Dynamika socialismu původních obyvatel v Bolívii

V posledním čtvrtstoletí se Latinská Amerika stala výzvou s různými druhy demokratického socialismu, což dosvědčila také letošní vojenská agrese proti socialisticky orientované Venezuele. Jedním z těchto druhů je model, který vzešel zdola z mnoha aktivit původního obyvatelstva v Bolívii.

Není divu, že se tento model vyskytl v Bolívii, neboť právě tato země má v Latinské Americe největší procento původního obyvatelstva, jež tam žilo již před evropskou kolonizací. Hnutí za socialismus tvořilo v Bolívii posledních skoro dvacet let vládu a zanechalo za sebou silný odkaz.

Pro pochopení tohoto modelu demokratického socialismu je důležité vysvětlit, z jakých příčin vznikl. Různé skupiny původního obyvatelstva získaly vliv poté, kdy začaly aktivně vystupovat proti zhoršování sociálního zabezpečení, represím a poškozování životního prostředí, což bylo způsobeno firmami a vládami neoliberálního kapitalismu v řadě zemí Latinské Ameriky. Extraaktivistická neoliberální forma ekonomiky spočívala ve vytěžování surovin, odvodu zisků západním korporacím a poškozování životní úrovně především původního obyvatelstva, jež mělo značně nižší příjmy.

Původní životní způsoby

Tradiční životní způsoby v Bolívii jsou spjaty s vysoko položenou náhorní plošinou v Andách, která má až kolem 4000 m n. m. Toto odlehlé místo umožnilo původnímu obyvatelstvu přežít za časů kolonialismu, neokolonialismu i neoliberalismu a později si vytvořit svoji vlastní sociální alternativu, která navazuje na původní koncepty, jakými jsou například Pachamama – Matka země s odkazy na ocenění harmonického soužití s přírodou.

Dalším prvkem je život v solidární komunitě a s uvedeným vztahem k okolní přírodě. Z toho vycházejí koncepty buen vivir a vivir bien (dobrý život, žít dobře), které vyjadřují tyto citlivější a rovnovážné přístupy k vnitřní přirozenosti a vnější přírodě. Tyto ohledy proměnily pojetí rozvoje, jenž umožňuje sociální, ekonomickou, politickou a environmentální spravedlnost v tamních komunitách.

Sociální alternativy

Postupný nárůst odporu proti neoliberálnímu druhu ekonomiky a politiky přerostl v participativní demokratické aktivity kritických skupin původního obyvatelstva, pracujících v odborech a sociálních hnutích. Participační a lidové aktivity se spojily s novými soc. dem. a socialistickými politickými tendencemi. Činnost občanů zdola a politiků shora umožnila kolektivní posílení původního obyvatelstva ve více zemích Latinské Ameriky, zvláště v Bolívii, Ekvádoru, Brazílii, Mexiku, Venezuele a Argentině. Politické strany se tedy nespoléhaly primárně na oslovování voličů bloggerskými metodami a předvolebními kampaněmi, kde se ztrácí rozdíl mezi levicí a pravicí, ale skutečnou kontinuální spoluprací s občany a formulováním jejich reálných potřeb a zájmů.

Hnutí za socialismus

Byla to právě Bolívie, jež se stala zemí, která v Latinské Americe nejvíce prosazovala participativní demokratický socialismus v návaznosti na zmíněné přístupy. Původní obyvatelé v mnoha organizacích a sociálních a politických hnutích vytvořili základ pro vznik Hnutí za socialismus (Movimiento al Socialismo, zkráceně MAS).

Někteří interpretovali MAS jako organizaci, jež se snažila spojit marxismus s indiánskými potřebami a prosazovala politická opatření plebejské moci. Propojení zájmů pracujících a původního obyvatelstva znamenalo primárně odstraňování chudoby a nerovnosti a respektování životního prostředí. Nástrojem bylo znárodnění nebo většinové veřejné vlastnictví strategických firem za účelem získání financí na sociální programy na podporu sociálně zranitelných skupin a rozvoj.

Zemědělec, odborář a prezident Morales

Nárůst občanské participace a sociálních hnutí vedl ke vzniku nové vlády pod vedením prezidenta, který poprvé v dějinách země etnicky pocházel z původního obyvatelstva. Juan Evo Morales Ayma, dříve zemědělec a odborový předák, byl opakovaně zvolen a zemi vedl v letech 2006-19.

Společně se svými vládami a sociálními hnutími zavedl důležitou transformaci země, tzv. demokratickou revoluci, která bývá označována také jako pachacuti. V kečuánském jazyce, který patří v Bolívii k tradičně nejrozšířenějším, tento termín vyjadřuje změnu věcí, proměnu světa. Morales a jeho spolupracovníci termín používali, aby svým domorodým pojmem vyjádřili historicky důležitou změnu od neokoloniální a postkoloniální neoliberální dominance k zásadní sociální transformaci Bolívie. Proces této změny je také považován za projekt nového rozvoje původního obyvatelstva (neodesarrollismo indigena), spojující reprezentativní, participační a komunitní prvky.

Tradice versus modernizace

Léta se vedly diskuse o tom, do jaké míry byla tato sociální transformace kooptována tím, že se vláda zaměřovala na pokračování v těžbě nerostného bohatství. Tradiční skupiny obyvatel a environmentální organizace obvykle tendovaly k omezování těžby, zatímco státní rozvojové politiky se snažily těžbu využít na zmíněné financování sociálních programů a modernizaci. Argumentem bylo, že existují různá pojetí těžby, přičemž je rozdíl mezi dřívější neoliberální těžbou se zisky korporací a pozdější těžbou s využitím financí na rozvoj země s podporou chudých a většiny obyvatel. Kritické skupiny se dělily na komunity, které se stavěly zcela proti těžbě a rozvoji, a komunity, které chtěly větší podíl na rozhodování a výsledcích těžby.

S názory na rozvoj souvisela diskuse o modernizaci, v níž její zastánci argumentovali, že nerozvinutý chudý stát nebude vůči konkurenci ve střednědobém a dlouhodobém horizontu schopen udržet ani tradiční model země. Navíc nedostatečně rozvinutý stát se nemůže dostatečně bránit ani zahraničním intervencím, nejen vojenským, ale ani finančním.

Dvě levicové vlny

Politický vývoj v Bolívii v posledních desetiletích však nelze považovat za izolovaný vývoj, ale za součást dvou levicových vln v Latinské Americe. První vlna trvala od roku 1999 přibližně do roku 2016. Přestože v některých zemích došlo k návratu neoliberálních a neokonzervativních vlád, a to rovněž pomocí ústavních pučů podporovaných USA, od roku 2018 opět začaly narůstat levicové tendence a etablovala se druhá levicová vlna, která zahrnovala levicové vlády ve většině zemí Latinské Ameriky.

V některých jednotlivých zemích byla periodizace levicových vln časově trochu posunutá dopředu nebo dozadu. V případě Bolívie byla mezi první a druhou vlnou roční mezera po pravicovém puči, který v roce 2019 sesadil prezidenta Moralese. Pravice se pak pokusila puč legitimizovat volbami, ale neuspěla. Většina voličů dala hlas opět MAS a prezidentem se stal Luis Arce, dřívější ministr financí a poté ministr hospodářství a veřejných financí, zodpovědný za transformaci a znárodnění strategické ekonomiky v éře Moralese. Kontinuita tedy byla zajištěna, přestože v umírněnější verzi.

Fragmentace a nedostatečná internacionalizace

MAS však vloni na podzim prohrálo volby. Mnohé aktivity obyvatel ovšem stále pokračují, přestože už nejsou podporovány centrální vládou, která však naštěstí ani nemůže zcela odstranit mnohé komplexní sociální a environmentální přínosy vytvořené za poslední dvacetiletí.

Na první pohled je zřejmé, že levice se v Bolívii projevila ve své tradiční slabosti: ve fragmentaci, sektářství a sporech o to, jaká frakce má více pravdu, tedy opak původního sjednocujícího programu, s nímž uspěl Morales. Hlubší pohled navíc odhaluje ještě závažnější, strukturální slabost bolívijské ekonomiky a politiky. Bolívijská politika, jež prosazovala jen sociální opatření a skromný rozvoj pouze ve své zemi, nebyla schopna vzdorovat silnější opozici, která je spojena se zeměmi, jež realizovaly daleko větší modernizaci. Bez podstatného rozvoje a bez hluboké internacionální spolupráce bylo těžké uspět.

Limity expanzionismu

Zahraniční politické a ekonomické síly, jež podporovaly bolívijskou pravicovou opozici, jsou v současné době na vzestupu, neboť Donald Trump obnovil Monroeovu doktrínu, jež prosazuje dominanci USA ve všech Amerikách – Severní, Střední i Jižní. Země Latinské Ameriky jsou nyní pod velkým tlakem, jak názorně ukázala také agrese USA proti Venezuele a únos prezidenta Nicoláse Madura na začátku roku. Trumpův přístup proti malým zemím Karibiku, Venezuele, Kubě a fakticky celé Latinské Americe, ale i Grónsku, a tím i Dánsku a Evropské unii, Číně a mnoha dalším zemím, znamená, že si svým expanzionismem sám připravuje svůj vlastní pád.

Co dál?

Navzdory výhrůžkám je v Latinské Americe vidět, že občané a politici jsou stále aktivní, například ve dvou největších zemích Latinské Ameriky, v Mexiku a Brazílii, podporují Venezuelu a Kubu, a to jak občané demonstracemi, tak i politici. Pokračující ropné zásobování Kuby, jež přišla o dodávky venezuelské ropy, je toho příkladem. Dialektika je neúprosná: zatímco dochází ke zvyšování tlaku USA na země Latinské Ameriky a militarizace v Evropě a dalších oblastech světa přinese patrně větší konflikty, zároveň se už iniciují síly, které předznamenávají příští třetí emancipační vlnu v Latinské Americe, a tím i globální posilu levice na nové úrovni. A to bude příležitost i pro obnovu a rozvoj demokratického socialismu původního obyvatelstva v Bolívii v široké mezinárodní spolupráci.

(Autor je filozof a expert na globální studia, zaměřující se na sociální a politické experimenty v Latinské Americe v globálních souvislostech.)

Marek HRUBEC