USA vs Čína – ego proti pragmatismu

270

Snad žádná bilaterální návštěva posledních let nevyvolala takový mediální zájem jako cesta amerického prezidenta Donalda Trumpa do Pekingu. Tři dny sledoval svět každý detail — od prvního podání ruky mezi Donaldem Trumpem a Si Ťin-pchingem přes pompézní ceremonie až po zákulisní jednání o obchodu, technologiích, Tchaj-wanu i budoucnosti vztahů mezi dvěma největšími mocnostmi planety.

Do čínské metropole totiž nepřijel jen americký prezident. Dorazil muž, který v minulých letech rozpoutal obchodní válku proti Číně a tlačil na technologické oslabení Pekingu. Jeho politika vůči Íránu navíc pomohla rozkolísat i situaci kolem Hormuzského průlivu — klíčové tepny světového obchodu s ropou a plynem.

Když Donald Trump vystoupil v Pekingu z prezidentského speciálu, působila návštěva jako setkání dvou světů. Na jedné straně americký prezident, který roky mluví o obchodní válce, tlaku a americké síle. Na straně druhé čínský prezident Si Ťin-pching, jenž během tří dnů působil jako muž přesvědčený, že čas začíná pracovat pro Peking.

Jenže jak toto setkání vlastně číst? A co skutečně přineslo kromě velkých gest, diplomatických úsměvů a pečlivě režírovaných ceremonií?

Podání ruky, které obletělo svět

Právě první okamžiky setkání obou prezidentů začaly okamžitě rozebírat světové televize, sociální sítě i odborníci na diplomatickou symboliku. Donald Trump je dlouhodobě známý svým dominantním stylem podávání ruky — prudkým přitažením partnera k sobě, pevným stiskem i charakteristickým poplácáváním druhou rukou. Tentokrát ale působila situace jinak.

Si Ťin-pching podal ruku z vrchu, klidně, pevně a s výrazem člověka, který přesně ví, kdo je doma. Trumpova ruka podaná zespodu tentokrát nepůsobila dominantně, spíše neobvykle opatrně, až podřízeně. A jeho tradiční poplácávání druhou rukou vypadalo téměř jako omluva, než vyrovnání sil.

Možná šlo jen o několik vteřin diplomatického protokolu. Jenže právě podobné okamžiky často napovídají víc než dlouhé projevy. Zatímco ještě před několika lety působily Spojené státy ve vztahu k Číně jako sebevědomý hegemon, tentokrát měl Peking atmosféru mocnosti, která už necítí potřebu ustupovat ani se podřizovat americkému tlaku.

A Čína si tuto symboliku velmi dobře uvědomovala. Státní média opakovaně zdůrazňovala důstojnost přijetí, velkolepost ceremoniálů i sebevědomé vystupování Si Ťin-pchinga. Pro domácí publikum nešlo jen o diplomatickou návštěvu, ale také o obraz Číny jako stabilní velmoci schopné jednat se Spojenými státy z pozice síly.

»Spolupráce prospívá oběma stranám«

Oficiální čínská vyjádření po oba dny návštěvy působila neobvykle jednotně a disciplinovaně. Peking opakoval několik hlavních motivů stále dokola: stabilita, spolupráce, kontrolované soupeření a odmítnutí otevřeného konfliktu mezi dvěma největšími mocnostmi světa.

Si Ťin-pching během jednání s Donaldem Trumpem zdůraznil, že Čína a Spojené státy musí budovat »konstruktivní strategickou stabilitu« a zabránit tomu, aby vztahy sklouzly ke konfrontaci. Podle čínského prezidenta »spolupráce prospívá oběma stranám, zatímco konfrontace škodí všem«. Zároveň opakovaně vyzýval k vytvoření »nové kapitoly čínsko-amerických vztahů«.

Velmi silně zaznívalo i čínské varování kolem Tchaj-wanu. Si označil ostrov za »nejdůležitější a nejcitlivější otázku« vzájemných vztahů a upozornil, že špatné zacházení s tímto tématem může vést ke »střetům a konfliktům«.

Stejně důležitá ale byla i forma celé návštěvy. Velkolepé ceremonie, slavnostní banket ve Velké síni lidu, soukromé jednání v Čung-nan-chaji i pečlivě kontrolovaná mediální prezentace měly ukázat obraz sebevědomé a stabilní Číny, která chce působit jako zodpovědná globální mocnost.

Reuters si všiml, že zatímco Peking mluvil hlavně o stabilitě a dlouhodobé spolupráci, Donald Trump během prvního dne opět zdůrazňoval především obchod, cla a »férovější podmínky« pro Spojené státy. Už během druhého dne návštěvy pak americký prezident začal hovořit výrazně osobněji — o svém vztahu se Si Ťin-pchingem, o vlastním stylu vyjednávání i o tom, že budoucnost vztahů s Čínou závisí na »silném vedení«. Reuters zároveň upozornil, že přes velkou mediální pozornost summit nepřinesl žádný zásadní geopolitický průlom.

Muži, kteří rozumí Číně víc než politici

Zajímavé bylo, že Trumpovi během návštěvy chyběl v delegaci někdo, kdo by se dlouhodobě specializoval přímo na Čínu a její specifický způsob diplomacie. Vedle ministrů, obchodníků a poradců tak nakonec výrazněji než mnozí politici zaujali dva úplně jiní muži — Elon Musk a šéf Nvidie Jensen Huang.

Právě oni totiž v Pekingu nepůsobili jen jako američtí miliardáři. Pro čínská média představovali symboly něčeho mnohem důležitějšího — pokračující ekonomické provázanosti mezi Spojenými státy a Čínou navzdory obchodním válkám, sankcím i rostoucímu geopolitickému napětí.

Miláčkem čínských sociálních sítí se během prvních dnů návštěvy stal především Elon Musk. Reuters popsal, že zatímco Donald Trump řešil geopolitiku a cla, Musk přitahoval pozornost fotografů, podnikatelů i veřejnosti téměř jako popová hvězda.

Velkou pozornost vzbudila i jeho přítomnost po boku syna X Æ A-12, kterého miliardář často bere na veřejná vystoupení. Čínská média detailně sledovala Muskovy neformální rozhovory i pohyb mezi podnikateli. Pro mnoho Číňanů totiž nepředstavuje jen amerického miliardáře, ale symbol technologického pokroku a člověka, který navzdory napětí mezi Washingtonem a Pekingem dál otevřeně spolupracuje s Čínou. Tesla ostatně zůstává jednou z nejviditelnějších zahraničních značek na čínském trhu.

Podobnou symboliku nesl i Jensen Huang, rodák z Tchaj-wanu a šéf společnosti Nvidia. Ještě několik dní před návštěvou přitom nebylo vůbec jisté, zda se k delegaci připojí. Reuters připomněl, že Huang nakonec nastoupil do Air Force One až během mezipřistání na Aljašce.

Jeho přítomnost měla silný význam. Právě polovodiče, čipy a umělá inteligence dnes představují jednu z hlavních front soupeření mezi USA a Čínou. Huang ale dlouhodobě upozorňuje, že úplné oddělení obou ekonomik je nereálné. Ani Nvidia si navíc z Pekingu neodvezla žádný zásadní průlom. Reuters po skončení summitu poznamenal, že přes velkou pompéznost návštěvy měli američtí technologičtí giganti »překvapivě málo konkrétních výsledků«.

Právě tady se ukázal možná největší paradox celé návštěvy. Zatímco politici mluvili o soupeření velmocí, technologické firmy dál hledaly způsoby, jak udržet obchod, výrobu i vzájemnou závislost mezi dvěma největšími ekonomikami světa.

Velká očekávání, skromné výsledky

Donald Trump přitom před odletem do Pekingu sliboval velké výsledky. Mluvil o »historických dohodách«, novém nastavení obchodních vztahů i průlomu, který má americké ekonomice přinést miliardy dolarů a lepší postavení vůči Číně. Konzervativní média zároveň návštěvu prezentovala jako důkaz, že právě Trump dokáže s Pekingem jednat »tvrději« než jeho předchůdci.

Realita však byla podstatně střízlivější. Nejviditelnějším konkrétním výsledkem se nakonec stala dohoda o dodávkách letadel Boeing pro čínské aerolinky. I ta však podle amerických médií zůstala přibližně na poloviční úrovni oproti původním očekáváním Bílého domu a části podnikatelské delegace.

Místo velkého geopolitického triumfu si tak Trump z Pekingu odvážel především něco jiného — diplomatické poučení o tom, jak dnes Čína sama sebe vidí a jakou roli chce hrát ve světě.

Paradoxně se navíc během jednání ukázalo, že Spojené státy dnes potřebují čínskou spolupráci i v otázkách, které samy pomohly destabilizovat. Trump po schůzkách opakovaně zdůrazňoval význam otevřeného Hormuzského průlivu pro světový obchod a připomínal, že právě Čína přes něj dováží obrovské množství ropy a plynu. Prezident, jehož tvrdá politika vůči Íránu přispěla k napětí v regionu, tak nakonec sám tlačil na Peking, aby pomohl situaci uklidnit.

Si Ťin-pching během jednání opakovaně zdůrazňoval, že vztahy mezi oběma velmocemi nesmějí sklouznout do otevřeného konfliktu. Vrací se přitom k pojmu takzvané »Thúkydidovy pasti«, tedy historické teorii, podle níž střet staré a nastupující velmoci často končí válkou. Čínský prezident však tvrdí, že právě Spojené státy a Čína mohou tento scénář překonat.

Zároveň ale Peking velmi jasně připomněl, že podobná spolupráce má své pevně dané hranice. A tou nejcitlivější zůstává Tchaj-wan.

Právě otázka ostrova se během návštěvy vznášela nad jednáními téměř neustále, i když často spíše mezi řádky než v otevřených prohlášeních. Pro Čínu totiž Tchaj-wan není jen diplomatický spor nebo geopolitická hra. Je symbolem územní integrity, státní suverenity i historického dokončení čínského sjednocení.

Si proto během jednání několikrát varoval, že špatné zacházení s otázkou Tchaj-wanu může vztahy mezi Washingtonem a Pekingem dostat do »velmi nebezpečné situace«. Jinými slovy — diplomaticky napřažená čínská ruka zůstává otevřená jen do okamžiku, než někdo překročí její červené linie.

Trump po návratu? Starý známý egoista…

Jestli během návštěvy v Pekingu působil Donald Trump alespoň na chvíli opatrněji a disciplinovaněji než obvykle, po návratu do Spojených států se rychle vrátil do své dobře známé role politického showmana. Cestu do Číny okamžitě začal prezentovat jako vlastní triumf a důkaz, že právě on dokáže s Pekingem jednat »tvrději« a »lépe« než kdokoliv před ním.

Konzervativním médiím vyprávěl o »spravedlivějším obchodu«, o tom, že Amerika už nebude Čínou »zneužívána«, a opět stavěl celou návštěvu především kolem sebe. Geopolitická realita, čínské varování kolem Tchaj-wanu i opatrná diplomatická hra Pekingu se v jeho vyjádřeních rychle proměnily hlavně v další díl příběhu o Donaldovi Trumpovi.

Největší pozornost po návratu vzbudilo právě Trumpovo vyprávění o rozhovorech se Si Ťin-pchingem kolem Tchaj-wanu. Americký prezident tvrdil, že spolu oba lídři o ostrově »hodně mluvili« a řešili také možné další dodávky amerických zbraní Tchaj-wanu. Zároveň ale zdůrazňoval, že Pekingu »nedal žádný závazek«.

Když se ho novináři ptali, zda by Spojené státy v případě krize Tchaj-wan vojensky podpořily, odpověděl ve svém typickém stylu. Prohlásil, že odpověď zná »jen jediný člověk« — on sám. Dodal také, že Spojené státy nechtějí »cestovat tisíce mil kvůli válce« a že vztahy mezi Washingtonem a Pekingem musí »vychladnout«.

Jenže právě tato směs improvizace, osobních výroků a nejasných signálů znovu ukázala, proč z Trumpa mají spojenci i soupeři často pocit, že americkou zahraniční politiku řídí spíše podle momentální nálady než dlouhodobé strategie.

A právě tady se naplno ukázal největší rozdíl mezi oběma prezidenty. Zatímco Si Ťin-pching během celé návštěvy působil jako chladný stratég plánující v horizontu desetiletí, Trump zůstal věrný své vlastní politické realitě — směsi ega, improvizace, mediálních gest a potřeby být neustále středem pozornosti.

Možná právě proto si svět z celé návštěvy nakonec nebude nejvíc pamatovat obchodní dohody ani diplomatické formulace. Ale obraz dvou mužů, kteří představují dva úplně odlišné pohledy na moc, svět i budoucnost. Na jedné straně disciplinovanou velmoc přesvědčenou, že čas pracuje pro ni. Na straně druhé prezidenta, který i geopolitiku často proměňuje v další díl vlastní »Trumpshow«, ve které se geopolitika často mění spíše v mediální spektákl než promyšlenou strategii.

Helena KOČOVÁ