Česká stopa v největším ochranářském projektu planety

590

Vzduch je vlhký jako teplá mlha. Deštný prales na ostrově Hainan vypadá, voní a mluví jinak než lesy, které známe ze Šumavy. Na úzkém hřebeni hory Pěti prstů stojí muž, který sem vlastně vůbec neměl mít přístup – jen několik místních strážců a vědců sem smí občas vstoupit. Pod nohama má kořeny stromů starých stovky let, před očima zelený horizont, který nemá konce. A v té chvíli ho zasáhne jednoduchá myšlenka: Tohle nesmí zůstat jen tady. Tohle musím ukázat světu.

Psal se rok 2024 a místo, kde stál, je součástí největšího ekologického projektu současnosti – systému čínských národních parků, který v posledních letech mění mapu ochrany přírody na planetě.

Ten muž se jmenuje Jiří Mánek. Přírodovědec a lesník, který ještě v roce 2023 o Číně věděl jen to, co známe z médií – smog, uhlí a čísla o emisích. Do této země se dostal vlastně náhodou. A to, co původně mělo být jen několikadenní odborné školení, převrátilo jeho život.

Náhoda, nebo osud?

Než se dostal na hřeben hory Pěti prstů, prošel neobvyklou cestu. Vystudoval přírodovědeckou fakultu a dlouhá léta se věnoval ochraně přírody a lesnictví – od molekulární genetiky populací lesních dřevin přes práci v biosférických rezervacích až po funkci ředitele Národního parku Šumava. Po dvaceti letech práce u Národního parku Šumava se věnoval destinačnímu managementu na Lipensku, kde mu šlo především o soužití člověka s krajinou, nikoli o její izolaci od lidí.

V roce 2023 se na něj obrátila Česko-čínská asociace, která hledala zkušené lesníky pro účast na mezinárodním semináři o ochraně přírody a lesnictví v Pekingu. V konferenčním sále Národní agentury lesnictví a travinných ekosystémů (NAFG) v Pekingu sedělo čtyřicet lidí z jedenácti zemí. Lesníci, ekologové, vědci, ministerští úředníci. Program sliboval přednášky o obnově lesa a lesnické politice. Nic, co by vybočovalo z pracovních rutin. »Jet jsem původně nechtěl. Já byl dokonce o rok starší, než byl limit. Ale nikdo jiný z Čech jet nemohl nebo nechtěl. A tak jsem jako náhradník vyrazil,« vzpomíná.

Tehdy o Číně věděl jen to, co ví většina z nás. »Věděl jsem, že je to největší producent emisí, přeborníci v historickém ničení lesů, průmyslová, lidnatá země, která na ekologii v posledním století nikterak nedbala. Měl jsem jen povrchní informace z ideově zabarveného mainstreamu.« V Pekingu měl ale dost osobního volna, aby se o realitě přesvědčil sám. »Čistota a naprostá bezpečnost v ulicích. Lidé tančící večer v parcích. A pak neskutečně ambiciózní projekt ochrany přírody. To mě zasáhlo. A věděl jsem, že se sem budu chtít ještě vrátit.«

V přednáškách se poprvé objevila slova, která tehdy zněla jako vzdálená teorie: »národní systém ochrany přírody«, »jednotné řízení zvláště cenných území«, »národní parky jako klimatická infrastruktura«. Jako přírodovědce ho to zaujalo a chtěl vědět více, co to v Číně vlastně vzniká.

Největší projekty současnosti

Ještě před několika lety byla čínská ochrana přírody roztříštěná – izolované rezervace, lokální iniciativy, různé úřady, žádný jednotný rámec.

Zlom přinesl rok 2017, kdy se zrodil první plán pro vznik pětice pilotních národních parků – jádra nového systému. Ty dnes zahrnují přes 230 tisíc km², což je plocha větší než všech 67 amerických národních parků dohromady. A země má vytipováno dalších 44 kandidátských oblastí, které čekají na začlenění, což rozšíří systém na více než 1,1 milionu km². Celý systém má být hotový do konce roku 2035.

A Čína jde ještě dál. Je tu zcela nový zákon o národních parcích, který vstoupil v účinnost 1. ledna 2026. Má poprvé sjednotit pravidla, správu a ochranu přírody národních parků v celé zemi – bez ohledu na regionální hranice či lokální zájmy. V jistém ohledu tak Čína dělá něco, co u nás známe už dlouhou řadu let – vytváří síť chráněných území, kde se příroda chrání, kam se navracejí ohrožené druhy a kde je turismus usměrňován tak, aby krajinu neničil. Jenže na rozdíl od Evropy je tato síť gigantická a má ještě jeden, pro 21. století zásadní rozměr: uhlík.

Každý strom je malá banka, která ukládá CO₂. Každý les – zejména ten mladý, rychle rostoucí – je obrovské úložiště uhlíku. A Čína si dnes buduje vlastní zelenou zeď: dlouhé pásy zalesňování od severu po jih, které mají fungovat jako klimatická infrastruktura. Nejsou to jen lesy. Jsou to živé stavby, které na rozdíl od betonu rostou, obnovují se a pohlcují uhlík, zatímco zároveň chrání biodiverzitu a tvarují vztah lidí k přírodě.

Národní lesní farma Saihanba – motivační příběh úspěchu pro masivní zalesňování Číny a budování její nové Velké zelené zdi. Tři generace lesníků proměnily 90 tisíc hektarů pouště v moderní prosperující lesní farmu. Začali jedním stromem s motykami v příšerných podmínkách a skončili zatím u dronů, satelitů a infračervených kamer. Země písku a zmaru se proměnila v zelenou oázu plnou života a ekonomické prosperity. Farma chrání Peking před písečnými bouřemi, zásobuje ho vodou a získává ocenění od OSN.

Ekologie, lesnictví a ochrana životního prostředí má nyní v Číně prioritu. Čína za poslední dekády zalesňuje jako žádný jiný stát na světě. Lesy tam přibývají rychlostí poloviny České republiky každý rok. Za 30 let se lesnatost zvedla z 12 na 23 % rozlohy země, takže se čínské lesy rozrostly o plochu větší než 13 našich republik, přesně o 105 milionů hektarů. Jednou z hlavních motivací pro zalesňování je boj s klimatickými změnami a nutnost čelit desertifikaci (znehodnocování půdy) země. Zvláště na severu, kde má tendenci se neustále rozšiřovat poušť Gobi. Často je to boj s větrnými mlýny plný chyb a omylů. Ovšem je tu jeden příběh, který čínské lesníky motivuje pro další úsilí.

Touha, která otevřela dveře

Když se po semináři vrátil domů, nezůstalo v něm nic z akademických prezentací. Zůstala jediná věta, která se mu vracela znovu a znovu: »Chci se tam vrátit.«

Jenže na rozdíl od Evropy, kde někdy stačí požádat a dveře se otevřou, má Čína pravidlo, které má i svoje jméno: guanxi. Nejde o formuláře. Jde o vztahy, důvěru, o to, že někdo dá za vás své jméno.

»Tam se s vámi nikdo nebaví, pokud za vámi nestojí instituce. Guanxi je kapitál.« Začal proto budovat mosty. Udržoval kontakt s lidmi z akademie, psal, volal, hledal cesty – a v červnu 2024 odletěl poprvé sám. První území, které se mu podařilo otevřít, byl národní park Wuyishan v provincii Fujian. Delegace z provincie přijela následně do Evropy – a on jim dokázal zařídit pozvání prostřednictvím dvou univerzit, provést je Šumavou a – což je v čínském kontextu nepředstavitelné – pozvat je k sobě domů. V české kuchyni u stolu srubu v malinké vesničce, kde lišky dávají dobrou noc, tak seděl generální ředitel lesů provincie Fujian, který spravuje téměř 9 milionů hektarů lesů. Pro srovnání – státní podnik Lesy České republiky spravují 1,3 milionu hektarů.

Teprve po této výměně gest mohl udělat krok zpátky na čínskou půdu. Když se pak vydal do národního parku Hainanského deštného pralesa, dveře se otevřely proto, že někdo z Wuyishanu zavolal a řekl: »Toho člověka můžete přijmout«. A tak stál na vrcholu hory Pěti prstů – v místě, které je pro běžné návštěvníky uzavřené – a pochopil, že tohle už dávno není náhoda, ale závazek.

Když měl v ruce první fotografie a plán, jak prostřednictvím dokumentů přiblížit to jedinečné, co se v Číně děje, nabídl projekt České televizi. Po opakovaných jednáních na mnoha úrovních neuspěl. »V ČT jsem byl pro ně jen člověk s příběhem, a navíc neměli prostředky…«

Pokusil se tedy jinak – oslovil čínskou televizi. Nejdřív se na něj dívali jako na snílka. Poté vyhrál výběrové řízení na redaktora CRI – a i když na dvouletý kontrakt neodjel, nechtěl na tak dlouho opustit manželku a děti, kontakt udržel. Díky vytrvalosti a vztahům se z nápadu stal reálný dokumentární projekt.

Tři unikátní parky

Když vznikl nápad natáčet dokument, bylo nutné najít spojence. A tak se v jeden den setkal český přírodovědec s čínským televizním štábem. Paradoxem bylo, že ani oni – lidé z velkoměsta a velké mediální instituce – si neuvědomovali, že míří do míst, která jsou jedinečností v rámci světové ochrany přírody.

Northeast Tiger and Leopard National Park. První, kam se tým vydal, byl park, kde žije populace vzácného sibiřského tygra – šelmy, která v některých částech Asie téměř vymizela. Čekání začalo už u bran: povolení dorazilo na poslední chvíli. Režim vstupu – přísný, hlídaný, s kontrolou pohybu posádky.

V krajině, kde narazíte nejen na stopy velkých šelem, pochopili i oni, že to, co sem přišli točit, není televizní »produkt«, ale realita života a smrti, kde příroda si stále udržuje vládu. Na místo, kde jsou místní pyšní, když jim tygr sežere psa. V národním parku Sibiřských tygrů funguje v terénu kolem 7000 strážců, postavených z místních obyvatel. Říkají tomu systému »jedna rodina – jeden strážce«; každá rodina může vybrat jednoho člena, který se stane strážcem přírody a stát mu vyplácí mzdu, mj. tím bojuje i proti chudobě na venkově. Dozor nad územím zajišťuje více než 30 000 fotopastí, drony a satelitní monitoring – »velín« parku sleduje migraci šelem, porušení vstupních zón i případné požáry.

Problém byl ale v pojetí dokumentu. Oni natáčeli drony, techniku, infrastrukturu. On chtěl mluvit o lesích a lidech. »Sám jsem vyrostl uprostřed Šumavy v hájovně, vím, jaké to je, vím, co městský člověk nikdy nepochopí, a tak jsem chtěl ukázat, že to není turistická atrakce. Je to živý organismus, který dýchá za planetu,« řekl Mánek s tím, že musel první dokument dvacetkrát předělávat, než s ním byl spokojen.

Giant Panda National Park. Pandy jsou čínským symbolem ochrany přírody a zachování ohrožených druhů. Proto se zde ochrana pand neodehrává jen na papíře, ale v měřítku, které zasahuje lidské životy. Aby vznikly souvislé migrační koridory mezi pandími lokalitami, bylo nutné přestěhovat přes 100 000 lidí – s náhradním bydlením, náhradní prací a podporou. Jedním z principů čínského modelu je, že ochrana přírody nesmí jít proti lidem – musí jít s nimi.

Při natáčení musel štáb obléknout pandí obleky, aby se mohl přiblížit zvířatům v tzv. adaptační voliéře – tam, kde se mladé pandy připravují na návrat do přírody a nesmějí přijít do kontaktu s lidskou siluetou ani pachem. Je to metoda, kterou používají jen tři země na světě.

Sanjiangyuan National Park. Sanjiangyuan leží na tibetské náhorní plošině, mezi Tibetem a provincií Qinghai. Je to oblast, která je rozlohou větší než Česko a Slovensko dohromady a zároveň místo, odkud pramení tři nejdůležitější řeky Asie: Jang-c’-ťiang, Žlutá řeka a Mekong. Voda z tohoto území rozhoduje o životech stovek milionů lidí v Číně i dalších zemích jihovýchodní Asie.

Krajina zde působí téměř nadpřirozeně – řídký vzduch, chlad, tisíce kilometrů bez měst, jen step, vítr a stíny zvířat, která téměř nikdo nikdy neuvidí. Žijí zde například irbis sněžný, tibetští jaci, tibetští osli kiang, antilopy čiru, vlci a jeřábi černokrcí, posvátní ptáci tibetské kultury.

A přestože původně šlo o jedno z nejodlehlejších a nejnehostinnějších míst planety, dnes je to laboratoř moderní ochrany přírody, kde hraje roli člověk, technologie i stát. V terénu působí kolem 17 000 domorodých strážců, kteří jsou placeni státem – ochrana přírody je zde »pracovní pozicí« a zároveň zdrojem obživy, který mění myšlení i vztah místních k vlastní zemi.

Ocenění na vysoké úrovni

Premiéra prvních tří dokumentů se konala v budově čínské ambasády v Praze, kam na ni dorazili diplomaté, odborníci i příznivci ochrany přírody. Po projekcích následovalo krátké ticho – a pak otázky, debaty a dlouhé rozhovory o tom, co tyto filmy ukazují: ne povrchní obrazy mlhavých pralesů, ale živé příběhy ekosystémů, lidí a strategie, která může ovlivnit klima celého světa.

Dokumenty byly otitulkovány a odvysílány i v Číně, kde získaly pozornost nejen národních televizí, ale i odborné veřejnosti. Pro Jiřího Mánka to není konec.

Pracuje nyní na scénáři pro zbývající dva parky — a hned z jara vyráží znovu na tropický ostrov Hainan, kde přežívá poslední větší populace endemitních gibonů hainanských, kterých zde žije již jen pár desítek kusů.

Nejen snaha, ale i uznání jeho práce se odrazilo ve formálním pozvání: Mánek dostal oficiální pozvání na setkání s generálním ředitelem Národní akademie lesnictví a travinných ekosystémů (National Academy of Forestry and Grassland Administration, NFGA) — člověkem na úrovni ministra, což je ocenění, které se obyčejnému člověku, natož »jen zapálenému dokumentaristovi a přírodovědci«, málokdy dostane.

To ovšem nemá význam jen pro Mánka osobně. Znázorňuje totiž otevřený kanál mezi českou a čínskou ochranářskou komunitou, který může:

– přinášet zkušenosti a data o řízení velkých chráněných území, která mohou inspirovat české i evropské politiky;

– otevřít dveře vědecké a odborné výměně, která není jen formální, ale praktická;

– pomoci českým expertům pochopit, jak se dělají velké projekty v podmínkách, kde stát, komunita a věda táhnou za jeden provaz.

A přestože je jeho cesta do hlubin těchto krajů fyzicky náročná, největší obtíž spočívá v něčem jiném než v terénu: v tom, aby svět pochopil, že ochrana přírody je klíčovým pilířem budoucnosti – pro klima i pro společnost.

PRO ZAJÍMAVOST:

Northeast Tiger and Leopard National Park – Jilin & Heilongjiang, severovýchodní Čína

Rozloha: více než 14 000 km² – oblast téměř o velikosti Moravskoslezského a Olomouckého kraje dohromady.

Co zde žije: sibiřský tygr, levhart mandžuský – dva z nejvzácnějších predátorů planety.

Giant Panda National Park – provincie Sichuan, Shaanxi a Gansu

Rozloha: více než 27 000 km² – dvakrát více než celý Středočeský kraj.

Význam: největší a nejkomplexnější území ochrany pand, migračních tras a vysokohorských ekosystémů.

Sanjiangyuan National Park – Tibet & Qinghai, »zdroj tří řek«.

Rozloha: více než 192 000 km² – oblast větší než celé Česko a Slovensko dohromady.

Význam: místo, odkud pramení Jang-c’-ťiang, Mekong a Žlutá řeka – voda pro stovky milionů lidí v Asii.

Hainan Tropical Rainforest National Park – ostrov Hainan

Rozloha: cca 4400 km²

Význam: poslední populace gibona hainanského (Nomascus hainanus) – nejvzácnějšího lidoopa světa (cca 40 jedinců), tropický prales, unikátní biodiverzita

Wuyishan National Park – Fujian

Rozloha: cca 1200 km² (pouze jádrové území; širší chráněná oblast je větší)

Význam: čajová kolébka Číny, starobylé lesy a vodní ekosystémy, ukázkový model řízení ochrany na úrovni provincie.

Helena KOČOVÁ