Dětské násilí nekončí poslední ranou

Na jaře letošního roku zaplavila sociální sítě videa brutálních rvaček nezletilých dívek. Na jednom z nich skupina teenagerů na okraji města vytvořila improvizovaný ring a dvě dívky se do sebe pustily pod dohledem kamer v mobilech. Když bylo po všem, rozešly se. V jiném záběru několik dívek surově napadlo vrstevnici a nechalo ji ležet na zemi. Kolem opět stály děti s telefony v rukou.

Rvačky nejsou novinkou, nebo pouze doménou klučičích part, které si vyjasňují postavení nebo teritorium. Však to znáte i z filmů jako třeba Bylo nás pět. Nové je publikum, které se vejde do kapsy. Rvačka už nemusí skončit poslední ranou ani odchodem ze školního dvora. Může pokračovat jako obsah: sdílený, komentovaný, hodnocený a kdykoli znovu vytažený. Násilí se mění v podívanou a telefon v nástroj, který násobí jeho dosah i následky.

Narůstající fenomén

Policejní statistiky ukazují, že nejde jen o dojem vyvolaný několika virálními záběry. Počet násilných skutků spáchaných dětmi, u nichž policie zjistila pachatele, vzrostl mezi lety 2022 a 2025 z 569 na 815. To je nárůst o 43,2 procenta. Ve stejném období zaznamenala Linka bezpečí růst konzultací týkajících se šikany ve škole z 1049 na 1508, tedy o 43,8 procenta.

Nejsou to čísla, která by opravňovala k představě, že dnešní děti jsou apriori násilné. Není důvod strašit. Ukazují však problém, který existuje a v posledních letech viditelně roste.

Navíc nejde o stejné ukazatele. Policejní údaj zachycuje závažnější případy, které dospěly až k trestnímu řízení a u nichž byl zjištěn dětský pachatel. Čísla Linky bezpečí zase neznamenají počet unikátních obětí, ale počet konzultací s dětmi, které hledaly pomoc. Přesto oba ukazatele míří prakticky stejným směrem a stejným tempem.

Jeden otevírá dveře do světa policejních spisů, druhý do světa, který před policií často zůstává skrytý. A mezi nimi leží široké území případů, jež řeší škola, rodina, psycholog – nebo vůbec nikdo.

Od posměchu k fyzickému útoku

Násilí mezi dětmi nemá jednu podobu. Začíná urážkami, ponižováním, vylučováním z kolektivu nebo výhrůžkami. Pokračovat může ničením věcí, vydíráním, sexuálním nátlakem či fyzickým útokem. V online prostoru k tomu přibývá zveřejňování ponižujících fotografií a videí, zakládání falešných profilů, hromadné útoky v chatech nebo opakované šíření záznamu napadení.

Jednotlivé formy se navíc prolínají. Posměšek ze třídy pokračuje večer ve skupinovém chatu, fyzický útok se natočí a záznam pak spustí další kolo výsměchu. To, co dospělému může připadat jako několik oddělených epizod, pro dítě tvoří jediný nepřetržitý útok.

K Lince bezpečí se často dostávají děti ve chvíli, kdy ještě hledají slova pro to, co prožívají: bojí se chodit do školy, nevědí, komu věřit, stydí se nebo mají strach z odvety. K policii častěji doputují případy s jasným fyzickým útokem, či závažným kybernetickým útokem. Žádná jednoduchá hranice však neexistuje. I zdánlivě „menší“ útok může mít pro dítě ničivé následky.

Přibývá navíc násilí, jehož bezprostředním cílem není peněženka ani osobní spor, ale samotná podívaná. Útok může být vstupenkou do party, zkouškou loajality nebo cestou k pozornosti. Pachatel má publikum přímo na místě a další tisíce diváků online. Kamera se tak nestává pouhým svědkem, ale součástí situace – někdy i důvodem, proč vůbec vznikla.

Dopady daleko za první střet

Po útoku nezůstávají jen modřiny. Přichází strach, stud, pocit viny a bezmoci. Dítě se může vyhýbat škole, spolužákům i místům, kde se s útočníky setkalo. Zhoršuje se soustředění, spánek i prospěch. Linka bezpečí mezi možné následky řadí úzkosti, depresivní prožívání, sebepoškozování i myšlenky na sebevraždu. Metodické materiály ministerstva školství upozorňují, že dlouhodobá šikana může zanechat těžké trauma a zasáhnout nejen oběť, ale celý kolektiv.

Video pak dává útoku druhý život. Oběť neví, kdo záznam viděl, kdo si jej uložil a kdy se znovu objeví. Policie u kyberšikany výstižně připomíná, že dítě může být jejím terčem „kdykoli a kdekoli“. Domov tak přestává být bezpečným místem. Stačí otevřít telefon a ponížení je zpátky.

Následky však nenese pouze napadený. Svědci se učí, co je v kolektivu dovoleno a kdo má moc. Někteří mlčí ze strachu, jiní se přidají, aby se sami nestali terčem. Učitelé a rodiče pak neřeší konflikt dvou dětí, ale prostředí, v němž se násilí stalo nástrojem postavení a zábavou pro publikum.

Svět, který jsme vytvořili

Když se na veřejnost dostane video brutální dětské rvačky, dospělí se ptají, co se to s dnešními dětmi stalo. Je to pohodlná otázka. Mnohem méně pohodlné je zeptat se, v jakém světě jsme je nechali vyrůstat.

Sociální sítě dětskou agresi nevynalezly. Děti se praly, ponižovaly a bojovaly o postavení ve skupině dávno před vznikem internetu. Digitální prostředí však násilí poskytlo něco, co dříve nemělo: prakticky neomezené publikum, okamžitou odměnu v podobě pozornosti a záznam, který může přežít samotný útok o celé roky.

Tento svět nevytvořily děti. Vytvořili jej dospělí a postavili ho na soutěži o pozornost. Největší dosah často nezískává obsah nejrozumnější, ale ten, který vyvolá nejsilnější emoci. Pobouření, strach, ponížení a agrese jsou v takovém systému výkonným zbožím. Děti se pouze naučily jeho pravidla – někdy až děsivě rychle.

To ovšem útočníky nezbavuje odpovědnosti. Odpovědnost za ránu nese ten, kdo ji zasadil. Odpovědnost za prostředí, které z rány udělá představení, je ale širší. Patří také těm, kdo natáčejí, povzbuzují, sdílejí a komentují. Kdo drží telefon, není neutrální pozorovatel. Je zesilovačem násilí. Spoluviníkem.

To neznamená, že se má dítě bezhlavě vrhnout mezi několik útočníků. Může přivolat dospělého nebo policii, podpořit napadeného a odmítnout video dál šířit. Škola nemůže čekat na zlomenou kost či záběry v médiích: musí oběť chránit a sledovat i pokračování útoku v telefonu. Nucené podání rukou před třídou může její bezmoc jen potvrdit. Rodiče zase potřebují dítě vyslechnout bez obviňování a bez vět, že „to byla jen legrace“. Zprávy, odkazy a videa mají uchovat jako důkazy.

Odpovědnost mají také provozovatelé sítí. Nemohou se donekonečna tvářit jako prázdné potrubí, kterým jen náhodou protéká lidské chování. Jejich systémy rozhodují, co dostane největší dosah a jak snadno lze ponižující obsah odstranit. Žádné jediné opatření dětské násilí nevyřeší. Lze ale změnit odměnu, kterou za něj okolí nabízí. Dokud útok přináší smích, obdiv, postavení a tisíce zhlédnutí, bude fungovat jako zkratka k uznání. Jestli chceme méně násilí mezi dětmi, nestačí se pohoršovat nad posledním videem. Musíme změnit pravidla světa, v němž se vyplatilo ho natočit. Děti jsou totiž hlavně zrcadlem společnosti.

Helena KOČOVÁ

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování svých novin. Nemáme za sebou miliardáře a oligarchy, jen své čtenáře. Společně budeme odhalovat nepravosti a upozorňovat na historické i současné nespravedlnosti.FOTO – Facebook