Děti online: Svět, který jsme vytvořili. Co s tím?

317

V Česku se v posledních dnech objevily konkrétní politické návrhy, které připouštějí možnost legislativního omezení přístupu dětí na sociální sítě. Premiér Andrej Babiš například veřejně uvedl, že by podpořil zákaz používání sociálních sítí pro děti mladší 15 let, protože jsou podle něj »strašně škodlivé« a stát má povinnost děti chránit. Debata se rychle rozšířila do médií i politických jednání. Co odborník, to názor. Ale jak žijí online samotné děti?

Podle mezinárodní studie HBSC (Health Behaviour in School-aged Children), jejíž česká data zveřejnil Národní monitorovací systém závislostí (2023), vykazuje přibližně 8–9 % dětí ve věku 11–15 let znaky problematického užívání sociálních sítí.

To zároveň znamená, že více než 90 % dětí online prostředí zvládá bez závažných obtíží. A právě to je otázka, která v současné debatě často zaniká: Co tam ty děti vlastně dělají? Proč je pro ně digitální prostor tak důležitý?

Online realita

Samotný internet není experiment posledních let. Vyhledávač Google funguje téměř tři desetiletí, Facebook dvě. Mnozí dnešní rodiče si pamatují první chatovací místnosti, anonymní přezdívky a první chatovací místnosti. Byli jsme generací, která internet objevovala, zkoušela a pomáhala formovat. Byla to technologická revoluce.

Pro dnešní děti je ale součástí běžného prostředí. Narodily se do světa, kde je online prostor samozřejmostí – podobně jako škola, hřiště nebo televize. Je to prostředí, ve kterém prožívají vztahy, uznání i stres – podobně jako v tom fyzickém. Zatímco rodiče často vidí především rizika a nebezpečí, děti v online prostoru vidí i hodnotu, komunitu a prostor pro sebevyjádření. A právě to vysvětluje, proč jsou tyto platformy tak přitažlivé – a tak mocné. »Když sleduju tohohle youtubera, učím se nový věci. Je to skoro jako mít kámoše,» říká jedenáctiletý Tomáš.

»Na TikToku jsou věci, co mě baví. Třeba sport nebo tanec. A někdy tam najdu víc inspirace než ve škole,« dodává třináctiletá Jana.

Pro část dětí je to také možnost být vidět. Být součástí trendu, rozumět vtipům, znát hudbu, kterou rodiče neznají – to všechno je dnes forma sociální měny. »Je super vědět, o čem se mluví. Ve škole pak nejsi mimo,« říká čtrnáctiletý Denis.

Jak to vidí máma

Téma se mě dotýká i osobně. Jako matka dvou dětí sleduji, jak rozdílně jejich online svět vypadá.

Moje dcera si založila Instagram ve třinácti. Nejprve opatrně sledovala ostatní, postupně začala přidávat vlastní příspěvky a budovat si okruh sledujících. Zjistila, že sociální síť není jen galerie obrázků, ale prostor identity. Hledala lidi s podobným viděním světa, komunikovala v angličtině se zahraničními vrstevníky, sdílela názory. Řešila přijetí i odmítnutí. A mimo jiné se přirozeně zdokonalovala v jazyce.

Dnes je jí sedmnáct. Instagram už částečně opouští, protože se proměnily její potřeby. Komunikace se přesouvá do chatovacích aplikací. Se školou i s přáteli je v online kontaktu celý den. To jim umožňuje být spolu častěji a intenzivněji – zároveň však vytváří tlak na to být dostupný.

Mému synovi je jedenáct. Jeho vstupní branou byl YouTube, později herní kanály a vlastní hraní. Sleduje hráče, zkouší návody. Kolem devíti let začal tvořit vlastní světy v Minecraftu. Hraní pro něj není jen zábava, ale i kreativita a objevování. Na PlayStationu hraje online s kamarády – mluví spolu, taktizují, smějí se. Je to alternativní forma setkávání, když je venku ošklivo.

Občas mě překvapí tím, co všechno si z her odnáší. Z lovecké simulace mi například vysvětloval rozdíl mezi melanistickým a leucistickým zbarvením zvířat. I to je digitální zkušenost.

Jak to vidí děti

Když se debata o možném zákazu objevila v televizi, děti reagovaly překvapivě rychle samy. Ve třídě mého syna se shodly na jednom: na WhatsApp by nikdo sahat neměl. Je to jejich základní komunikační kanál – sdílejí tam úkoly, domlouvají se na projektech, posílají si poznámky.

U ostatních aplikací už byly odpovědi méně jednoznačné. Někteří by omezení snesli, jiní ne. Sociální aplikace jsou pro ně přirozenou součástí života, ale vnímají je již jinak. Tato generace vyrůstá v prostředí, kde se o rizicích internetu mluví od prvních tříd. Setkávají se s tématy kyberšikany, dezinformací i umělé inteligence. Vědí, co jsou to hejty, slyšeli o fake news, dokážou rozpoznat, že některá videa jsou vytvořená pomocí AI. To ovšem neznamená, že jsou vůči tlaku imunní – ale učí se s ním žít.

U starší generace, kam patří i moje dcera, se téma zákazu ve třídě objevuje častěji. Zvlášť mezi dívkami. Debata se ve třídě rozhořela okamžitě po zveřejnění prvního článku o záměru premiéra.

Tato skupina dospívala v době, kdy Instagram určoval tempo – počet sledujících, estetika profilu, reakce na příspěvky. Prevence ještě nebyla. Možná i proto se někteří z nich k omezení přiklánějí víc. Ne proto, že by internet odmítali, ale protože si nesou zkušenost s jeho tlakem. Zatímco část by nerada přišla o zábavu a herní komunity, jiní mluví spíše o hledání rovnováhy mezi svobodou a ochranou.

Čeho se dospělí bojí

Obavy dospělých přitom nejsou smyšlené. Strach z kyberšikany, podvodů, manipulace, porušování soukromí či sexuálního a komerčního vykořisťování má reálné důvody. Digitální prostředí umí být tvrdé. Umí zesilovat tlak, zviditelňovat chyby, uchovávat stopy, které by v běžném světě dávno zmizely.

Sociální sítě ale nejsou »zlem samy o sobě«. Vytvořili jsme je my, dospělí – jako nástroje sdílení, komunikace, zábavy, někdy i jako prostředek k potvrzení vlastní hodnoty. Touha po pozornosti, uznání nebo úspěchu není dětská. Je lidská.

Problém nastává ve chvíli, kdy se na tuto potřebu napojí ti, kteří za ní vidí víc než jen sdílení – zisk, manipulaci, nadvládu nebo sexuální uspokojení. Internet se pak stává i místem, kde se střetává dětská důvěra s dospělou vypočítavostí.

Možná tedy děti nemáme chránit jen před technologiemi, ale především před světem dospělých – před jeho tlaky, hodnotami i stíny. A zároveň si musíme přiznat, že se v tomto světě učí i od nás. Přebírají způsob, jakým komunikujeme, jak hodnotíme, jak reagujeme.

Digitální prostředí je odrazem společnosti – a tu netvoří děti, ale my dospělí. Možná se někdy bojíme i proto, že víme, jak snadno dokáže internet pohltit nás samotné.

Pokud je chceme chránit, nezačínejme jen u jejich telefonů, ale u sebe. Zákaz je jednoduchý. Odpovědnost je mnohem složitější.

Hlasy z praxe: Mluvme o tom s dětmi otevřeně

Mgr. Marek ADAM, učitel SŠ:

Bohužel z praxe známe, že »zakázané ovoce tak nějak nejvíce láká, představuje vzrušující pokušení, a tedy i nejlépe chutná«.

Než něco vyloženě zakazovat, není nakonec lepší mít to raději pod výchovnou kontrolou? A mít k tomu přístup? Každý zákaz přináší jen rafinovanější utajení. A my pak ve výsledku ztratíme monitorovací dosah a přehled o všem, co může být pro naše žáky nebezpečné a zákeřné.

V jednom seriálu o dospívající mládeži zazněla moudrá věta: »Když už mladým budeme urputně zakazovat chodit se koupat (aby nám náhodou neutonuli), neutopí se jich ve finále víc? Nebylo by tedy rovnou lepší je raději naučit plavat?«

A o tom to je – nejdůležitější je zodpovědná osvěta – ta dle mého názoru představuje základ každé prevence. Mluvme s mladými o všem naprosto otevřeně. Tam vidím cestu – ve správném poučení a adekvátním varování – nikoli však v rádoby knížecích radách, v mentorování, a už vůbec ne v jakýchsi »zákazech«, které jen »zvyšují onu lákavou chuť po tom si všechno vyzkoušet« – a to hlavně tajně a mimo naši kontrolu…

Samozřejmě vždy je třeba zohlednit mentální zralost u dané skupiny žáků a také celospolečenský kontext. Prosím však o jedno – mluvme se žáky vždy na rovinu a otevřeně o všech rizicích. Budujme a posilujme poctivou důvěru, nikoli represi. A hovořme s mladými upřímně, a vesměs i třeba tvrdě – o následcích každého sociálně patologického jevu!

Ale nepěstujme uměle a záměrně v dětech a mládeži ono »vědomí zakázaného ovoce«. Vždyť každá cesta do pekel je vždy dlážděna tzv. dobrými úmysly! 

Alena Svobodová, pedagog:

Diskuse o omezení sociálních sítí je zcela namístě. Podíl dětí spadajících do rizikové kategorie jejich využívání roste. Negativní vliv těchto platforem je neoddiskutovatelný – kyberšikana, podvody, manipulace, nátlak, porušování soukromí, sexuální i komerční vykořisťování.

Zhoršují se sociální vztahy, děti spolu méně přirozeně komunikují. Místo osobního rozhovoru volí digitální komunikaci – a český jazyk i srozumitelné vyjadřování tím trpí. Znepokojivý je i prudký nárůst psychických obtíží u dospívajících. Odborníci potvrzují souvislost mezi intenzivním využíváním sociálních sítí a úzkostmi, depresivními projevy, poruchami spánku či sníženou schopností soustředění.

Z tohoto pohledu vnímám navrhované věkové omezení jako nástroj ochrany dětí – především jejich duševního zdraví.

Zároveň však vidím i řadu otazníků: »Jak bude zákaz technicky vymahatelný? Jak se zabrání jeho obcházení? Jaká bude role rodiny, školy a samotných platforem? A jaké dopady může mít ověřování věku na ochranu soukromí?«

Samotné omezení nestačí. Nezbytná je prevence. Otevřeně děti seznamovat s klady i zápory a především s riziky sociálních sítí.

Helena KOČOVÁ