Eurovize: soutěž, která nikdy nebyla (jen) hudební

Od studené války po Krym a od bitvy o měkkou sílu po Izrael a slogany pro Palestinu byla soutěž Eurovision Song Contest (ESC) vždy mnohem víc než jen hudební show…

Kdysi prestižní „podnik“, který proslavil vítězstvím mj. skupinu ABBA (1974) a kanadskou divu Céline Dion (1988, startující tehdy za Švýcarsko), poctila svou účastí kdysi i naše ikona ikon Karel Gott (sic ten pro změnu v roce 1968 startoval za Rakousko a skončil 13. ze sedmnácti tehdy startujících). Ano, svého času byla Eurovize skutečně svátkem hudby, v posledních dekádách se prostřednictvím třpytek a extravagantních kostýmů proměňujespíš ve vizuální show s až sexuálními extravagancemi. Čím víc jste divní, tím větší šanci máte uspět. Ale to je jen jedna strana mince. Tou druhou je na Eurovizi politika!

Vídeň 2026

„A letos je to viditelnější než kdy jindy,“ jak poznamenal ve svém květnovém obsáhlém článku prestižní list The Wall Street Journal (WSJ).Izraelský umělec zpívá píseň v angličtině, francouzštině a hebrejštině o dívce jménem Michelle. Publikum bučí a skanduje na podporu Palestiny. O chvíli později ochranka odvede čtyři protestující a show pokračuje, jako by se nic nestalo. Nebo téměř nic.

Letošní Eurovize se stala dalším konfliktním místem kvůli válce v Gaze, což dokazuje, že nejvýraznější evropská hudební soutěž nikdy nebyla skutečně „apolitická“, na což si vždycky snažila hrát.

Napětí bylo tak velké, že se veřejnoprávní vysílací společnosti z pěti zemí rozhodly letošní ročník kvůli účasti Izraele bojkotovat.

Irská televize RTE označila účast za „nepřiměřenou“ vzhledem k humanitární krizi v Gaze. Slovinská veřejnoprávní televize uvedla, že přítomnost Izraele je v rozporu s „hodnotami míru a respektu“, které tato instituce (zjevně na rozdíl od České televize) reprezentuje. Island, Španělsko a Nizozemsko se také rozhodly zdržet hlasování a nevyslat ani své zástupce do soutěže… A přesto pro dlouholeté fanoušky soutěže není nic z toho skutečně nové.

Dějiny politiky

Velkou ironií, jak komentují noviny, je, že soutěž se zrodila jako projekt jednoty poválečné Evropy, ale od samého začátku nesla politickou zátěž.

Již od prvního ročníku v roce 1956, kdy se Německo rozhodlo vyslat přeživšího z koncentračního tábora, čímž se v podstatě pokusilo změnit svůj mezinárodní obraz po 2. světové válce. O několik let později Rakousko akci bojkotovalo, protože se konala ve Frankově Španělsku. Řecko se v roce 1975 odmítlo účastnit po turecké invazi na Kypr, zatímco Turecko reagovalo vlastním bojkotem v následujícím roce. A od té chvíle politika nikdy neopustila scénu.

Jak poznamenává WSJ, politické napětí se po skončení studené války a rozšíření organizace do východní Evropy ještě více vyostřilo. Arménie se odmítla zúčastnit kvůli Ázerbájdžánu a v roce 2022, po ruské invazi na Ukrajinu, bylo Rusko ze soutěže zcela vyloučeno. Krátce poté triumfálně zvítězila ukrajinská kapela s písní, která se již dříve stala symbolem odporu v zemi. Hudba se otevřeně stala geopolitickým poselstvím.

Nástroj měkké síly

To je asi nejzajímavější aspekt celé akce: pro mnoho zemí není Eurovize jen o televizní sledovanosti nebo hudbě. Je to nástroj měkké moci. Jak vysvětluje WSJ, několik států vnímá soutěž jako příležitost ukázat, kam politicky a kulturně patří. Pro země jako Moldavsko nebo bývalé sovětské pobaltské republiky úspěch na Eurovizi často fungoval jako prohlášení, že patří do západní, evropské rodiny… Není náhoda, že mnoho východoevropských zemí začalo posílat písně v angličtině krátce před svým vstupem do Evropské unie. Vzkaz byl téměř symbolický: „Jsme Evropa. Mluvíme stejným jazykem. Patříme sem.“

Letošní krize kolem Izraele se neomezila pouze na odsouzení. Izrael byl vloni obviněn z pokusu o masivní ovlivnění hlasování prostřednictvím organizované online kampaně ve prospěch zpěvačky Juval Rafaelové, která přežila útok Hamásu na hudebním festivalu Nova v roce 2023. Sám Benjamin Netanjahu veřejně vyzval Evropany, aby hlasovali pro účast přitom geograficky neevropského Izraele (což ovšem vzhledem k tradiční výjimce, kterou má mezi zúčastněnými Austrálie, není až tak s podivem).

Případ Netanjahu vyvolal vážné reakce, organizátoři i účastníci obvinili Izrael z porušení „ducha“ soutěže. Ale nevyloučili ho… Organizace reagovala omezením počtu hlasů na diváka a varováním izraelského vysílacího média Kan před masovými mobilizačními kampaněmi.

Mikrokosmos samotné Evropy

Paradoxem falešného antipolitikaření organizátorů je, že mnoho fanoušků této instituce si nepřeje, aby politika Eurovizi opustila. Naopak ji považují za součást jejího kouzla. Aliance, geopolitické hlasy, historické rivality, kulturní střety a „bloky“ zemí jsou téměř nedílnou součástí této podívané. Jak poznamenává WSJ, zejména Britové si dlouhodobě s oblibou stěžují, že „celá Evropa hlasuje proti nim“, a to zejména po Brexitu. Pro mnoho diváků zkrátka není Eurovize jen hudební soutěží. Je to mikrokosmos samotné Evropy: plný napětí, spojenectví, ega, ideologie a neustálého vyjednávání o identitě. Navzdory krizím, protestům a politickým kontroverzím Eurovize stále funguje jako podivný evropský sen. Přehnaný, kýčovitý, divadelní sen – ale přesto sen.

(sid, rom)