Nemáš na byt? Staň se miliardářem. Knížecí rady bohatých

432

Česká republika čelí jedné z největších společenských výzev od roku 1989. Rodí se historicky nejméně dětí, populace rychle stárne, bydlení se stává luxusním zbožím a stále více lidí žije v ekonomické nejistotě. O tom dnes mezi demografy, sociology ani ekonomy příliš sporů není. Rozcházejí se však názory na to, kdo má nést odpovědnost za řešení této situace. A do toho zaznívají absurdní knížecí rady bohatých.

Zatímco zaměstnancům, mladým rodinám a důchodcům se opakovaně říká, že budou muset více pracovat, déle spořit a převzít větší díl osobní odpovědnosti, o mimořádném bohatství nejmovitějších vrstev společnosti se hovoří jen okrajově. Místo debaty o spravedlivějším rozdělení daňového břemene se veřejnosti předkládají recepty, které působí dojmem, že za většinu problémů si lidé mohou sami.

Příkladem jsou návrhy Solvo Institute, spojeného se jménem Ivany Tykač. Reagují na dramatický demografický vývoj a upozorňují, že současný důchodový systém bude pod stále větším tlakem. Mezi diskutovanými návrhy zaznělo například další prodlužování věku odchodu do důchodu nebo vyšší finanční motivace k rodičovství. Samotná debata o stárnutí společnosti je legitimní. Méně přesvědčivé je však to, že většina navrhovaných řešení opět dopadá především na běžné zaměstnance.

Elitám se to radí

Jenže demografická krize nevznikla proto, že by dnešní mladí lidé byli pohodlnější než jejich rodiče. Vznikla proto, že se zásadně změnily ekonomické podmínky života.

Průměrný mladý člověk dnes často studuje déle, později získává stabilní zaměstnání, čelí vysokým nákladům na bydlení a mnohdy nemá jistotu, že za deset let bude schopen splácet hypotéku nebo vůbec udržet nájemní bydlení. Není divu, že zakládání rodiny odkládá.

A právě v této situaci zazněla rada guvernéra České národní banky Aleše Michla, že cestou k vlastnímu bydlení může být založení startupu a jeho následný výhodný prodej.

Taková rada může být inspirací pro několik mimořádně schopných podnikatelů. Rozhodně ale nepředstavuje řešení pro většinu společnosti.

Co má podle této logiky udělat zdravotní sestra? Učitel? Řidič autobusu? Prodavačka? Policista? Hasič? Mají po večerech zakládat technologické firmy a doufat, že je jednou koupí zahraniční investor?

To se opravdu bohatým radí.

Podobné výroky působí jako moderní obdoba slavné věty připisované Marii Antoinettě: „Když nemají chleba, ať jedí koláče.“ Historici sice upozorňují, že ji francouzská královna pravděpodobně nikdy nepronesla, její symbolický význam však přetrval dodnes. Představuje odtrženost privilegovaných vrstev od každodenní reality obyčejných lidí.

Stejný pocit dnes vyvolávají některé výroky ekonomických elit. Když nemáte na bydlení, podnikatelsky se realizujte. Když stát nemá peníze, pracujte déle. Když se rodí málo dětí, zpřísněme podmínky těm, kteří děti nemají. Vždy se hledá cesta, jak větší díl odpovědnosti přenést na jednotlivce.

Jenže problém není v tom, že by Češi málo pracovali.

Problém není u pracujících

Česká republika patří dlouhodobě mezi země s nejnižší nezaměstnaností v Evropě. Miliony lidí každé ráno vstávají do práce, odvádějí daně a vytvářejí hodnoty, na nichž stojí celá ekonomika. Přesto si stále více domácností nemůže dovolit vlastní bydlení. Mladé rodiny odkládají děti, protože nevědí, zda zvládnou splácet hypotéku nebo zaplatit nájem. Podle dostupných sociálních statistik navíc téměř milion obyvatel České republiky žije na hranici příjmové chudoby nebo je jí ohrožen.

V takové situaci působí rady o zakládání startupů téměř groteskně. Skutečný problém totiž neleží v nedostatku podnikatelského talentu. Leží ve stále větší koncentraci bohatství.

Za poslední desetiletí vznikly v České republice desítky miliardových majetků. Současně ale dramaticky vzrostly ceny nemovitostí, nájemného i základních životních nákladů. Produktivita práce rostla, ekonomika vytvářela nové bohatství, avšak značná část jeho přínosů se soustředila do rukou úzké skupiny vlastníků kapitálu.

To není jen český problém. O rostoucí majetkové nerovnosti hovoří dlouhodobě řada ekonomů. Zatímco příjmy z práce rostou jen pozvolna, výnosy z vlastnictví kapitálu a nemovitostí často rostou výrazně rychleji. Kdo již majetek vlastní, bohatne. Kdo žádný nemá, dostává se k němu stále obtížněji.

Právě proto je překvapivé, že čeští miliardáři jen zřídka veřejně hovoří o vlastní odpovědnosti. Ve světě přitom existují opačné příklady. Bill Gates opakovaně prohlásil, že lidé s nejvyššími příjmy by měli odvádět vyšší daně. Warren Buffett již před lety upozorňoval, že není správné, když jeho sekretářka odvádí procentuálně vyšší podíl příjmů než miliardář. Existují také iniciativy sdružující bohaté podnikatele a investory, kteří sami požadují vyšší zdanění velkých majetků jako nástroj zachování sociální stability a financování veřejných služeb.

V České republice podobné hlasy téměř neslyšíme. Místo nich zaznívají především rady, jak mají větší oběti přinášet zaměstnanci.

Přitom žádný miliardář nezbohatl izolovaně od společnosti. Každý využívá veřejné školství, které vzdělává jeho zaměstnance. Využívá silnice, železnice, energetickou infrastrukturu, policii, soudy i zdravotnictví. Bez fungujícího státu by žádné úspěšné podnikání nebylo možné.

Zdaňme bohaté, stejně to neucítí

Je proto legitimní vést debatu o tom, zda lidé s mimořádnými majetky nemají nést větší díl odpovědnosti za financování společnosti, která jejich bohatství umožnila vytvořit.

Radikální levice proto přichází s odlišným pohledem. Namísto dalšího prodlužování důchodového věku nebo přenášení nákladů demografické krize na zaměstnance navrhuje skutečně progresivní zdanění velkých majetků, vyšší zdanění mimořádných zisků, důslednější boj proti daňovým únikům a omezení přesouvání zisků do daňových rájů. Vedle toho prosazuje rozsáhlou výstavbu státních, obecních a družstevních bytů, které by snížily tlak na ceny bydlení a umožnily mladým lidem zakládat rodiny bez celoživotního zadlužení.

Stejně důležité jsou investice do školek, škol, zdravotnictví, sociálních služeb a kvalitních pracovních podmínek. Jestliže společnost skutečně chce vyšší porodnost, nestačí lidem moralizovat ani je finančně trestat. Musí jim vytvořit podmínky, ve kterých budou mít pocit jistoty a perspektivy.

Ekonomika nemůže být hodnocena pouze podle růstu hrubého domácího produktu nebo hodnoty akciových indexů. Měřítkem úspěšné společnosti je také to, zda si mladá rodina může dovolit bydlení, zda zaměstnanec vyjde se svou mzdou do další výplaty a zda senioři nemusí vybírat mezi léky a zaplacením energií.

Právě zde se ukazuje největší slabina dnešní debaty. Obyčejným lidem se často říká, že musí být flexibilnější, podnikavější a výkonnější. Jen málokdy však zaznívá, že také nejbohatší vrstvy společnosti mohou nést větší část společenské odpovědnosti.

Největším problémem České republiky totiž není to, že lidé málo pracují. Největším problémem je, že výsledky jejich práce se rozdělují stále nerovnoměrněji.

A dokud budou ekonomické elity místo větší solidarity nabízet především dobře míněné rady, budou jejich výroky připomínat moderní českou verzi slavného výroku o koláčích. Protože člověku, který počítá každou korunu, skutečně nepomůže rada, aby založil startup. Pomůže mu spravedlivější ekonomický systém, dostupné bydlení a stát, který nebude stát pouze na straně kapitálu, ale také na straně práce.

Jan KLÁN

Autor je sociolog a exposlanec.