Havanský soumrak

339

Nad Maleconem zapadá slunce. Nábřežní promenáda, nejdelší a nejúžasnější lavička na světě, se plní lidmi. Není to obvyklé romantické posezení, ale snaha uniknout horku, které se přes den nastřádalo ve zdech starých domů. Bez elektřiny. Bez klimatizace, bez ventilátoru.

Kolem projíždí pár aut. Ulice jsou poloprázdné, městské autobusy jezdí jen 2krát denně. O dopravu se starají houfy malých elektrických nákladních tříkolek a motorek. Ne vždycky, protože je třeba je nabíjet aspoň 6 hodin, a to je některé dny problém. 

Stárnoucí tepelné elektrárny s nevůlí polykají těžkou kubánskou ropu. Dieselové generátory stojí kvůli nedostatku paliva. Část stávajících solárních elektráren nelze připojit k síti: ta je i tak velmi nestabilní a nad určité procento je riziko blackoutu příliš vysoké.

Blackout… Kolik jsme jich měli letos? Tři? Čtyři? Obnovení dodávky proudu trvá tak 30 až 40 hodin, a tak se smějeme, že už se vlastně blackoutů nebojíme, při 20hodinových odstávkách elektřiny si jich v podstatě nevšimneme.

Žertujeme, že v zásadě jsme na tom jako zbytek světa, akorát máme na cestě ke kolapsu pár let náskok. Tady na Kubě se všichni všemu smějí. Trochu to pomáhá žít.

Jídlo je, ale každým dnem dražší. Záběry z ulic zavalených odpadky… ano, i popeláři potřebují naftu. Občas někdo improvizovanou skládku zapálí – pořád lepší chvíle černého dýmu než riziko epidemie.

Školní rok končí předčasně, tři měsíce prázdnin naplňují děti nadšením a rodiče hrůzou. Nemocnice pracují, improvizuje se, jak se dá: léky jsou většinou jen na černém trhu a elektřina je potřeba ke všemu, třeba i ke sterilizaci náčiní. Když vypadne, sestřička posvítí mobilem. Záložním nouzovým dieselům chybí palivo, něco zachrání solární panely na střeše, zbytek je na zručnosti chirurga a v rukou páně. „Ještě chvilinku, krasavice, už je to skoro hotovo,“ uklidňuje pacientku doktor a došívá ránu. „Musíš brát týden antibiotika. Ideálně amoxicilin, no, prostě, co seženeš…“

Elektřina?!

Stmívá se. Přes střechy domů pozoruju poklidnou hladinu moře. Počítám… když v noci půjde proud aspoň 3 hodiny, Rocinanta, moje elektrická motorka (promiň, Quijote), bude nabitá tak na půlku. To mám na den 30 km. Pokud si pojedu ráno zaplavat, zachráním sice svou duševní rovnováhu, ale spotřebuju přes polovinu energie. Ta druhá půlka by byla na cestu do kanceláře… Ne, zítra je pátek, už tři měsíce se v pátek z úsporných důvodů nepracuje. (Ostatní dny taky moc ne, ostatně, co dělat, když nejde proud.) Projdu kolem ledničky… ne, radši ji nebudu otevírat, mrazák byl ráno ještě dost studený, pár hodin v noci by to mohlo vylepšit…

Kafe. Kafe mám a jde nám plyn – neskutečné privilegium. Přes polovinu Havany a většina obyvatel mimo hlavní město vaří na elektřině nebo propan-butanu. Vařila. Poslední bomby se prodávaly někdy v lednu. Jako alternativa existovaly benzínové vařiče. Ale benzín není. Prostě není, protože cena kolem 8 nebo 10 dolarů za litr je natolik závratná, že je to vlastně jedno. A uhlí. Dřevěné. No, zkuste si na něm vařit v paneláku.

Ale já mám plyn. Takže kafe. Napouštím vodu do kávovaru a s obavami koukám na provázek s dřívkem, které mi ukazuje hladinu vody v mojí nádrži. Nic moc, tak dvě dlaně. Protože aby tekla voda, musí jít čerpadla vodovodního systému. Elektrická. A pak z podzemí nádrže v domě malým čerpadlem na střechu. Elektrickým. A pak do mé domácí nádrže, při krajní úspoře tak na 4 dny. No nic, co jsem to chtěla… Kafe.

Funguje mi telefon i internet, další obrovská výhoda, většina lidí má spojení, jen když jde elektřina, záložní baterie ústředen i zesilovačů jsou většinou na hranici životnosti.

A pak… pak „přijde“ proud: jedním okem mrknu na hodiny na zdi… to mám tak na 3 hoďky, možná na čtyři, takže: strategické rozhodování, co nabít první: Mobil. Notebook. Powerbanku. Nabíjecí lampy. Nabíjecí ventilátory: luxus, který pomůže přežít noc a na který mnoho lidí nedosáhne (není drahý, ale tady odpovídá tříměsíčnímu průměrnému platu).

Sociální rozdíly

Ovšem na ulicích jsou vidět auta, která jsou i v Evropě známkou úspěchu. Luxusní restaurace jsou plné. A ne, nejsou to turisti, ty vídám už jen zřídka. Nová třída majitelů soukromých obchodů, restaurací, podnikatelů a podnikavců se už neobává ukázat svůj status. Pak, až k ránu zavřou, vynoří se jiná nová třída: „potápěči“, prohrabávači popelnic, už dávno to není jen pár alkoholiků a ztroskotaných existencí, kteří patřívali ke koloritu čtvrti. Sociální rozdíly, nepředstavitelné ještě před několika málo lety. Napadá mě obvyklá sarkastická průpovídka: pamatuješ se, jak jsme si za covidu mysleli, že se máme špatně?

Nespím. Snažím se sama sobě domluvit: co blbneš, ty jsi elektrická? Jenže se stejně budím 20krát za noc, otevřu oko a kouknu na kontrolku nabíjení, zhasnutá. Hm. Kolik už je to hodin, tak 14, ne? Podívám se na mobil, co říká Elektrická unie, blok 4, ano, 14 hodin odpojen. Trumfovat se, kolik hodin jste dneska byli bez proudu, se stalo národním sportem. Za hodinu zase… mrknu, tma – úplně zbytečně, pokud by světlo pustili, řev sousedů: „La luuuuz, la luuuuz!!!!“, by mě spolehlivě probudil…

A pak druhý extrém. Elektřina funguje. Stejně nespím, každou chvilku koukám na kontrolku. Svítí, už máme 7 hodin světlo. To je divné. Na chvilku usnu. Otevřu jedno oko. Furt svítí. Osm hodin…

Pomoc po kapkách

Květnové deště, každodenní průtrže mračen, které neosvěží, jen zvýší vlhkost a pocit, že je člověk v prádelně. Ale nikoho teď nezajímá předpověď počasí a ze zpráv tak maximálně koukne na kurz dolaru (na černém trhu, pochopitelně). Přednost má každé ráno prognóza Elektrické unie: Spotřeba 3200 MW, deficit ve špičce 1970 MW. Hm, takže večer bude svítit třetina Kuby. Jména hlavních elektráren znají i malé děti. Felton. Guiteras, Rente… A taky jména lodí: Anatoli Kolodkin, ruský tanker, přivezl 100 000 tun ropy. První po více než 4 měsících. A taky poslední. Díky němu jsme měli v dubnu 14 dnů normálního života…

Další den bez kapky paliva. Schrödingerův ostrov, vysmíváme se sami sobě. Ani živí, ani mrtví, tak někde uprostřed. Kuba už dávno nazývá blokádou to, čemu v USA říkají embargo. Bratru 67 let.

Na konci letošního ledna Trump rozhodl, že „Kuba představuje neobvyklou a mimořádnou hrozbu pro naši národní bezpečnost a zahraniční politiku“ a USA uvalí cla na jakoukoliv zemi, která by jí dodala palivo. O tři měsíce později se pod sankce dostává i jakákoliv zahraniční společnost, která by působila na Kubě v sektoru energetiky, těžby, obrany nebo financí. Všichni mají měsíc na vypořádání svých obchodů.

Většina má strach. A zájmy v USA. A obavu, že bez bank nepůjdou platby za jejich služby. A tak postupně všichni odcházejí: nejdřív letecké společnosti (Air France, Turkisch, Iberia, World2fly, Condor), pak hotelové řetězce (Melia, Iberostar, Blue Diamond, Aston), banky (Sabadell, Alto Cedro), těžaři (Sherrit), lodní dopravci (Hapag-Lloyd, CMA CGM). Zahraniční partnerská banka odmítla pro Kubu dále zpracovávat platby prováděné kartami Visa a Mastercard, takže na Kubě přestaly být použitelné… Každý den zavírají své kanceláře další podniky. A nechci si představovat, kolik tu ještě zbývá ve strategických zásobách paliva.

Přijde změna? Jaká?

Prý se jedná. Všichni říkají, že ano. Všichni říkají, že ne. A že je na všechno pozdě. Že vláda promeškala vhodný okamžik pro ekonomickou reformu a její uplatnění uprostřed covidu byl jen začátek katastrofy.

Kuba potřebuje změnu, o tom nepochybuje nikdo. Změnu k lepšímu. Změnu, o které by si rozhodli sami Kubánci.

Občas večer sousedé buší do kastrolů, na protest. Někde v hloubi duše jsou přesvědčeni, že právě tak vzniká elektřina: ostatně, v té a té čtvrti prý tuhle udělali pořádný čurbes a hned jim proud pustili (jo, a vypli ho nám). Nadává se. Na všechno a na všechny. Na vládu. Na Trumpa. Na Rusko, že neposlalo další loď. Směs zloby a rezignace. Únava. Kdo mohl, tak už odjel. Někdy mám dojem, že zmizela celá jedna generace. Je těžké zachovat si důstojnost bez trochy cynismu, a tak se smějeme i naší ztrátě naděje a iluzí a říkáme, že světlo na konci tunelu je určitě vlak, co jede v protisměru.

Sítě jsou plné lží a polopravd. Že od zítřka bude večer zákaz vycházení. Že od pondělka už elektřina nebude žádná. Že paliva je dost a ti komunisti nás jen tak trápí. Že v pondělí přijede další loď a všechno se vyřeší. Že ministr ukradl to a to a utekl tam a tam. Že dceruška jiného ministra má hotel v Miami. Že dnes v noci to všechno vypukne. Že dnes ne, že až zítra. Na zprávy se skoro nikdo nedívá, večer stejně většinou nejde proud.  

Kuba je to nejúžasnější s tím nejšílenějším, smíchané dohromady rovným dílem. Včera bylo oznámeno úspěšné ukončení fáze 2 nové terapeutické vakcíny proti rakovině: HeberSaVax. Kdo Kubu nezná, mohl by to považovat za těžko uvěřitelný propagandistický krok. Kdo tady zažil pandemii a v žilách mu kolují 2 kubánské vakcíny, ví, že i tohle je kus naší reality.

Vojenská či ekonomická invaze

A invaze. Beztvará hrozba, která se vznáší ve vzduchu. Všichni o ní mluví, pořádají se vlastenecké manifestace. V jiných dobách bych napsala, že jsou toho plné titulky novin, ale Granma už vychází jen v pondělí, není papír.

„Myslíš, že přijdou?” ptá se mě kamarádka dole před domem. „Nevím, Miriam, fakt netuším.“ Oni. Všichni vědí, o kom je řeč a jaký příchod má na mysli.

„Stejně nechápu, co tu ještě děláš. Vždyť ty se prostě můžeš sebrat a odjet.“ Však já vím, že to nechápeš. Nikdo to nemůže pochopit. Ale Kuba je nemoc. Chronické postižení, ze kterého se nemůžu a nechci uzdravit. Ten zvláštní a asi iracionální pocit, že jsem na správném místě, nezmizel ani po letech. Svět, kde magický realismus není literární žánr, ale popis skutečnosti.

Lidé posedávají po schodech u vchodu do domu, utíkají před odpoledním dusnem v malých bytech. Přetřásá se věčné téma:

• „Až konečně přijdou, udělají tady pořádek a budeme se mít dobře.“
• „Jestli přijdou Američani, budou se mít dobře oni, nám nechají jen ohlodanou kost.“
• „Ohlodanou kost máme i tak.“
• „Dneska přece prezident vyhlásil, že se otevře ekonomika a přijdou investoři.“
• „No, to teda brzo.“
• „Stejně nás nakonec prodají, jako ve Venezuele.“
• „Za Fidela by se tohle nestalo,“
• „A co by s tím ten tvůj Fidel asi udělal?“
• „Nenechal by to dojít tak daleko.“

„Pojď, udělám ti kafe,“ říká mi můj soused a bere mne kolem ramen. „Neboj, nebude válka, oni se dohodnou.“ – „Ale za jakou cenu?“ ptám se. Nadechne se, snad aby mi vysvětlil, že tady už nejde o socialismus nebo smrt či svobodu a lidská práva, tady jde o nezávislost, sebeurčení, o vlast. O všechno. Ale místo toho jen rezignovaně mlčí. „Za velkou, děvenko, za velkou,“ odpoví nakonec. 

Pijeme kávu a díváme se na moře v dálce. Poslední paprsky slunce se odrážejí ve stříbřité hladině. Vrcholky palem, idylka. Jako by všechno bylo v pořádku. To tam, v Íránu, Libanonu, Palestině, tam lítají drony a padají bomby. Tady se přece nemůže nic stát…

Havana se pomalu halí do tmy. „Co bude dál?“ ptám se a sama si odpovídám: Kdybych měla skleněnou kouli, nejsem si jistá, zda bych sebrala odvahu se do ní podívat.

Kateřina KRÁČMAROVÁ, Havana

FOTO – autorka