Jsou mladí lidé v České republice politicky angažovaní? Klíčovou roli mohou hrát volby. Chtějí se společensky angažovat, ale ne přímo v politice. Takové jsou závěry výzkumu. Víme však, že je mnoho mladých lidí, kteří jsou aktivní v politice po celý rok, volby – nevolby. Veřejná angažovanost je těší a spatřují v ní smysl i seberealizaci.
Mladí lidé často přistupují k politické participaci skepticky či rezervovaně. Nedávný výzkum naznačil, že velké celospolečenské události, jako jsou národní volby, mohou mladší generaci podnítit k aktivnějšímu zapojení. Zvýšená politická participace mladých lidí může přispět k rovnoměrnějšímu zastoupení jejich hlasů a zájmů v politickém prostředí, uvádí se ve studii, na které se podílel vedoucí Institutu pro psychologický průzkum Jan Šerek.
Výzkumníci se zaměřili na vzorek mladých lidí ve třech zemích – Německu, ČR a Švédsku v různých letech. V Německu byl průměrný věk oslovených mladých voličů 21,4 roku, v ČR 18,4 a ve Švéd- sku 17,4 roku.
Data vznikala 4-6 měsíců před volbami, bezprostředně po nich a šest měsíců po jejich skončení. Dle výsledků studie politická angažovanost u mladých lidí vzrostla ve zmíněných třech zemích v období před volbami a krátce po nich. Autoři a autorky se domnívají, že tato skutečnost může souviset s rozšířenými příležitostmi zapojení se do politického dění, které s sebou přináší období voleb. Téma se totiž více prolíná veřejným prostorem i soukromými konverzacemi.
Ačkoli politická angažovanost po volbách klesala, stále zůstávala vyšší než před volbami. Trvání tohoto efektu naznačuje, že národní volby mohou mít dlouhodobější dopady na zájem mladých lidí o politiku, tvrdí výzkum.
Krize nutí zapojovat se
Poněkud jinak to vidí Vítek Prokop (na spodním snímku), student a vedoucí kandidátky STAČILO! v Plzeňském kraji. Je jedním
z mladých lidí, kteří se angažují stále, bez ohledu na volby. »Časy, kdy se tvrdilo, že se mladí nezajímají o politiku, jsou, zdá se, ty tam. Současná krize je nutí zapojovat se a hledat cesty ven. Ostatně problémy jako nedostupné bydlení či nekvalitní vzdělávání se jich bytostně týkají,« řekl Naší pravdě.
Studie rovněž naznačuje, že mladá dospělost představuje klíčové období, kdy by se instituce jako školy, sdělovací prostředky, politické strany a další občanské iniciativy měly zaměřit na mladé lidi a pod- porovat jejich zájem o veřejný život.
»Pro nás je klíčové, jak udržet zájem nastupující mladé generace o veřejné dění, a jak jí ukázat, že právě socialistický přístup nabízí řešení jejich problémů,« je přesvědčen Prokop.
(vž, mh)
8 komentáře
LIDI JE JAKO SRAČEK. POPLANTANI ČLENOVE SV tj Společnosti Voliču PUJDOU BRZY DO ZAKOPU UKRAJINY VYJDA Z ČESKE REPUBLIKY ,kde nechtějí ani ten kapitalismus s přívlastky!
Kapitalismus bez přivlastkú čili skrupulí dnes s nimi pak nema problem..Generalska chunta se u nás objevuje stejně jako jsme to kdysi slyšeli o banánových republikách a povolá je do války neboť prý VALKA JE MIR !
Přejme schválne jen polovzdelanemu pokolení brzkou štastnou cestu do pekla.
Někteří členove SV jsou ovšem zvlášť poplantaní zejména prostrednictvim GR televize a na otázku co,očekávají od budoucnosti odpovídají***ZASTŘILEL BY SI!**
K SV SLOVO VOLIČÚ.
I za socialismu nějaký dobrák vymyslel heslo: “Voják brání mír”. Je vidět, že blbost je věčná.
K quk,
citujte si Čapka klidně dále, ať obohatíme literaturu,které se kdekdo vyhýbá, Ale. ale dívejte se kolem sebe, t o hlavně ve městech. mládež ten mobil z ruky nepustí, a to i když nastupuje do autobusu. Stali se z nich úporní závisláci, to nikoli na návytkových látkách. tak co by se starali, co se kolem děje.
Ano, telefony jsou u mnoha lidí problém. A nejen telefony – v podstatě cokoliv co je napojené na síť. Ale ten váš příspěvek níž zle prostě vyložit tak, že z toho obviňujete hlavně ty mladé (i když to může být chybný výklad, tak je celkem logický). Uvědomte si ale, jak fungují dnešní marketingové a internetové společnosti. Obrovská množství psychologů a dalších vědců vyvíjí aplikace tak, aby byly návykové a aby se od nich lidé nemohli odtrhnout. Počítačové algoritmy sociálních sítí nás neustále analyzují a znají lidi často lépe, než se znají oni sami. Systémy jsou programovány tak, aby ovlivňovali lidi. Přitom se tomu nejde vyhnout, protože internetové sociální sítě a podobné věci často potřebujete i v práci nebo ke studiu. Staří tomu odolávají jen proto, že už se to nedokážou naučit, nikoliv proto, že jsou lepší. Mimochodem ale ne všichni dělají na mobilech blbosti. Já si například mobilem v knihovně ofotím knihy a pak je na mobilu čtu. Už jsem takhle přečetl více než sto knih a například v tom autobuse je to pohodlnější než vytahovat papírovou knihu. Navíc některé knihy z knihovny nesmíte vynášet ven, a to focení mobilem řeší. – – – A jen tak mimochodem k tomu, jak nás přes internet sledují – před nějakou dobou jsem četl o případu mladé dívky, která byla těhotná, a její rodiče se to dozvěděli tak, že jim začali chodit do domu nabídky pro těhotné, protože dotyčná dívka si o tom přečetla pár článků a internetové společnosti to monitorovaly a přizpůsobily tomu reklamu. To je ale jen drobná historka. Jinak se tímto problémem zabývá například kniha Věk kapitalismu dohledu: V období klasického kapitalismu firmy nacházely inovativní způsoby, jak ze zdrojů vyrobit produkt, který lze následně přinést na trh a tam ho prodat. S nastolením obchodního modelu největších technologických společností dneška však přichází zásadní změna: zdrojovým materiálem se stává samotná lidská zkušenost, která je jednostranně získávána a měněna na data, posléze zpracovávána pokročilou inteligencí známou jako machine learning a přetavena v nový typ produktu (předpovídané chování) a následně obchodována na novém typu trhu (trh s budoucím chováním). Co s našimi společnostmi udělá toto odevzdání kontroly nad naším chováním do rukou firem, o nichž nevíme téměř nic, zatímco ony o nás téměř vše? A zbývají nám ještě nějaké sebeobranné mechanismy?
Myslím, že angažovanost zdaleka není problém jen mladých (a možná by se občas hodila i snaha angažovat jiné věkové kategorie). A hlavní problém je v tom, že lidé ani nevěří, že by mohl skutečně něco změnit. Už je to hodně dlouho kdy naposledy někdo něco změnil k lepšímu. Někteří jsou ze začátku nadšení, ale a třeba udělají i něco užitečného, ale celkově vlastně výsledky moc vidět nejsou. Pak se není co divit, že jsou lidé apatičtí a rezervovaní. A netýká se to jen politiky. I to aby se lidé ekonomicky prosadily a postupovali v zaměstnání je další věc, kde snaha moc nepřináší výsledky, a pak se všichni diví, že lidé nemají “tah na branku” a že nejsou “motivovaní”. Čím více je svět globalizovaný, tím menší je váha průměrného jednotlivce, a v politickém úspěchu i v příjmech většina lidí nedosáhne ani na ten průměr. Výsledky průzkumu jsou sice hezké, ale i když krize donutí lidi se angažovat, po relativně krátké době naprostá většina zjistí, že výsledky nejsou a nadšení je přejde. Pár lidí se nakonec v politice prosadí, ale ani ti nakonec zmohu jen velmi málo. Zajímavý je pohled Marka Fishera, který zde vidí reflexivní nemohoucnost. Citát z jeho knihy Kapitalistický realismus: “”” … britští studenti, jejichž situace je nesrovnatelně horší, jsou podle všeho se svým osudem smíření. To je však podle mého soudu nikoliv důsledkem apatie či cynismu, ale reflexivní nemohoucností. Oni vědí, že věci nejsou v pořádku, kromě toho ale také vědí, že s tím nemohou nic dělat. Toto „vědění“, tato reflexivita, není výsledkem existujícího stavu věcí. Je to sebenaplňující se proroctví…
… Deprese je obvykle charakterizována anhedonií, nicméně stav, o němž hovořím, se nevyznačuje ani tak neschopností těšit se z věcí, jako spíše neschopností dělat cokoliv jiného než se pídit za požitky. Panuje rozšířený pocit, že „něco schází“ – nedostává se však poznání, že k tomuto záhadnému, chybějícímu pocitu potěšení lze dospět toliko „mimo princip slasti“. Nemalou část viny na tom nese ambivalentní postavení studentů rozpolcených mezi jejich starou rolí subjektů disciplinárních institucí a jejich novým postavením konzumentů služeb. … “””
K quk.
máte pravdu, nejen mládež je apatická. A z toho vyplývá, že v budoucnosti zde vládu získá nějaká vojenská, junta, které se něco nebude líbit, že její vojáci budou muset třeba bojovaat v cizině.
Mladí mají své mobily a téměř nic je nezajímá.
Od (pře)hodného člověka bych čekal trochu více pochopení nebo alespoň snahy pochopit, jak se mladí to této situace dostali. Vaše konstatování poněkud připomíná kapitalistické tvrzení že chudí jsou líní a za vše si mohou sami. Jistě, vždy je snadné někoho obvinit. Ale prakticky tím neřešíte nic, jen ty mladé naštvete a už nebudou mít zájem o spolupráci vůbec. Proč by se měli mladí zajímat o názory někoho, podle koho jsou stejně k ničemu? Navíc kdyby jste vyrůstal v dnešní době, nebyl by jste jiný.
Mimochodem mi to připomíná Knihu apokryfů od Čapka:
A tož starý pračlověk Janeček klímal v tom vzácném tichu na
mírném slunci říjnovém; po pravdě řečeno chrápal a v nose mu
hvízdalo, ale dělal, jako by nespal, nýbrž jako by střežil jeskyni
kmene a panoval nad ní, jakož se sluší na starého náčelníka.
Stará Janečková rozložila čerstvou kůži medvědí a jala se ji
oškrabovat ostrým pazourkem. To se musí dělat důkladně, píď po
pídi – a ne jako to dělá mladá, napadlo starou Janečkovou; to
famfárum to jen tak halabala odrbe a už zas běží muchlat a muckat
se s dětmi – takové kůže, myslí si stará Janečková, nic nevydrží,
kdepak, ztyří nebo se zapaří; ale já se jí do ničeho plést nebudu,
myslí si paní Janečková, když jí to neřekne syn – Jen co je pravda,
šetřit mladá neumí. A tady je ta kožišina propíchnuta, zrovna
uprostřed hřbetu! Lidi drazí, trne stará paní, kterýpak nekola toho
medvěda píchal do zad? Vždyť se tím zkazí celá kůže! To by můj
jakživ neudělal, říká si stařena roztrpčeně, ten se vždycky strefoval
do krku –
“Ah ja,” zahekal v tu chvíli starý Janeček a vytřel si oči. “Ještě
nejsou zpátky?”
“Kdepak,” bručela stará paní. “To si počkáš.”
“Tja,” vzdychnul stařík a rozespale mžoural. “Kdepak ti. No ja. A
kde jsou ženské?”
“Hlídám je?” zavrčela stará. “To víš, někde trajdají –”
“Ah jaja,” zívnul děda Janeček. “Někde trajdají. Místo aby –
místo aby, řekněme, to nebo to – Tož tak. To to vypadá!”
Bylo ticho: jen stará Janečková rychle a se zlostnou horlivostí
oškrabovala syrovou kůži.
“Povídám,” ozval se Janeček drbaje se zamyšleně na zádech.
“Uvidíš, že zas nic nepřinesou. To dá rozum: s těmi jejich
nanicovatými koštěnými oštěpy – A já pořád říkám synovi: koukej,
žádná kost přece není dost tvrdá a pevná, aby se z ní dělaly oštěpy!
– To přec musíš uznat i ty jako ženská, že ani kost, ani paroh nemá
tu tento – takovou průbojnost, víš? Trefíš s tím do kosti a kostí kost
neprorazíš, no ne? To dá rozum. To takový kamenný oštěp, holenku
– To se ví, dá to víc práce, ale zato je to, panečku, nástroj – A copak
si dá syn říci?”