Rozpočtové pokrytectví má zelenou

Diskuse o navržených změnách domácích rozpočtových pravidel byla až neobvykle bouřlivá. Jak nejdříve v Poslanecké sněmovně, tak – po schválení vládními poslanci – následně v Senátu. Očekávané zamítavé stanovisko senátorů však bylo opět Sněmovnou přehlasováno, aby se k rozvolnění úrovně každoročního zadlužování státu negativně postavil i prezident republiky.

Kdyby nešlo o stovky miliard korun životně důležitých pro finanční zdraví této země na mnoho let nejen nyní, ale na desetiletí dopředu, tak by celý tento tyátr mohl být považován za docela povedenou letní taškařici odehrávanou herci-amatéry (poslanci a senátory), a to často v přímém přenosu před žasnoucím publikem. Vcelku jde ale jak ze strany vlády, tak dnešní sněmovní opozice jen o mistrovské představení, neboť žádný z účinkujících se zatím neprořekl, o co tu jde doopravdy.

Divák je jen vtahován do děje. Zápletka tkví údajně v tom, zda si vláda na finančních trzích každoročně beztrestně půjčí jen obvyklého asi tak čtvrt bilionu korun, tedy každého z nás znovu zadluží rok co rok o dalších asi 25 tisíc korun (v tuhle chvíli se celková částka blíží asi 400 tisícům korun na osobu), nebo legálně (když navržený zákon o rozvolnění rozpočtových pravidel definitivně projde) o pár tisícovek ročně více. Ale přitom je úzkostlivě všemi „herci“ zatajováno mnohem prospěšnější řešení – že by se už státní dluh vůbec nemusel dál zvyšovat. Jen kdyby se chtělo…

Kde je podstata pochybného návrhu?

Nadnárodním finančním trhům – neboť to je ten skutečný hybatel světového dění i toho dnes u nás – se po generální zkoušce v souvislosti s „řešením“ dopadů globální finanční krize ve druhé polovině dekády po roce 2000 přece vydařil husarský kousek. Podařilo se jim donutit zmatené a k smrti vyděšené vlády většiny zemí si právě u bank půjčit obrovské peníze na zmírnění důsledků krize (a tím přirozeně skokově navýšit své státní dluhy). Stejný scénář si finančníci úspěšně zopakovali při čelení pandemii Covid-19.

Klíčovým stratégům finančních trhů se však nedá upřít ani vynikající úroveň mediální gramotnosti. Dobře si nastudovali velmi komplikovaný systém regulace rozpočtového hospodaření a citlivost veřejného mínění na jeho případné úpravy. A tak ve snaze nekomplikovat si své dlouhodobé snažení o další prohlubování rozpočtových pastí, do kterých už většina nejen evropských, ale i řada zámořských zemí dávno spadly (včetně po uši zadlužených Spojených států amerických či Japonska), nějakými emociálními výlevy pár osamocených soudně uvažujících zákonodárců napříč parlamenty nyní nabídly jednoduché až primitivní řešení: Prostě se na některé dluhy dívejte tak, jako by vůbec neexistovaly!

Není to tak úplně původní nápad. Starší čtenáři Naší pravdy si možná vybaví normalizační anekdotu o reakci tří poválečných politiků na nečekané zastavení rychlíku někde mezi poli: Gottwald navrhne obrátit se na bratrský Sovětský svaz, ať pošle náhradní lokomotivu, načež Zápotocký doporučí nečekat a vyhrnout si všichni rukávy a vlak dotlačit do nejbližší stanice. Ale všechny trumfne Jakeš, když stáhne v kupé u okna roletu a přesvědčuje spolucestující, aby si mysleli, že pořád jedeme…

Návrh na důvody nezapočítávání nákladů na některé operace zní na první pohled rozumně. A to ať už jde o peníze na militarizaci zemí – rozuměj na válečné přípravy (byť proti zveličovanému nebezpečí podle hesla podle sebe soudím tebe) nebo směřující do zanedbávaných veřejných investic, do vnitřní bezpečnosti, zdravotnictví, bydlení pro mladé či seniory případně do „zelené“ energetické infrastruktury.

Hodně diskutabilní je nicméně ta část návrhu, která v případě schválení umožní vládě v případě, kdy usoudí, že zjevně dochází ke stavu zhoršené bezpečnostní situace, zejména v návaznosti na plnění závazků vyplývajících z článku 4 nebo 5 Severoatlantické smlouvy, operativně navýšit výdaje státního rozpočtu až o 10 %. Tedy aniž by musela čekat na souhlas Parlamentu ČR. Rovněž je pozoruhodné, že návrh na zavedení nové výjimky z výdajových rámců státního rozpočtu a státních fondů nemá mít co do objemu peněz žádný limit, a „jen“ dál prodlužuje časové omezení (od letošního roku na dalších deset let dopředu).

Co na to levice?

Levici, která bohužel nemá v zákonodárných sborech žádné zastoupení, nyní nezbývá, než nazývat věci pravými jmény: stavět proti rozpočtovému pokrytectví svá srozumitelná doporučení.

V prvé řadě musí bez nejmenších servítků tvrdě konstatovat, že pochybná praxe posledních let s opakovanými mnohasetmiliardovými převisy rozpočtových výdajů nad příjmy je zhoubná. Je smutným svědectvím nejen neschopnosti vytváření potřebných strategických rezerv ve veřejných financích k alespoň dílčímu tlumení dopadů takových katastrof, jako byla třeba nedávná dvě covidová léta, ale především zhoubného účelového populismu vládních stran bez ohledu na barvu stranické legitimace.

Vlády zjevně mají panický strach z médií ovládaných finančním kapitálem. Ten si už natolik ochočil státní aparáty, že ty si ani netroufnou navrhnout rozumně zdanit jednotlivé formy kapitálu, ať už jde o běžné výnosy či nahromaděný majetek. Proto raději trochu riskují velmi vlažný střet s nyní již hodně bezzubými, rozpolcenými a oslabenými odbory, od kterých, byť by měly nekompromisně zastupovat i ty zbytky odborově organizovaných zaměstnanců v jejich dnešní pozici bezmocných daňových soumarů, nelze čekat významnější revoltu. 

Je však nejvyšší čas přestat planě meditovat o tříprocentní hranici ročních rozpočtových schodků. Přestat se ohánět učebnicovou poučkou o prospěšnosti rozpočtových schodků coby generátoru urychlení ekonomického růstu. V případě této republiky teorie rozpočtového multiplikátoru rozhodně v poslední době neplatí. A odvážit se začít vést seriózní debatu nejen o zvýšení daní bohatým tak, aby obrovské schodky co nejdříve skončily, ale ihned poté o tom, jak se na splácení té dnešní již skoro čtyřbilionové sekery dál narůstajícího státního dluhu budeme kdo podílet. Kolik přispějí důchodci (třeba okleštěním valorizace), kolik zaměstnanci (pokud vůbec, a to jen ti s nadprůměrnými příjmy), ale hlavně jak vysoké daně bude nutné vybírat od firem. Kolik peněz lze získat ze zdanění majetků, či nalézat úspory ze zastavení předražovaných veřejných zakázek a v neposlední řadě z omezení obyčejného rozkrádání a jiných drahých lumpáren.

Levice musí konečně najít páku, jak ty dosud zbabělé vládnoucí sestavy přimět k větší společenské odpovědnosti i v hospodaření s veřejnými penězi. Dříve, než to za ni drsně a nekompromisně provedou globální finanční trhy. Varovných příkladů ze světa je přece dost a dost.

Jaroslav ŠULC

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování svých novin. Nemáme za sebou miliardáře a oligarchy, jen své čtenáře. Společně budeme odhalovat nepravosti a upozorňovat na historické i současné nespravedlnosti.