Nad rukopisem nevydané knihy

Dnešní čeští i slovenští fušeři interpretace dějin – antikomunisté a vůbec nepřátelé levice, mají pozoruhodné příbuzné v minulosti. Jejich předchůdce najdeme nejen u nás, ale i daleko za předěly Evropy. Jedním z nejhorších byli i tzv. mccarthisté z let hned po druhé světové válce, což je dosud nesmazatelnou skvrnou na vývoji americké demokracie.

Ono období je považováno za „dobu temna“ mnohými občany Spojených států amerických, které letos slaví 250. výročí vyhlášení nezávislosti země (4. července 1776).

Jistě nebude od věci připomenout, že americká nezávislost na britské koloniální koruně se zrodila v obětiplných bojích, cenou potoků krve. Protikoloniální revoluce a vyhlášení nezávislosti USA navazovaly i na zkušenosti z anglického revolučního cyklu, i když ten probíhal dávno předtím a v jiných historických podmínkách. V USA vznikala nová, zpočátku v mnoha ohledech i nadějná americká politická kultura, kterážto svým novým projektem společnosti britský ústavní model a zatuchlou politickou praxi silně přesahovala. Jeffersonův sen o farmářské republice i Hamiltonovy představy o rozvoji kapitalistického podnikání velkých rozměrů se začaly uskutečňovat až poté, když se oba tito „otcové-zakladatele americké nezávislosti a ústavy“ profilovali jako jejich nosné pilíře. Představovali vzájemně zprostředkující protiklady vývoje nové společnosti a zároveň se doplňovali i inspirovali. Fenomén naděje a fenomén reality se tak spojily k dobru celku. Jefferson dokázal jednat jako hlava státu a přitáhl do USA pracovní sílu, Hamilton kapitál. Oni, a ještě James Madison, sehráli klíčovou roli v projekci americké demokracie založené na principu „vyvažování moci mezi legislativou, exekutivou a soudními orgány“.

Zejména Thomas Jefferson věděl, že svoboda nepřichází z nebes, je často vykoupená utrpením a krví, i krví prolitou čestnými a nezpochybnitelným lidmi. Ačkoliv cítil lítost za ty, kteří byli v procesu vývoje popraveni nevinně, byl si vědom a poukazoval na logiku revoluce. Bránil jakobínskou diktaturu jako nástroj obrany svobody. Podobně Thomas Paine (ačkoliv sám se stal obětí omylu jakobínské revoluční justice) bránil neochvějně zásadu, že spravedlnost musí vyrůst z revoluce. Jefferson dlouho hledal prostředek vedoucí k účinné demokracii a dospěl k závěru, že „každá vláda degeneruje, je-li svěřena bezduchým vládcům nad lidmi. Lid sám se jí má chopit, a to však vyžaduje jeho výchovu. Odpovědná a kompetentní vláda by měla zajistit co nejvyšší stupeň štěstí dostupného nejširším masám. Vliv na vládu musí být sdílen celým národem. Pro účinné obnovení demokracie je nutné, aby vox populi byl přímo slyšen“. (Viz M. Ransdorf: Hledali spravedlivější svět. Od Luthera po Jeffersona, Panok-Knight, Praha, 2000)

Nezapomenutelný levicový myslitel – komunista PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc., jenž skonal před 10 lety, často připomínal rovněž Aristotelův poznatek, že „prvním, a nejoprávněnějším druhem demokracie je ten, který je založen na zásadě lidské rovnosti“.  „Myslím si,“ dodával Ransdorf, „že třeba ten samý Aristoteles je i po takové době tisíckrát aktuálnější než Havel, Klaus a Zeman dohromady. Aristotela budou číst i za tisíc let a o nějakém Havlovi už nikdo nebude vědět.“ (Úryvek z Ransdorfova připravovaného, avšak nedokončeného rukopisu nevydané knihy s pracovním názvem: Na shledanou zítra, soudruzi! Úvahy o dějinách komunistického hnutí v české společnosti, s. 5, 9-10)

Ransdorf napsal o tom, že zamýšlená kniha bude mít rozsáhlý text: „Po konzultaci s nakladatelstvím jsem se rozhodl ho vydat ve třech částech. První se bude zabývat represemi v padesátých letech, problémem zneužívání moci a práva. Druhý díl bude věnován osobnostem v dějinách českého komunistického hnutí, třetí díl bude zaměřen na vztah komunistů a moderní české kultury.“ Autor tohoto článku, jako jeden z posledních nejbližších Ransdorfových spolupracovníků, dostal od něj k posouzení hotovou první část rukopisu. Část z ní předkládáme čtenáři ve zkrácené podobě. K dalším myšlenkám z rukopisu se vrátíme později.

„Dnes obzvláště platí stejně jako v době, kdy Rosa Luxemburgová psala, že osud demokracie je pevně spojen se socialistickým hnutím. A nejradikálnějšími socialisty“ – poznamenává dále Ransdorf – „jsou komunisté, jimž Karel Marx v Kritice Gothajského programu ukázal cestu, které jsme se tolikrát zpronevěřili, ačkoliv ji neztratili z očí. Podle Marxe svoboda a sociální rovnost spočívají v tom, aby byl stát přeměněn z nástroje nadřazeného nad společností v nástroj společnosti podřízený. Dokud tento cíl nebude dosažen, má smysl být komunistou.“ (Tamtéž, s. 5, 9-10)

Minulost nebyla monolit!

„Nenechme si vnutit představu, že naše socialistická minulost byla monolit poskládaný z jakési řady fragmentů zla a nedostatků“ – nabádá Ransdorf a pokračuje: „Přístup k minulosti musí být diferencovaný. Jiná byla komunistická strana ve 20. a 30. letech, jiná za války, jiná byla po roce 1945. Připomenu takovou ‚drobnost‘, že ze 75 tisíc členů, které měla strana v roce 1938, jich zahynulo v boji proti fašismu 25 tisíc! V roce 1946, když proběhly vítězné volby, měla komunistická strana u nás už jeden milion členů. V roce 1949, ve kterém se uskutečnil její IX. sjezd, měla dva miliony 411 tisíc členů ve dvanáctimilionovém státě, což je absolutně největší procento, jaké kdy měla komunistická strana v nějaké zemi. Je třeba tedy vědět, že to také něco se stranou udělalo.“

A ještě k tomu dodává: „KSČ byla vlastně též první obětí postátnění. Změnila svůj charakter a stala se součástí moci a, chcete-li, i její převodní pákou. V Československu byla jiná situace v 50. letech, jiná v letech 60. i v letech sedmdesátých. Ale když se hovoří o represi, je třeba zároveň zdůraznit, že probíhala také velká pozitiva, tedy emancipace. A rovněž pro složité dějiny ve 20. století platí, že v zemích, kde se komunistické strany dostaly k moci, šly emancipace a represe prokazatelně ruku v ruce.“ (Tamtéž, s. 3).

Emancipace a represe po pravdě

Podle něj „právě tyto dvě věci – emancipace a represe – by se měly studovat i vykládat po pravdě a současně,“ poznamenal Ransdorf. Tedy bez zaujatosti často jen konjukturálními „odborníky“ s IQ rovným pokojové teplotě a s kognitivní kapacitou nepřevyšující objemy jejich peněženek. Lidi často bez politických zkušeností, a zejména bez alespoň normální občanské serióznosti či pouhé lidské slušnosti. A pokračoval: Všechna politbyra mohou jít k čertu, ale to, že v roce 1960 zmizela z naší země dětská obrna, že jsme vymýtili tuberkulózu, že bylo něco jako náš proslulý výstavný pavilón Bruselský sen, že práce šla za lidmi, že byla poměrně slušná kulturní úroveň a dostupnost vědy, kultury a vzdělanosti potenciálně pro všechny, kdo prokázal zájem a předpoklady, to má smysl. Zvláště v době, kdy přístup ke vzdělání, ke kultuře opět nejsou samozřejmostí. Myslím si, že je velmi důležité, abychom měli vskutku vyvážený přístup k minulosti a abychom přes něj byli schopni profilovat budoucnost. … A připomenu také, že existovalo v dějinách komunistického hnutí velice produktivní období, kdy vyznávalo zásadu občanského míru. Lenin z ní vycházel ve svých posledních pracích, v projektech rozvoje socialismu založeného na dobrovolné kooperaci; u nás vyčteme tyto ideje z projevů a statí zakladatele naší strany Bohumíra Šmerala. Vždy, když strana něco znamenala v životě národa, když byla zdrojem naděje, držela se zásady společenského konsenzu, vlastenectví a občanského soužití v porozumění a toleranci. Tak tomu bylo v době Šmeralova vedení, v době boje za udržení a obnovení republiky, v době války nebo poté v letech 1945-1948. (Tamtéž, s. 8).

Tyto a další cenné postřehy respektovaného myslitele Miloslava Ransdorfa jsou zcela aktuální i dnes, kdy antikomunismus v české společnosti motivovaný zlobou a nenávistí k jiným názorům, účelově přiživovaný k odvedení pozornosti od účinného řešení politických, hospodářských a sociálních problémů země bují jako škodný plevel na zahradách. K další části Ransdorfova pozoruhodného rukopisu se vrátíme v jednom z příštích článků.

JUDr. Stanislav SUJA

Autor je publicista a bývalý diplomat.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování svých novin. Nemáme za sebou miliardáře a oligarchy, jen své čtenáře. Společně budeme odhalovat nepravosti a upozorňovat na historické i současné nespravedlnosti.