Jak moc Alexandr Solženicyn trpěl »ukrajinskou krádeží« Krymu?

Nedávno mi byla přeposlána příloha s tímto textem: »Co napsal Alexandr Isajevič Solženicyn (1918-2008), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1970) v jeho knize z roku 1998 Rossija v obvale (Rusko v troskách), konkrétně v kapitole Slovanská tragédie: Nechť Bůh požehná Ukrajině její samostatný rozvoj, ale její neodpustitelnou chybou bylo její nepoměrné rozšíření o území, která do Lenina nikdy ukrajinskými nebyla – dvě Doněcké oblasti, celý jižní pás Novoruska (Melitopol – Cherson – Oděsa) a Krym. Kolik ruských občanů protrpělo s nelibostí a úžasem tuto násilnou, ničím neoprávněnou a bez nejmenšího protestu, s ochablostí naší tehdejší diplomacie uskutečněnou krádež Krymu během čtyřiadvaceti hodin. I jeho zradu při každém dalším krymském konfliktu. I bez sebemenších politických kroků nepochopitelné předání Sevastopolu, démantu ruské vojenské slávy. Toto zlodějství udělala naše zvolená moc, ale my, občané, jsme včas neprotestovali. A nyní bude třeba našim nejbližším pokolením se s tím smířit na dlouhou dobu. Krádež Sevastopolu je nízkým zlostným pohrdáním celou ruskou historií 19. a 20. století. Při všech těchto podmínkách Rusko nemůže v žádné formě bez váhání zradit mnohamilionové ruské obyvatelstvo na Ukrajině, zříci se naší jednoty s ním. Ukrajinské mocenské kruhy si zvolily cestu usilovného utlačování ruského jazyka.«

Vím, že A. I. Solženicyn je velký antikomunista, ale i obhájce Rusů, proto jsem si dal tu práci a tuto jeho zmiňovanou knihu jsem si zakoupil, abych zjistil, co je na tomto citátu pravda.

Po přečtení výše uvedené kapitoly jsem zjistil, že je skutečně Solženicyn velmi protiukrajinsky založen a zároveň je zastáncem velkého Ruska. Především pak musím konstatovat, že citát ve svém celku uveden výše v knize není a je stvořen z několika vět vytržených z této kapitoly a doplněn o některé části, které v knize nejsou. Jde o tyto vytržené citáty, které jsou v kapitole na různých stránkách: »V samostatném rozvoji dej Bůh Ukrajině veškeré úspěchy. Chybou, která ji zatěžuje, je právě to neúměrné rozšíření o území, která před Leninem nikdy nebyla ukrajinská – dvě doněcké oblasti, celý jižní pruh Novoruska (Militopol, Cherson, Oděsa) a Krym. (Přijetí Chruščovova dárku je přinejmenším nepoctivé. Zmocnění se Sevastopolu navzdory nejen – o tom nemluvme – ruským obětem, ale i sovětským právním dokumentům, je státní krádež.)(…)«.

»Už nyní si ukrajinské vládnoucí kruhy zvolily cestu zesíleného útlaku ruského jazyka.« (…) »Kolik Rusů s hrůzou a rozhořčením prožilo to bezmocné, nijak nezpochybněné, vzhledem k chabosti naší tehdejší diplomacie ani sebemenším protestem nedoprovázené odevzdání Krymu během 24 hodin a jeho pozdější zradu při každém krymském konfliktu, stejně jako jsme beze slůvka námitky, bez nejmenších politických kroků odevzdali Sevastopol, démant ruské vojenské odvahy a slávy. Tento zločin spáchala naše vlastní zvolená moc, ale ani my občané jsme se tomu včas nepostavili a teď se s tím nejbližší generace na dlouhou dohlednou dobu budou muset smířit.«

Závěrem tak mohu konstatovat, že citát jako takový v Solženicynově knize není, ovšem základní myšlenky citátu jsou v této kapitole obsaženy.

(lšu)