Veřejnoprávní Otesánkové

„Kavky“ byly v černém, ten nářek byl srdcervoucí. V jejich očích jsem viděl strach ze ztráty jejich nepostradatelnosti. Jistě znáte tu pohádku o Otesánkovi od Karla Jaromíra Erbena. Otesánek, jak víme z pohádky, byl od narození neustále hladový, kolébka mu brzy nestačila a od rána jen volal: „Mámo, já mám hlad!“ Otesánek snědl všechno, co mu rodiče přinesli, a on stále jen jedl a jedl, brzo byl jako kulička, a nebýt kouzelné babičky, nakonec by snědl i své nebohé rodiče.

Když posloucháme ten současný nářek, tak je podobný nedokrmenému Otesánkovi. Na rozdíl od toho pohádkového televizní „Otesánkové“ sedí u bohatě prostřeného švédského stolu, který nebyl nikdy prázdný. Když se jim ekonomicky nedaří, případně si usmyslí zvednout své hmotné požitky, stačí zanaříkat, politici se leknou, že nepůjdou před kameru, a výsledkem je, že dostanou přidáno. Je přitom zcela zřejmé, že obě veřejnoprávní média budou stále nedokrmená, i kdyby dostala každý rok miliardy navíc. Jen mám strach, aby nás ten televizní Otesánek také jednou nesežral.

My diváci sledujeme, jak za roky jejich „nepostradatelnosti“ obě veřejnoprávní organizace pořádně nabobtnaly, po léta si žily v přepychu. Nevnímaly, že světová ekonomika dostala nové impulzy, že i v Česku se vžily pojmy efektivita, rekvalifikace, pracovní úřad. Zde fungovalo vše jako při starém. Obě instituce mlčely, když statisíce zaměstnanců, horníků, hutníků, textiláků… přišly o práci, těžily ze svého informačního monopolu, z požitku svého politického postavení ve společnosti. Zejména ČT byla a stále je hlásnou troubou pravicové politiky, reprezentovanou dnešní pravicovou opozicí.

Není žádným tajemstvím, že vliv médií ve světě obecně roste, stávají se důležitým hráčem na politickém kolbišti. V Česku je tento vliv ještě větší. Není přece ve světě normální, aby předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura, představitel jedné ze stran vládní koalice, nebyl po několik měsíců od zvolení zván do ČT. Teprve nedávno se skřípěním zubů mu to bylo umožněno. Tento přístup vynikne ještě více při srovnání s výraznou mediální prezentací předsedy Senátu Miloše Vystrčila z opozičního tábora. Ten je ČT přímo hýčkán. Každý jeho krok je televizí sledován. Těch případů je ještě více, tím posledním, ale velice smutným příběhem, je vypnutí české hymny v podání Jarka Nohavici při nedávném přímém přenosu z MS v hokejbale v Ostravě.  

Z veřejně dostupných zdrojů nabízím několik čísel ke srovnání: ČT má 2900–3000 zaměstnanců, zde je nutno přičíst další vyšší počty externích pracovníků. Naopak TV Nova má 700–800 zaměstnanců, Prima dokonce jen 250–500. Proto je slyšet takový nářek, že bohatě prostřené švédské stoly v České televizi či v Českém rozhlase by mohly skončit. Skončit by mohla i jejich umělá nepostradatelnost.  

Přemysl VOTAVA

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování svých novin. Nemáme za sebou miliardáře a oligarchy, jen své čtenáře. Společně budeme odhalovat nepravosti a upozorňovat na historické i současné nespravedlnosti.