Již navždy zůstane JOŽKOU

Josefa Jabůrková, dívčím jménem Řehová. Podle druhého manžela také Palečková. Pseudonymy Ida Ostravská nebo Marta Janáčková. Pro přátele a všechny, kteří pokračují v jejím pokrokovém a protifašistickém odkazu, zůstane již navždy Jožka. Letos v dubnu uplynulo 130 let od jejího narození.

Tato talentovaná novinářka, tělovýchovná organizátorka a komunální politička by mohla být vzorem. A také pro mnohé vzorem je – pro (některé) novináře a novinářky svou schopností reflektovat problémy neprivilegovaných lidí. Pro (některé) politiky a političky svou aktivitou, zanícením, nezištností a skromností. Žila statečný život naplněný obětováním se pro druhé. Co o ní vědí současné generace? Co se o ní učí na školách pro budoucí novináře? Třeba nám někdo z pedagogů žurnalistických kurzů a škol napoví…

Jabůrkové komunistické přesvědčení vzešlo z vlastního trudného osudu, původu a pozorování těžkého života bližních v době válek, krizí a sociální nerovnosti. Narodila se 16. dubna 1896 ve Vítkovicích, dnes součásti Ostravy. Tam ji také připomíná pamětní deska, ke které přinášejí květiny levicové ženy. Vyrůstala s matkou v dělnické čtvrti jako nemanželské dítě. Odmala zažívala ústrky. Krátce hlídala děti, byla dělnicí i ošetřovatelkou ve vítkovické nemocnici, kde na vlastní oči viděla následky Velké války.

Jakmile se přestěhovala do Prahy, zapojila se do sociálnědemokratické strany a tělovýchovné organizace. Vstoupila do KSČ a byla činná v dělnické a proletářské tělovýchově. Na konci 20. let studovala na Mezinárodním tělovýchovném institutu v Moskvě a tam se sblížila s rodinou Jana Švermy. Jeho malé dcerce (pozdější příslušnici Svobodovy armády) věnovala svůj dětský román Evička v zemi divů. Avšak Jabůrkové hlavní činností, ve které využila veškerý svůj potenciál, byla novinařina. Angažovaná novinařina.

Ne milodary, ale práci!

Od roku 1929 stála v čele listu pro ženy Rozsévačka. Vedení převzala po Heleně Malířové. Redigovat týdeník, navíc v době těhotné problémy, nebylo jednoduché. Brzy se ukázalo, že tato volba byla opravdu šťastná. Jožka v sobě měla všechno, co očekáváme od skvělé novinářky: pohotovost, bystrý úsudek, schopnost jednoduše vysvětlit složité jevy. Dokázala každodenní starosti žen, žijících v prostých poměrech, popsat a vysvětlit, kdo a co je příčinou jejich tíživé situace. Mluvila řečí těchto žen.

Jožka se stala velkou osobností ženského hnutí. Pochopila, že boj za povznesení a osvobození ženy, za její rovnoprávné postavení ve společnosti, je nedílnou součástí boje za jiný, lepší svět pro celé lidstvo. Vysvětlovala, že cíl žen i mužů musí být stejný: nastolení míru a sociálně spravedlivé společnosti, kde by nebylo těch, kteří zmírají v bídě – ani těch, kteří se utápějí v nekonečném bohatství. Legendárním se stal její apel: Nechceme milodary pro naše děti, ale práci pro jejich rodiče! Jak by dnes, v 21. století, glosovala svět a jeho rozpory?

Jožčina aktivita stoupala na intenzitě od 30. let s hrozivým nástupem nacismu. V Rozsévačce burcovala k prosazení jednotné fronty všech demokratických sil proti fašismu. V náročných letech 1931-38 působila v Ústředním zastupitelstvu hl. m. Prahy, v němž hájila zájmy voličů komunistické kandidátky. Navrhovala výstavbu sociálních bytů, jejich přidělování Pražanům z nouzových kolonií, více peněz do školství, zdravotnictví a sociální oblasti. Hlavní město aspoň umožnilo, aby se socha odhodlané Jabůrkové (od akademické sochařky Věry Merhautové) přemístila na důstojné místo na pražské Olšany – když už musela po roce 1989 zmizet z původního stanoviště v Košířích…  

Jožka coby pražská zastupitelka na faktech odhalovala protilidovou politiku vlády a pražské radnice. Již tehdy coby vedoucí redaktorka Rozsévačky byla popotahována a soudně předvolávána (tak jako vedoucí redaktoři ostatního komunistického tisku). Když byl vládou generála Syrového veškerý tento tisk úředně zastaven, Jožka přešla do ilegality. Založila časopis Kytice, do něhož psala pod pseudonymem Marta Janáčková. Kytice vycházela až do nacistické okupace. Hned v průběhu noci z 15. na 16. března 1939 byla zatčena. Tak byla pro německé okupanty nebezpečná. Ti ji však nepokořili ani na gestapu, ani ve věznici či koncentračním táboře Ravensbrück. Pomáhala ostatním ženám, včetně žen lidických. Byla utýrána 31. července 1942 v táborovém vězení, tzv. bunkru, ve věku 46 let.

Z historie: Jožka Jabůrková prochází dějinami skromně. Tak jako si nenárokovala být významnou, přesto či právě proto se jí stala. Vložila svůj přirozený talent, cit a schopnosti do boje za práva neprivilegovaných, utlačovaných, chudých a vykořisťovaných, a to vše bez patosu. Braňme její odkaz a světlou památku.

Jabůrková byla také literárně činná. Napsala romány Hanko, zpívej, Lásky Marty Tomanové, Dítě lásky, dětský román Evička v zemi divů. Vycházely na pokračování. Její spoluvězeňkyně Božena Holečková Dolejší o ní napsala knihu Komunistická novinářka Jožka Jabůrková. Působivý je čs. film režiséra Juraje Herze a scenáristky Jaromíry Kolárové Zastihla mě noc.

Je politováníhodné, že někteří soudobí autoři házejí na Jabůrkovou špínu. Tak jako Monika Zgustová v knize Jsem Milena z Prahy. V románu o Mileně Jesenské, taktéž nacisty uvržené do Ravensbrücku, zbytečně Jožku (ukrytou pod pojmenováním „česká komunistka Palečková“) ponižuje. Proč, si musí autorka probrat se svým svědomím.

Monika HOŘENÍ

FOTO – autorka a archiv

130. výročí narození Jožky Jabůrkové si připomněli komunisté a další antifašisté. U její pražské sochy a pamětní desky na domě v Biskupcově ulici umístili květiny.