Osud Stalinova diplomata

Jak jsme již informovali, před časem se dostala na český trh pozoruhodná kniha vzpomínek obratného a zasloužilého sovětského velvyslance, kterého Stalinovo vedení vyslalo do Londýna začátkem 30. let minulého století. V podobě deníkových záznamů a krátkých komentářů k nim ji sestavil znalec tehdejších sovětských i západních poměrů Gabriel Gorodetsky v anglickém originálu The Maisky diaries – red ambassador to the Court of St.James´s 1932-1943 (Deníky Majského – rudý velvyslanec u britského královského dvora, 1932-1943).

V nakladatelství Academia kniha vyšla v roce 2021 v překladu jako Stalinův velvyslanec v Londýně: deníky Ivana Majského 1932-1943. Kniha obsahuje dosud neznámé nebo málo známé skutečnosti z turbulentní doby před a v průběhu druhé světové války včetně důvěrných rozhovorů ve vysokých vládních kruzích. K předchozím článkům v NP může vážené čtenáře zajímat mj. i to, jaký byl konečný osud této veličiny mezi dávnějšími sovětskými diplomaty.

Majského deníky jako rarita

Předtím ještě připomeňme, že autor knihy konfrontoval prezentovaná fakta s mnohými relevantními záznamy nejen v ruských archivech, ale i v archivech Londýna, Paříže a Washingtonu. Majského deníky jsou jedněmi z mála, které si dovolil kterýkoliv vyšší sovětský diplomat v tu dobu psát, a i to naprosto důvěrně. Například Josif V. Stalin svým spolupracovníkům a domácím účastníkům schůzek v Kremlu přímo zakazoval, aby si pořizovali jakékoliv poznámky. U podezřelých osob v období tzv. velkých čistek takové deníky byly obzvláště riskantním důkazním materiálem, což se vymstilo i Majskému, když musel později čelit vykonstruovaným obviněním. I po propuštění na svobodu mohl nahlédnout do svých deníků jen omezeně, zatímco historikům a publicistům byly dlouho nedostupné.

Podpis sovětsko-československé úmluvy o společném postupu ve válce proti Německu, Londýn 18. července 1941. Sedící Jan Masaryk a Ivan Majskij.

Majského deníky nejsou psány typickou formou. Jde o věcné poznámky, někdy zcela krátké, z jeho diplomatických rozhovorů s významnými nebo zajímavými lidmi. Majskij strávil v Londýně během první světové války dva roky v exilu, společně s pozdějším lidovým komisařem zahraničních věcí Maximem M. Litvinovem, se kterým jej odtud pojilo přátelství. Další dva roky ve 20. letech pracoval na velvyslanectví jako chargé d‘ affaires a poté téměř 10 let jako velvyslanec. Okruh jeho známých byl obrovský. V jeho denících lze nalézt informace od pěti britských premiérů: Lloyda George, Jamese Ramsaye, Stanley Baldvina, Nevilla Chamberlaina a Winstona Churchilla, jakož i od králů Jiřího V. a Eduarda VIII. Následují ministři zahraničních věcí lord Halifax, Anthony Eden, další členové vlády a vysocí činitelé Foreign Office,jiní veřejní činitelé, vědci, intelektuálové, jako lord Beaverbrook, Stafford Cripps, John M. Keynes, velvyslanci Joe Kennedy, Jan Masaryk, premiéři v exilu Edvard Beneš, Wladyslaw E. Sikorski nebo literáti a umělci, jako Bernard Shaw, malíř Oskar Kokoschka, sochař Jacob Epstein a mnozí jiní včetně odborových předáků nebo přímo i dělníků v závodech. Majského široká popularita podložená schopnostmi se stala nejednou předmětem narážek v nejvyšších patrech britské společnosti. Smutně známý Chamberlain se o něm vyjadřoval jako o „rebelujícím, avšak chytrém malém Židovi“, jiní jej tam zas označovali za „malého tatarského Žida“. Nevěděli přitom, že jeho kořeny (přinejmenším z otcovy strany) byly ve skutečnosti židovsko-polské.

Nový styl

Majskij prosazoval na tu dobu revoluční styl diplomacie, který nebyl populární, avšak u staré školy porevolučních sovětských diplomatů stále častější a též účelný. Byl snad prvním velvyslancem vedle Leninovy chráněnky, bývalé šlechtičny velvyslankyně Alexandry Kollontajové ve Švédsku, který prostřednictvím tisku systematicky ovlivňoval veřejné mínění v zamýšleném prosovětském směru.

Mnohé jeho iniciativy se staly součástí oficiální politiky, byť ne vždy, co navrhoval, odpovídalo názorům Kremlu. Tak jak vedení SSSR, i on osobně byl zvláště rozladěn uzavřením potupné mnichovské dohody, která vedla k rozbití ČSR a předznamenala snahu Německa zaměřit se na východ, tedy proti SSSR. Upozorňoval a zdůvodňoval ve svých zprávách, že je jen otázkou času, kdy Hitler podnikne útok proti SSSR, jakmile si Německo zajistí kolem sebe týl či širší zázemí pro přísun všeho potřebného pro východní frontu. Když si dovolil taktně přednést výhrady (nebo spíše dotazy) ke sbližování s Německem po uzavření Paktu Ribbentrop-Molotov v srpnu 1939, Stalin mu měl říct, že když je to nutné s ohledem na okolnosti tehdejšího nepochopení a zlomyslností západních mocností a jde přitom o obranu vlasti, „stálo by za to spolčit se co jen načas třeba s ďáblem“. Poté Majskij vyvíjel obzvláště velkou aktivitu v Londýně. O to více, že horní patro britské společnosti bylo přijetím tohoto paktu šokováno a na čas se téměř uzavřelo před kontakty s ním.

Zásluhy o Velkou trojku

Neúnavně pracoval na urychlení systematické spojenecké spolupráce pro zformování maximálně možnéhomodu operandive společném boji proti nacistickému Německu. Když Hitlerova válečná mašinérie obsadila řadu evropských zemí, včetně Francie, začala podnikat letecké útoky na Anglii, a zvláště po napadení SSSR 21. června 1941 jeho frustrace neznala mezí. Byl to pro něj zároveň maximální popud k cílevědomé a vypjaté diplomatické aktivitě. Dal podnět k působivému projevu nového premiéra Churchilla v parlamentě i rozhlase o nutné podpoře Sovětského svazu, což byl začátek užší spolupráce Churchilla a později i F. D. Roosevelta se Stalinem v průběhu války. Vydláždil rovněž cestu k přímým kontaktům sovětského vedení s USA (první mise Harryho Hopkinse, ministra a osobního důvěrníka prezidenta Roosevelta v SSSR a jeho přijetí v Moskvě se všemi poctami v červnu 1941). Začala tím i nová etapa účinnější spojenecké spolupráce antihitlerovské koalice, která vyústila do konferencí v Teheránu, na Jaltě, a nakonec i do otevření druhé fronty v létě 1944. Tato Velká trojka v tu dobu nejvýznamnějších státníků doby, jejich odpovědnost, obětavost a prozřetelnost přinesly společně neocenitelnou službu lidstvu.

Jak pohasla hvězda mistra diplomacie

Ke konci 40. let Majského hvězda pohasínala. V září 1943 byl odvolán z Londýna. Zpočátku jej jmenovali jedním z náměstků ministra zahraničí Vjačeslava M. Molotova, nicméně v roce 1952 byl tendenčně obviněn ze špionáže ve prospěch Anglie, z velezrady a zapojení do sionistického komplotu. Jen Stalinova smrt 5. března 1953, dva týdny po vzetí do vyšetřovací vazby, mu snad zachránila život. Jeho věznění se však protáhlo na dva roky kvůli „spolčení“ se šéfem státní bezpečnosti Lavrentijem Berijou, který po Stalinově skonu usiloval o uchopení moci v Kremlu a o podstatné zlepšení vztahů se západními státy – hlavně spojenci ve 2. světové válce. Berija chtěl dosadit Majského, jako diplomata s velkým renomé mezi západními státníky a politiky, do důležitých funkcí, ale nejdřív jej hodlal „na zkoušku“ pověřit koordinací s anglickou zpravodajskou službou.

V červnu 1953 byl zatčen i Berija a brzy nato popraven. K moci se dostal stranický šéf Ukrajiny a bývalý blízký Stalinův spolupracovník a přitakávač Nikita S. Chruščov. Zároveň si u Chruščova (načas!) upevnil své postavení Molotov, který dlouho neměl rád Majského a nehnul prstem na jeho obhajobu. Po dvou letech věznění byl propuštěn na svobodu, rehabilitován a dožil na své dači u Moskvy, kde se s manželkou Agnijou věnoval zahrádce obklopen bujnými lesy.

JUDr. Stanislav SUJA

Autor je publicista a bývalý diplomat.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování svých novin. Nemáme za sebou miliardáře a oligarchy, jen své čtenáře. Společně budeme odhalovat nepravosti a upozorňovat na historické i současné nespravedlnosti.FOTO – Facebook