Ilona Švihlíková: ČR jako dojná kráva

Obvykle se jako suchá informace v médiích tzv. hlavního proudu objeví informace o tom, jak velké dividendy byly vyplaceny akcionářům firmy XY (často to bude banka), nebo že odlivy dividend z České republiky opět překonaly rekord. Jedná se přitom o jeden z největších defektů ekonomiky ČR, který plně odráží její závislost a pokles ekonomické suverenity.

Nepovedená privatizace z 90. let, která přivodila kolaps bankovního sektoru, otevřela brány dokořán zahraničnímu kapitálu. Ten byl v některých ohledech dokonce považován za spásu. Nicméně, jedná se o silný, strukturální jev, který s námi zůstává dodnes a nese své, stále více zkažené ovoce. Příliv zahraničního kapitálu zasáhl téměř všechny sektory ekonomiky – nejvíce ho pociťujeme ve finančnictví, kdy je obvykle dosti obtížné vzpomenout si alespoň na jednu banku vlastněnou českými rezidenty. Můžeme pokračovat k průmyslovému sektoru, velkým stavebním firmám, maloobchodním řetězcům… Celá česká ekonomika je doslova prolezlá tím, co se ve statistice označuje jako »subjekty pod zahraniční kontrolou«.

Jedním z pozoruhodných faktů týkajících se vlivu nadnárodních a zahraničních firem na našem území je to, jak rychle dozrály jejich přímé zahraniční investice – právě tento typ kapitálu vyjadřuje získání rozhodného podílu v české dcerce, či její plné ovládnutí. Již kolem roku 2006 je patrné, že přímé zahraniční investice dozrály, tj. začaly generovat zisky pro své zahraniční vlastníky. A tyto zisky začaly rychle převyšovat reinvestované zisky, což je situace, která trvá dodnes.

Míra ziskovosti nadnárodních firem, nejen bank, je výjimečná. Potvrzují to také údaje Eurostatu, které ČR pravidelně řadí k zemím, kde se nadnárodním firmám skutečně výjimečně daří. K dalším pozoruhodným faktům patří to, že se jim daří odvádět masivní zisky z ekonomiky ČR téměř bez ohledu, jak se vyvíjí ekonomika – v růstu i stagnaci, odliv zisků se pohybuje kolem 300 mld. Kč – což je také údaj, který pravidelně zveřejňuje Česká národní banka.

Kromě oficiálních odlivů je tu ještě další strana téže mince, která už jednoznačně statisticky zachytitelná není – a to jsou vazby mezi matkou a dcerami, které přispívají k dalšímu masivnímu vytahování prostředků z české ekonomiky. Nejnižší odhady hovoří o 300 mld. Kč každý rok, ale můžeme se dostat k půl bilionu. O co jde? O to, že dcera pravidelně platí matce předražené nájemné – divili byste se, jak často to nejsou české dcery, které vlastní pozemky či budovy, ve kterých fungují. Konzultace či poradenské služby, kategorie, do kterých se vejde ledacos. Opravy organizované matkou. Tlak na to brát »náhradní díly« či služby z té a té dceřiné firmy, byť je možné si je obstarat levněji. A samozřejmě IT služby, poplatky za software či duševní vlastnictví… Fantazii se meze nekladou a způsobů vyvádění zdrojů z naší země je nepřeberně mnoho. Jak bohatí bychom mohli být a jak jinak by vypadal životní standard, kdyby ovšem čeští pracující nezachraňovali obětavě sociální smír v Německu právě přes tyto kanály…

Není možné zavírat oči nad tím, že tento rozdíl způsobuje důležité makroekonomické deformace. ČR patří k zemím, kde je rozdíl mezi hrubým domácím produktem (tím, co bylo vytvořeno na území ČR) a mezi hrubým národním důchodem (tím, co bylo vytvořeno českými rezidenty) v evropském porovnání velmi významný. Stejně tak není překvapivé, že tyto dlouhodobé odlivy z nás dělají skutečně odtokovou zemi – a to nejen ve smyslu vodního hospodářství. Zdroje, které se od nás přesouvají pryč, nutně v ekonomice chybějí. A vysvětluje se tím mimo jiné další zásadní deformace, obrovský rozpor mezi tím, jaký je poměr mezd k HDP a jaký je ekonomický výkon. Rozdíl mizí v zahraničí, chybí na mzdách a také na investicích. Tento model tzv. závislé ekonomiky má řadu dalších negativních průvodních jevů – vzdálenost od finálního zákazníka, ekonomickou nesamostatnost (na makroekonomické úrovni omezenou ekonomickou suverenitu), nižší přidanou hodnotu, závislost na rozhodování matky atd. Model závislosti se již dávno přežil, ale současná vláda dělá vše pro to, aby posunula hranu jeho životnosti.

Jednak ukazuje dnes a denně, že na českých zájmech jí vůbec nezáleží a že je pro ni na prvním místě ukrajinský režim (nikoliv Ukrajinci) a že jediné, co umí, je dál znejišťovat zaměstnance, provozovat mzdový dumping a tlačit na to, aby levná práce zůstala hlavním znakem ekonomiky ČR.

V měnícím se globálním prostředí je takovýto model nejenže nedůstojný, ale i neudržitelný. Často se hovoří o tom, že problémem je »nízká přidaná hodnota« a že je potřeba zvýšit výdaje na výzkum a vývoj a, ó la la, ekonomický model se změní sám o sobě. Nutno dodat, že žádná země, v níž by se, jen tak, bez systematické průmyslové politiky, podařilo dostat se z pozice závislé ekonomiky, neexistuje. Nejde ani o to, že by pracovní operace vykonané na území ČR měly o tolik nižší technologickou úroveň, a už vůbec ne o to, že by pracující v ČR pracovali méně intenzivně (obvykle je tomu přesně naopak). Klíčový problém je subdodavatelství, závislost a s ní související mzdový strop. Role technologických poznatků ve výrobě nepochybně hraje roli, podobně jako značka a budování vazeb na finální zákazníky – a v tom leží zakopaný pes. Je totiž velký rozdíl, jestli budujete vlastní značku například u značkové módy (obleky, kterými jsme byli proslulí), nebo jestli v rámci práce ve mzdě šijete například pro letecké společnosti. V prvém případě jste na vysoce konkurenčním trhu, ale máte prostor pro rozvoj vlastního know-how, v druhém případě můžete být kdykoliv nahrazeni někým, kdo půjde pod ještě nižší mzdový strop.

Začít s přehozením kolejí směrem k vyšší ekonomické suverenitě nebude snadná záležitost. Řekněme si na rovinu, že ekonomická závislost vyvolává politickou závislost – a ta řadě politických představitelů báječně vyhovuje. Někteří si na ní postavili celou svoji kariéru. I proto nebude změna možná bez jasného politického vedení a odvahy.

Nástrojů ale není nijak málo. Určitě je to úkol pro finanční správu. Zadržet více zisků ve mzdách či investicích je možné dosáhnout řadou způsobů – podporou vyšších mezd, participací zaměstnanců ve větších firmách či podporou odborů. Roli »mrkvičky« mohou sehrát daňové úlevy pro reinvestice, i když pro ekonomickou suverenitu bychom potřebovali více národního kapitálu, nikoliv nadnárodního (a ještě ideálně demokraticky spravovaného například formou družstev).

Budování značky je také úkolem státu. Značka ČR nikomu nic neříká, není jasně komunikována a není spojena s ničím konkrétním. V neposlední řadě platí, že byznysové úvahy musí mít odraz v zahraniční politice. Současná »hodnotová« politika vytváří pro ČR hromady nepřátel, proti kterým »uvědoměle« bojujeme, případně poučujeme o lidských právech a kritizujeme. Z pozice země o velikosti ČR takováto politika působí nadmíru směšně a kontraproduktivně.

Abychom nemuseli stále číst o tom, jak skvěle se daří nadnárodním firmám na území ČR a jak báječně si odtud odvádějí zisky, musíme najít politickou odvahu změnit celý model fungování ekonomiky ČR. V době velkých, ba převratných změn ve světové ekonomice, je možné se pokusit i o těžké ekonomické manévry. Neměli bychom toto okno příležitosti promarnit.

Autorka je docentka ekonomie.