Tchaj-wan: 50 let nadvlády Japonska

Od konce druhé světové války letos uplynulo 81 let. Zatímco v Evropě si její hrůzy spojujeme především s nacistickým Německem, ve východní Asii měla válka jinou podobu. Jejím hlavním strůjcem bylo militaristické Japonsko, jehož armáda postupně ovládla rozsáhlá území Číny a dalších asijských zemí. Pro obyvatele Tchaj-wanu však japonská nadvláda začala mnohem dříve – již v roce 1895.

Trvala půl století. Přinesla krvavé potlačování odporu, policejní dohled, hospodářské využívání ostrova i snahu přetvořit jeho obyvatele v poslušné císařovy poddané. Přesto dnes část tchajwanské politické reprezentace připomíná především tehdejší modernizaci. Jakou cenu za ni však Tchajwanci zaplatili?

Podrobení násilím

O osudu Tchaj-wanu rozhodla první čínsko-japonská válka. Po porážce říše Čching byla 17. dubna 1895 podepsána Šimonosecká smlouva, kterou Čína postoupila Japonsku Tchaj-wan a souostroví Pcheng-chu. Ale s tím se obyvatelé ostrova odmítli smířit. Vyhlásili Republiku Formosa a pokusili se převzetí moci zabránit.

Na to Japonsko reagovalo tvrdě. Vojenské jednotky se vylodily 29. května. Již 7. června obsadily Tchaj-pej, cesta na jih však trvala další měsíce. Proti moderně vyzbrojené armádě stáli vedle zbytků čínských jednotek místní dobrovolníci se starými puškami a primitivními děly. Tchaj-nan, poslední významné centrum odporu, padl 21. října.

Tím ale odpor neskončil. Jen se přesunul do hor a na venkov. Japonská správa odpověděla „očistnými“ operacemi. Vesnice podezřelé z pomoci povstalcům byly vypalovány a obyvatelé zabíjeni bez ohledu na to, zda bojovali.

Jedním z nejvýraznějších příkladů krutosti byl masakr v Jün-linu roku 1896. Po útoku povstalců na japonský podnik vyrazily do kraje trestné oddíly. Podle dobových záznamů lehlo popelem 4947 domácností. Japonský úředník Imamura Heizō zanechal obraz vesnic, v nichž nebyl činěn rozdíl mezi „dobrými“ a „bandity“. Ve svých spisech píše, že tisíce domů shořely a kraj se proměnil v „hory masa a řeky krve“. Jün-lin nebyl výjimkou. Povstání a krvavé trestné výpravy se vracely po celou dobu kolonizace.

Ve studii Od koloniálního útlaku k iluzi přátelství – zločiny a lži japonské koloniální vlády na Tchaj-wanu, publikované v pátém letošním čísle čínského odborného časopisu Historický výzkum, připomíná historik Wang Siao-pching z Ústavu moderních dějin Čínské akademie sociálních věd, jak mimořádně krutě Japonci potlačovali odpor původních obyvatel. Když se roku 1930 vzbouřili Sedikové ve Wu-še, armáda proti nim nasadila několik tisíc mužů, dělostřelectvo a letadla. Ze zhruba 1200 příslušníků šesti povstaleckých osad zemřely stovky; mnozí včetně celých rodin raději spáchali sebevraždu. Přeživší byli internováni. Následujícího roku zaútočili na tábor členové znepřáteleného kmene, které správa vyzbrojila a podnítila. Zabili 216 bezbranných Sediků a jejich hlavy odevzdali policii.

Policista až za dveřmi domu

Japonci drželi Tchaj-wan pevně v rukou i politicky. V čele ostrova stál japonský generální guvernér, který spojoval civilní i vojenskou moc. Tchajwanci neměli po většinu koloniálního období volební právo ani skutečné zastoupení ve správě vlastní země. Ještě v roce 1945 byl mezi 167 nejvýše postavenými úředníky jediný Tchajwanec. Z více než dvou tisíc úředníků následující hodnostní skupiny tvořili místní méně než dvě procenta.

Prodlouženou rukou moci se stala policie. Kontrolovala pohyb obyvatel, daně, pracovní povinnosti, školy i politické názory. Deset domácností tvořilo jednu kontrolní skupinu a 10 skupin vyšší celek. Rodiny se měly navzájem sledovat a donášet; za provinění jednotlivce byli často trestáni příbuzní i sousedé.

Nerovnost mezi obyvateli začínala už ve škole. Japonské děti navštěvovaly lépe vybavená zařízení, zatímco Tchajwanci byli odkázáni na oddělený systém. Také po formálním sjednocení Tchaj-wanu vycházely přijímací zkoušky z učiva japonských škol. Ve 40. letech připadalo v přepočtu na Japonce šestnáctkrát více středoškoláků než na Tchajwance.

Roku 1937 vypukla druhá čínsko-japonská válka – asijská část světového konfliktu začala o dva roky dříve než válka v Evropě. Dosavadní asimilace na Tchaj-wanu poté přerostla v otevřenou japonizaci. Čínština a místní jazyky mizely ze škol a veřejného života, zatímco děti se učily úctě k císaři a povinnosti obětovat se za impérium. Úřady potlačovaly tradiční náboženské zvyky a tlačily rodiny k přijetí japonských jmen. Koloniální moc chtěla ovládnout nejen území, ale také jazyk, paměť a identitu jeho obyvatel.

Modernizace, ale pro koho?

Japonská vláda během 50 let koloniální nadvlády vybudovala železnice, přístavy, elektrárny, cukrovary a zavlažovací soustavy. Zlepšila hygienu, zavedla evidenci půdy a výnosnější odrůdy. Popírat změny by bylo stejně nepřesné jako přehlížet jejich cenu. Hlavním cílem modernizace nebyl prospěch místních obyvatel, ale vybudování ostrova jako dodavatele rýže, cukru, surovin a později také vojáků.

Od roku 1898 museli lidé svou půdu přihlásit a prokázat vlastnictví dokumenty uznávanými novou správou. Pozemky s nejasným vlastnictvím mohl stát převzít a předat japonským společnostem. Rolník se pak ocitl mezi úředníkem, policistou, vlastníkem půdy a cukrovarem, který mu určoval, co má pěstovat, odkud vezme sadbu a za jakou cenu odevzdá úrodu.

Dobová svědectví návštěvníků ostrova shromáždil historik Čchen Čung-čchun, ředitel Historického ústavu při Výzkumném institutu tchajwanských studií univerzity v Sia-menu. V článku zveřejněném letos v červenci v deníku China Daily připomněl cestu čínského myslitele Liang Čchi-čchaa, který na Tchaj-wan vyrazil roku 1911. Chtěl porovnat japonské oslavné zprávy se skutečností. Popsal rolníky, kteří přišli o pole ve prospěch cukrovarů a v zimě hladověli. Jiní se podle něj museli prodat do práce. I slaměné sandály či nudle se dovážely z Japonska a prodávaly za ceny, jimž místní mzdy nestačily. Pod spořádaným povrchem „vzorové kolonie“ viděl chudobu a bezmoc.

Zemědělská výroba skutečně rostla, značná část rýže a cukru však směřovala do Japonska. Ve stejném materiálu historik Čcheng Čao-jün uvádí, že místní dělníci dostávali méně než polovinu mzdy japonských pracovníků. Do roku 1939 byl zahraniční obchod ostrova téměř zcela navázán na Japonsko a jím ovládaná území.

Umírat za své kolonizátory

Po roce 1937 se hospodářství i lidské životy naplno podřídily válce. Více než 207 tisíc Tchajwanců bylo zapojeno do japonských ozbrojených sil nebo jejich pomocných složek a 30 304 z nich zemřelo. Nejprve byli získáváni jako dobrovolníci pod silným tlakem propagandy a úřadů, později přišly povinné odvody.

Muži čínského původu tak oblékali uniformu císařství, které jejich ostrov ovládlo, a sloužili i ve válce proti zemi svých předků. Původní obyvatelé v jednotkách Takasago byli posíláni na nebezpečné úkoly v džunglích jihovýchodní Asie. Jiní pracovali jako nosiči a dělníci v týlu.

Válka zasáhla také ženy. Tchajwanská nadace na pomoc ženám uvádí, že nejméně 2000 Tchajwanek byly donuceny nebo podvodně získány pro systém japonských vojenských nevěstinců. Některým úřady slibovaly práci zdravotních sester, pradlen nebo pomocnic v kuchyni. Místo ní je čekalo věznění a opakované znásilňování vojáky.

Minulost, která nezmizela

Hodnocení japonské éry rozděluje Tchaj-wan dodnes. V květnu 2026 se tchajwanský představitel Laj Čching-te zúčastnil vzpomínkové slavnosti věnované inženýru Hattovi Joičimu, staviteli přehrady Wu-šan-tchou a zavlažovací soustavy Ťia-nan. Poklonil se před jeho sochou a prohlásil, že Hatta nebyl jen Japoncem, ale také Tchajwancem a že oba národy jsou jedna rodina.

Hattovo technické dílo změnilo tchajwanské zemědělství. Vzniklo však uvnitř systému, který rozhodoval bez Tchajwanců a využíval jejich půdu, práci i životy podle potřeb impéria. Jak upozorňuje Wang Siao-pching, připomínat minulost nemá znamenat probouzet nenávist. Bez jejích temných stránek se však z historie stává pohodlná legenda – a z modernizace omluva kolonialismu.

FOTO – archiv

Helena KOČOVÁ

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování svých novin. Nemáme za sebou miliardáře a oligarchy, jen své čtenáře. Společně budeme odhalovat nepravosti a upozorňovat na historické i současné nespravedlnosti.FOTO – Facebook