Poplatky, nebo úplatky? České zdravotnictví je založeno na principu rovného přístupu. Přesto stále více pacientů naráží na situace, kdy mají pocit, že bez peněz se ke specialistovi, zákroku nebo rychlejšímu řešení svého problému nedostanou. Chcete rychlejší termín? Modernější postup? Zákrok rychleji? Zaplaťte!
Bolest ho budila ze spaní. Chůze byla stále obtížnější a měsíce čekání na další vyšetření nepřinášely řešení. Když mu známý nabídl kontakt na lékaře s otázkou „Kolik jste ochoten zaplatit?“, stál před rozhodnutím, které řeší stále více Čechů. Platit za rychlejší cestu k léčbě, nebo dál čekat?
Jak by to mělo fungovat
Česká republika patří mezi země, které svým občanům zajišťují široce dostupnou zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, na rozdíl od celé řady jiných vyspělých zemí. Přestože se často hovoří o „bezplatném zdravotnictví“, ve skutečnosti si na něj přispívá každý ekonomicky aktivní občan prostřednictvím povinných odvodů ze mzdy nebo zákonem stanovených plateb. Za děti, důchodce, studenty či nezaměstnané odvádí pojistné stát.
Právo na ochranu zdraví a na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění zakotvuje již článek 31 Listiny základních práv a svobod. Zjednodušeně řečeno by měl mít každý pojištěnec přístup k potřebné zdravotní péči bez ohledu na výši svého příjmu či majetku.
Právě v tom spočívá jeden ze základních principů českého zdravotnictví – solidarita. Zdraví lidé přispívají na léčbu nemocných, ekonomicky aktivní na péči o děti, seniory či osoby se zdravotním postižením. Díky tomu by měli mít pacienti přístup k moderní léčbě, špičkovým odborníkům i nákladným zákrokům. Systém, který nám mnozí závidí.
Kazy systému
Teorie je však jedna věc. Praxe pacientů, kteří měsíce čekají na specialistu, operaci nebo rehabilitaci, bývá často složitější.
Velké nemocnice i řada menších zdravotnických zařízení se dlouhodobě potýká s nedostatkem některých odborníků, stárnutím lékařské populace, přetíženými ambulancemi i rostoucími nároky na zdravotní péči. Zatímco v některých oborech se pacient dostane na vyšetření během několika dnů, jinde čeká týdny či měsíce. V případě plánovaných operací nebo specializovaných výkonů mohou být čekací doby ještě delší.
Právě v tomto prostoru mezi právem na dostupnou zdravotní péči a reálnou kapacitou systému vzniká prostředí, ve kterém se stále častěji objevují různé formy přímých plateb. Někdy jde o zcela legální služby poskytované soukromými klinikami, jindy o poplatky za administrativu, registraci či nadstandardní péči. A někdy mají pacienti pocit, že bez dalších peněz se k potřebné léčbě jednoduše nedostanou včas.
Právě proto vyvolávají případy různých poplatků, příspěvků či plateb za rychlejší přístup k péči tak silné emoce. Dotýkají se totiž samotné podstaty systému, který je založen na principu rovného přístupu pro všechny. Pokud totiž o rychlosti léčby začne rozhodovat velikost peněženky, vzniká otázka, kde končí legitimní nadstandard a kde začíná narušování jednoho ze základních pilířů veřejného zdravotnictví.
Co říká výzkum?
Že nejde jen o jednotlivé příběhy, naznačují i dostupná data. Podle letošního průzkumu agentury Ipsos, který zveřejnil seznam.cz se s požadavkem na platbu za službu, která by podle pacientů měla být součástí běžné zdravotní péče, setkal přibližně každý pátý Čech. Nejčastěji šlo o gynekologické ordinace, ale také o praktické lékaře, dermatology či stomatology.
Zajímavé přitom je, že většina respondentů nepovažovala podobné platby za standardní součást zdravotní péče. Mnozí uvedli, že měli pocit, že nemají jinou možnost. Častěji se s podobnou zkušeností setkávali obyvatelé velkých měst, zejména Prahy, kde ji popisovalo až 40 procent dotázaných.
A jde o skutečně dlouhodobý problém. Podobný obrázek přinesl i výzkum Zdravotnictví očima české veřejnosti, který v roce 2024 iniciovaly Národní asociace pacientských organizací (NAPO) a Kancelář zdravotního pojištění (KZP). Výzkum realizovaný mezi více než tisícovkou respondentů ukázal, že s nějakou formou přímé platby ve zdravotnictví se setkalo 46 procent dotázaných. Nejčastěji šlo o poplatky za jednorázový zdravotnický materiál (19 procent), vyšší komfort či lepší materiál (15 procent) a registrační poplatky u lékaře (15 procent). Respondenti ale uváděli také platby za online rezervaci termínu (5 procent), přijetí na domluvený čas (4 procenta), nebo dokonce za přednostní poskytnutí péče (2 procenta).
Svědectví pacientů
S čím se tedy pacienti setkávají? Stačí se zeptat známých ve svém okolí…
„Nové pacienty nepřijímáme. Pokud chcete registraci, je třeba uhradit roční příspěvek ordinaci.“ řekla mi kamarádka hledající gynekologii.
„Na vyšetření jsem měl čekat několik měsíců. Když jsem využil placenou konzultaci, termín se našel během několika dnů.“ prohlásil rodinný známý.
„Lékař mi nabídl výkon za několik set korun s tím, že jde o rychlejší řešení mého problému. Nevěděl jsem, zda je to běžný postup, nebo něco navíc.“ prohlásil starší kolega.
„Chtěla jsem se objednat ke specialistovi. Po telefonu mi sestra sdělila, že objednávky přijímají pouze prostřednictvím online systému. Ten byl ale zpoplatněný. Nešlo o vysokou částku, přesto jsem měla pocit, že za přístup k lékaři platím něco, co by mělo být samozřejmostí.“ vyprávěla mi sousedka, která se léčí s rakovinou.
Redakce má k dispozici konkrétní svědectví pacientů, jejich jména však na jejich žádost nezveřejňuje. Proč? Ne že by nechtěli být v novinách, ale bojí se, že když se to dozví jejich lékaři, mohou o odborníka přijít…
Je to zákonné?
Právě zde začíná problém. Pokud jde o zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, nesmí smluvní lékař po pacientovi požadovat další platbu. Od ledna 2026 navíc novela zákona o zdravotních službách tuto povinnost výslovně zpřesnila a krajské úřady mohou za neoprávněné vybírání poplatků uložit pokutu až jeden milion korun.
Lékaři naopak mohou požadovat úhradu za služby, které nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Může jít například o některá potvrzení, vybrané nadstandardní služby nebo výkony, které pojišťovna nehradí. Tyto platby však musí být transparentně uvedeny v ceníku a pacient musí být předem informován o jejich ceně.
V praxi však podle zdravotních pojišťoven i pacientských organizací zůstává řada situací v takzvané šedé zóně. Některé ordinace například vybírají poplatky za administrativní servis, rozšířenou komunikaci, připomínání preventivních prohlídek nebo přednostní objednání. Pacienti pak často tápou, kde končí legitimní nadstandard a kde už začíná obcházení principu zdravotní péče hrazené z veřejného pojištění. Některé poplatky se tak staly předmětem kritiky pacientských organizací i ministerstva zdravotnictví.
Jak se mohou pacienti bránit?
Pokud má pacient pochybnosti o oprávněnosti požadované platby, neměl by se obávat požádat zdravotnické zařízení o vysvětlení. Lékař nebo ordinace by měli jasně uvést, za jakou službu je poplatek vybírán a zda jde o výkon hrazený z veřejného zdravotního pojištění.
V případě nejasností si mohou pacienti vyžádat stvrzenku – tu by měli dostávat vždy! – a obrátit se na svou zdravotní pojišťovnu, která posoudí, zda byla požadovaná úhrada oprávněná. Stížnost lze podat také příslušnému krajskému úřadu, jenž vykonává dohled nad poskytovateli zdravotních služeb. Pomoc nabízejí rovněž pacientské organizace nebo veřejný ochránce práv.
Praxe je však často složitější než samotné zákony. Mnoho pacientů přiznává, že si na postup lékaře nestěžovali. Obávali se totiž, že by si zkomplikovali další léčbu nebo přišli o možnost péče u odborníka, na kterého čekali dlouhé měsíce.
Kde není žalobce, není soudce
Můj příklad – před lety jsem špatně upadla a potřebovala jsem vyšetřit koleno. Na pohotovosti mi koleno „nahodili zpět“, a poslali na polikliniku. Tam jsem ale dostala termín na vyšetření až za několik týdnů. Po vyšetření rentgen a opět několik týdnů čekání na další návštěvu. Doktor mě pak poslal na sono, mimo polikliniku, čekací doba přes měsíc… Vzdala jsem to.
Po roce a půl ale problémy narůstaly, koleno nestabilní. I Doporučila mi zdravotní sestřička, kamarádka, jiného ortopeda se soukromou ordinací. Koleno prohlédl a řekl, že pravděpodobně je tam natržený, nebo přímo přetržený vaz a operace by mi skutečně pomohla. Opíchal mi to – za 500 Kč,- a oznámil, že operace by mě přišla na 10 000. Na můj dotaz, za co by ty peníze byly, řekl, že za lepší přístup a dřívější termín. Přitom operace měla proběhnout standardně v nemocnici Motol, kde měl také úvazek. Odmítla jsem…
Příběh z úvodu tohoto článku, nebo i ten můj, není výjimečný. Podobné zkušenosti kolují mezi pacienty po celé republice. Málokdo je však ochoten podat oficiální stížnost. Důvod bývá prostý – strach. Strach z toho, že si zavřete dveře k lékaři, kterého budete znovu potřebovat. Anebo skutečné bolesti, kdy dotyčný na cenu s vidinou úlevy kývne…
Ale právě zde se celý problém láme. Zákony, vyhlášky i kontrolní mechanismy existují. Pokud však pacient mlčí, jen obtížně se prokazuje, zda šlo o oprávněný nadstandard, dobrovolnou platbu, nebo o nepřípustné zpoplatnění péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění.
Kdo za to může?
Lékaři upozorňují, že české zdravotnictví se potýká s nedostatkem personálu, rostoucí administrativou i dlouhodobým podfinancováním některých oborů. Mnozí z nich odmítají, že by pacienty stavěli před volbu „zaplať, nebo čekej“. Přesto zůstává otázkou, proč se podobné příběhy mezi lidmi objevují stále častěji.
Možná je načase přestat si nalhávat, že problém několika poplatků v ordinacích je jen otázkou jednotlivých pochybení. Ve skutečnosti může jít o příznak mnohem hlubší proměny českého zdravotnictví.
Systém, který byl po desetiletí založen na principu solidarity a všeobecné dostupnosti, se postupně proměňuje. Vedle veřejného zdravotnictví vyrostl rozsáhlý svět soukromých klinik, placených programů, VIP služeb a nadstandardů. Problém nastává ve chvíli, kdy běžný pacient přestává rozumět tomu, na co má ze zákona nárok a za co už platí navíc.
Ještě před několika desetiletími byla odpověď jednoduchá. Dnes je situace mnohem méně přehledná. Kde končí hrazená péče a začíná nadstandard? Kdy si pacient platí vyšší komfort a kdy už fakticky kupuje rychlejší přístup ke zdravotní péči? A pokud si lidé začínají myslet, že bez peněz budou čekat déle než ostatní, není to selhání samotného principu rovného přístupu?
Odpovědnost přitom neleží pouze na lékařích. Na současném stavu se podílí dlouhodobé podfinancování některých oborů, složitý systém úhrad, nedostatek personálu i stále rostoucí poptávka po zdravotní péči. Výsledkem je prostředí, ve kterém vzniká prostor pro různé formy připlácení, jejichž oprávněnost si pacient často nedokáže ověřit.
A tam, kde se do hry dostává bolest, strach a obava o vlastní zdraví, bývá ochota platit téměř neomezená. Nejde jen o peníze. Jde o normalizaci.
Kdysi by člověk po větě „zaplatil jsem doktorovi, abych se dostal dřív na řadu“ zpozorněl. Dnes mnoho lidí reaguje spíš: „No jo, takhle to prostě chodí.“
A to je pro fungování veřejného zdravotnictví mnohem nebezpečnější než jednotlivý sporný poplatek. Protože systém stojí na důvěře. Pacient musí věřit, že bude léčen podle zdravotního stavu. Ne podle velikosti peněženky, ne podle známostí, ne podle toho, zda si dovolí ozvat.
Jakmile se mezi lidmi rozšíří přesvědčení, že si lékaři „volají“, že stěžovatel dostane nálepku problémového pacienta nebo že bez peněz bude čekat déle, vzniká něco, co se velmi špatně měří statistikami. Atmosféra strachu.
Helena KOČOVÁ
FOTO – Pixabay
