vlastenecké strany Nanou Akufo-Addem (2017-25) argumentovala, že USA pomohou nastolit stabilitu v Sahelu a západní Africe. To v podstatě znamenalo, že africké země se rozhodly své vlastní země už nebránit, ale postoupit je zahraniční vojenské intervenci.

Nová vojenská intervence

V roce 2008 prezident Bush prohlásil, že USA nemají zájem o vybudování základny. Nebylo to tak úplně špatně. USA nevybudovaly velké stálé objekty, ale spíše síť přístupových bodů (letadla, logistické uzly, kooperativní bezpečnostní lokality), aby umožnily rychlé a flexibilní rozmístění amerických vojáků na africkém území.

V Sahelu, kde se zahraniční vojenská přítomnost za posledních deset let dramaticky rozšířila, nestabilita nepoklesla. Spíše se prohloubila. Množily se ozbrojené skupiny. Rozšířily se převraty. Nejvíce to odneslo civilní obyvatelstvo.

Přítomnost zahraničních sil neřešila základní příčiny konfliktů (chudoba, nerovnost, dědictví koloniálních hranic, klimatická katastrofa). Místo toho hromadila vojenská řešení na zásadně politické problémy. Ghana, která byla dlouho považována za ostrov stability, nyní stojí na okraji této bouře.

Proti této tiché konsolidaci vojenské přítomnosti stojí proměnlivá politická krajina napříč kontinentem.

V Nairobi se rozvíjí nové kolo rozhovorů. Francie, která je už dlouho starým strážcem koloniální moci v západní a střední Africe, se snaží prostřednictvím summitů a strategického přemisťování změnit svůj vztah s kontinentem, přestože po vlně lidových povstání proti své přítomnosti stahuje vojáky ze Sahelu.

Přesun diplomatické a strategické pozornosti směrem k východní Africe (symbolizovaný nadcházejícím květnovým summitem Afrika vpřed v Nairobi) signalizuje nikoli ústup imperiálních zájmů, ale jejich rekonfiguraci.

Současně v témže městě připravují své vlastní schůzky protiimperialistické síly, odbory a lidová hnutí (panafrikanistický summit proti imperialismu), odhodlané pojmenovat tento okamžik tak, jak je: nikoli partnerstvím, ale soupeřením.

Ve stínu oficiálních summitů tato shromáždění trvají na tom, že Afrika není jen terénem pro manévrování velmocí, ale místem politického boje, kde se zdola přepisuje jazyk svrchovanosti.

Nevyplývá z toho tedy izolovaná dohoda v Ghaně, ale kontinentální vzor, který se táhne od Sahelu ke Guinejskému zálivu a nyní k východní Africe.

Stejné argumenty se opakují o bezpečnosti, stabilitě a partnerství. Objevují se stejné klauzule, jako jsou přístup, výjimka a imunita. Ale stejně tak se objevuje odpor.

Od ulic Niamey (Niger) po Ouagadougou (Burkina Faso), od Akkry (Ghana) po Dakar (Senegal) začala nová generace zpochybňovat trvalou přítomnost cizích vojsk na africké půdě.

Nadcházející protiimperialistické shromáždění v Nairobi není pouhým setkáním; je to pokus konsolidovat tuto rozptýlenou nespokojenost v politický projekt. Klade otázku, která se ozývá daleko za hranicemi Ghany: Dokáže se Afrika zabezpečit, aniž by se vzdala?

Generální tajemník Národnědemokratického kongresu (NDC je soc. dem. politická strana v Ghaně, kterou založil Jerry Rawlings) Johnson Asiedu Nketia v roce 2018 tisku řekl, že pokud se jeho strana dostane k moci, »pozastaví dohodu a zahájí dalekosáhlé přezkoumání«.

Vysoce postavený poslanec Samuel Okudzeto Ablakwa ze své strany napsal ostře formulovaný dopis prezidentovi: »Vaše mlčení k otázce dohody je (přinejmenším) velmi netypické a my jsme upřímně zmateni.«

NDC se dostala k moci v roce 2025 a Ablakwa byl jmenován ministrem zahraničí. Navzdory tomu, co Asiedu Nketia a Ablakwa řekli v roce 2018, nová vláda nezahájila veřejné přezkoumání ani neodstoupila od dohody.

Socialistické hnutí Ghany

Socialistické hnutí Ghany (SMG, je oddané prosazování socialismu a panafrikanismu odkazu prvního ghanského prezidenta Kwama Nkrumaha), které bylo součástí boje proti dohodě v roce 2018, nyní zahájilo kampaň za její zrušení.

Kwesi Pratt ml., generální tajemník SMG, mi řekl: »Zintenzivněný boj proti předsunuté operační základně USA v Ghaně není obhájením postoje, který jsme zaujali v roce 2018, ale odhalením klanu sil imperialismu a jejich místních agentů. Je také pokračováním bitvy o suverenitu, kterou zahájili Kwame Nkrumah, Ahmed Sekou Toure a Modibo Keita.«

Duch onoho odpoledne v roce 2008 přetrvává. »To je nesmysl,« řekl Bush. Neměla tu být žádná základna. Ve skutečnosti žádná základna není, ale je tu něco ještě většího: otevřené dveře k vojenské intervenci. Dnes hovoří dokumenty, které jsou k dispozici ke čtení, jasněji než Bushova vyjádření. Ukazují vzor přístupu, privilegií a výjimek, které dohromady tvoří něco nezaměnitelného. Budoucnost Afriky nebude napsána v klauzulích takových dohod, ale v bojích, které je napadají.

Vijay PRASHAD, indický historik a novinář

Překlad Vladimír SEDLÁČEK

Pozn. red.: Podobné je to v Keni, kde stát plánuje deportaci protiimperialistických soudů. Keňský stát plánuje deportovat naše soudruhy. Jejich jediným »zločinem« je to, že stojí s utlačovanými a demonstrují proti francouzskému imperialismu.

Stavět se proti imperialismu není zločin. Vzdorovat nadvládě není terorismus. Mezinárodní solidarita nemůže být deportována – vydala nedávno prohlášení Komunisická strana marxistická Keni na Facebooku.