Vítek Prokop: Komu patří město? Lidem, nebo spekulantům?

V roce 2021 zazněl v Berlíně naplno hlas lidu, když se v referendu přes 59 procent lidí vyslovilo pro vyvlastnění všech realitních společností, které mají více než 3000 bytů. Účast přitom byla vskutku vysoká – zúčastnilo se 73,5 procenta všech oprávněných voličů.

Byty, které tak byly od 90. let privatizovány, by se opět navrátily do obecního vlastnictví. Za referendem stála občanská iniciativa s názvem Vyvlastnit Deutsche Wohnen a další. Právě realitní společnost Deutsche Wohnen vlastní v Berlíně nejvíce bytů – víc než 100 000. Celkově mělo být převedeno do obecního vlastnictví na 250 000 bytů, což představuje 15 procent všech berlínských nájemních bytů.

Referendum bylo samo o sobě vyjádřením zoufalství nad neustále se zvyšujícími nájmy. Mezi lety 2008 a 2018 se nájmy v Berlíně zdvojnásobily, zatímco mzdy se zvýšily jen o 30 procent. Předchozí snaha zmrazit nájmy alespoň na dobu pěti let byla pak smetena Ústavním soudem. Mnozí čeští komentátoři v reakci na berlínské referendum neváhali strašit příchodem gulagů, protože jak víme, v českém prostředí znamená jakákoliv obrana veřejného zájmu automaticky zavedení teroru.

Vyvlastnit. Jak?

Podle návrhu iniciativy Vyvlastnit Deutsche Wohnen (na snímcích) a dalších měli být majitelé městem kompenzováni, ovšem nikoliv za plnou hodnotu bytu. Kompenzace by se pohybovala mezi 40 až 60 procenty hodnoty a nezohledňovala by pozdější spekulace s pozemky, které ceny bytů vyhnaly uměle nahoru. Nevyplatit plnou hodnotu vyvlastněného majetku ostatně umožňuje přímo německá ústava. Článek 15 takzvaného Základního zákona Spolkové republiky Německo stanovuje, že: „Pozemky, přírodní zdroje a výrobní prostředky mohou být za účelem socializace převedeny do veřejného vlastnictví nebo do jiných forem veřejného podniku na základě zákona, který stanoví povahu a rozsah náhrady.“ Nutno dodat, že od vzniku Západního Německa nikdy k využití tohoto článku nedošlo.

Taková tedy byla situace v Berlíně před pěti lety. Občané se v referendu jasně vyslovili pro vyvlastnění a znění německé ústavy je rovněž jasné. A jaká je tedy situace dnes? Pořád stejná, ne-li ještě horší. Referendum totiž bylo nezávazné a tehdejší sociálnědemokratická primátorka se zkrátka rozhodla vyvlastnění neprovést. Prý bylo potřeba, aby vše přezkoumala nezávislá komise složená z odborníků. Když se pak komise vyslovila pro vyvlastnění, tak se změnila politická situace.

V roce 2023 radnici ovládli křesťanští demokraté, a ti se ani nesnažili předstírat, že je zájmy berlínských nájemníků jakkoliv trápí. Ovšem nyní po pěti letech to vypadá, že by vůle lidu mohla přece jenom dojít naplnění. Dne 20. září totiž proběhnou v Berlíně volby jak do zastupitelstev jednotlivých čtvrtí, tak i do berlínského senátu a podle předvolebních průzkumů vede těsně strana Die Linke se zhruba 20 procenty.

„Je to pro nás naprosto jasné. Za účasti berlínské Die Linke ve vládě dojde k převodu bytů do veřejného vlastnictví,“ řekla spolupředsedkyně strany Ines Schwerdtnerová v nedávném rozhovoru. Vyhráno ale stále není. Die Linke bude muset vládnout v koalici a jako koaliční partneři se nyní nabízejí sociální demokraté a zelení. Sněmy obou stran v minulosti vyjádřily souhlas s vyvlastněním, jenom aby sociálnědemokratický kandidát na primátora před několika dny prohlásil proti vůli své vlastní členské základny, že vyvlastnění nikdy neodsouhlasí. A tak otázka nad tím, komu město patří, zda lidem, kteří v něm bydlí, či velkým realitním společnostem spekulujícím s byty, zůstává stále nezodpovězená. Tedy alespoň v Berlíně.

Možná někteří z vás, co čtou tyto řádky, se nyní ptají, proč by je vlastně celá tato historie měla zajímat. Důvodů je hned několik. Ten první a nejdůležitější je v tom, že celá snaha o vyvlastnění bytů ukazuje na zásadní limity, které má demokracie v kapitalismu. Není to vůle lidu vyjádřená v regulérním referendu, co určuje politické dění, ale jsou to zájmy realitních společností. A tak jsme v současnosti svědky toho, jak se spolková vláda křesťanského demokrata Friedricha Merze dokonce pokouší vyvlastňování nájemních bytů zakázat. Místo toho chce Merz zřídit státní společnost pro bytovou výstavbu.

K tomu si neodpustím několik poznámek. Pamatuji si, jak se mi naši pravičáci v minulých sněmovních volbách smáli, když jsem za hnutí STAČILO! prezentoval náš záměr zřídit státní stavební holding. Stávající ministryně pro místní rozvoj Zuzana Mrázová (ANO) na mě dokonce ve studiu ČT opakovaně štěkala, že to nebude fungovat. Bylo by vcelku vtipné, kdyby nakonec náš západní soused podobnou společnost zřídil, a názorně nám tak znovu připomněl, že státní výstavba vždy stála za boomem dostupného bydlení – a je jedno, jestli se tak dělo skrz podporu stavebních družstev v socialistickém Československu či kapitalistické Francii.

Ach, ta nedotknutelná zlatá kráva

Zároveň nám to však ukazuje, jaká nedotknutelná zlatá kráva se stala ze soukromého vlastnictví. Je jedno, jak velké celospolečenské škody napáchá, hlavně ať se ho nikdo nedotýká! Právo spekulovat s byty musí všichni respektovat a podporovat, ať se jim to líbí, nebo ne. Faktem totiž je, že i kdyby Merz splnil svůj záměr, tak bude chvíli trvat, než státní firma spustí svoji činnost – statisíce Berlíňanů mezitím budou muset dál dřít bídu s nouzí kvůli vysokým nájmům. Ale hlavní je, že soukromý majetek bude ochráněn, že?

Navíc Merz svůj krok odůvodňuje naprosto nesmyslnými tvrzeními, která ani nelze vydávat za argumenty. Tento vysoce nepopulární německý kancléř se prý obává, že by vyvlastnění způsobilo legislativní chaos a vyhnalo soukromé investory. Jaký legislativní chaos? Merzův krok podle vyjádření odborníků je protiústavní, protože zasahuje do pravomocí spolkových zemí, které smějí vyvlastňovat právě na základě již zmíněného základního zákona. Argument o úprku soukromých investorů pak již téměř rok vyvrací demokratický socialista a starosta města New York Zohran Mamdání. Před jeho zvolením newyorští boháči hrozili tím, že kvůli jeho plánovanému zdanění luxusních nemovitostí z města prchnou. Ukázalo se, že šlo o stejně plané výhrůžky, jako když naše pražská kavárna hrozila masovou emigrací po vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách roku 2018.

Otázka tedy nezní, zda vyvlastňovat nebo stavět, je důležité totiž dělat obojí.

Otázka tedy nezní, zda vyvlastňovat nebo stavět, je důležité totiž dělat obojí. Pokud by se nepodařilo zkrotit sílu a moc soukromých realitních společností, pak by bylo jen otázkou času, než by se jim podařilo získat státem postavené byty, a ty by se pomalu, ale jistě staly jen dalším předraženým nájemním obydlím. Když se díváme na debaty v Německu, tak nejenže vidíme podobné problémy jako u nás, ale lze říct, že vidíme i předzvěst toho, do čeho se my teprve řítíme. Neustále u nás zaznívají prohlášení typu: „Zvykejte si, že v budoucnu nebudete bydlet ve vlastním, ale v nájmu.“ Osobně jsem byl u toho, jak v předvolební debatě pro mladé toto vzkázal přihlížejícím školákům tehdejší ministr kultury Martin Baxa – ODS tehdy nedokázala v Plzni do debaty sehnat nikoho mladšího než jeho, což podtrhlo celou šílenost situace. Postarší muž, který si jen pár dnů před debatou dle zpráv koupil díky prodeji cenných papírů nový luxusní dům, okázale radil mladým lidem, ať si zvykají žít v nájmu. Ale co to znamená žít v nájmu?

Hlavně to znamená žít v nejistotě a nesvobodě. Nikdy nemáte garanci, že vám majitel prodlouží smlouvu, anebo že se vám nerozhodne na příští rok pod nějakou záminkou zvýšit nájem. Chcete vrtat, abyste měli místo záclon žaluzie? Musíte se doprošovat majitele. Rozbila se vám sprcha? Musíte přesvědčit majitele, že se nejedná o běžný typ opravy a on jej musí uhradit ze svého. Chcete návrat kauce? Musíte se hádat s majitelem – možná uspějete, ale případy, kdy si majitel pod různými záminkami kauci nechal, jsou četné. Karel Marx už ve svých ekonomicko-filozofických sešitech krásně popsal problém s nájemním bydlením: „Řekli jsme výše, že se člověk vrací k jeskynnímu obydlí atd., ale k jeskynnímu obydlí v jakési odcizené, nepřátelské podobě. Divoch ve své jeskyni – v tomto přírodním elementu, nabízejícímu se nezáludně k užívání a k ochraně – se necítí cizeji, či spíše se cítí tak doma, jako ryba ve vodě. Ale chudákův sklepní byt je cosi nepřátelského, obydlí tající v sobě cizí moc, která se mu odevzdává jedině potud, pokud mu chuďas odevzdává svůj krvavý pot, které nesmí považovat za svůj domov – kde by mohl konečně říct: tady jsem doma – kde je naopak v domě někoho jiného, v cizím domě, v domě někoho, kdo je denně na číhané a vyhodí ho, nezaplatí-li nájemné.“

Inspirace i v Rakousku

Blíží se komunální volby a neexistuje větší město v našem státě, kde by bydlení nebylo palčivým problémem. Bohužel nemáme svoji vlastní verzi rudé Vídně či snad Štýrského Hradce – v posledně jmenovaném městě již po druhé volební období drží pozici primátorky komunistka Elke Kahrová. Pod vedením Kahrové Štýrský Hradec renovoval stovky obecních bytů a další stovky nově postavil. Nájemné v obecních bytech bylo zmraženo a později bylo zvyšováno tempem hluboce pod mírou inflace. Přestože otázky práv nájemníků se mohou řešit pouze na spolkové úrovni a soukromý sektor zůstal ve Štýrském Hradci neregulován, byla Komunistická strana Rakouska v čele s Kahrovou schopna začít bytovou situaci ve městě krok za krokem zlepšovat. A její politická práce je inspirací i pro levici v České republice.

V Praze kandiduje do ZHMP uskupení Spojená levice pro Prahu, což je koalice KSČM, ČSSD, KSČ a nezávislých s podporou Mladých sociálních demokratů. V materiálech koalice se k problematice bydlení lze dočíst toto: „Byty jako spekulace: Přibližně 40 až 50 % nových bytů v pražských novostavbách kupují investoři a fondy. Mnoho z nich zůstává záměrně prázdných, protože majitelům stačí samotný nárůst hodnoty nemovitosti v čase… Program koalice Spojená levice pro Prahu staví na jasném principu: Praha musí patřit všem Pražanům – nejen těm, kteří si ji mohou dovolit.“

Spojená levice pro Prahu tak slibuje nejen masivní obecní a družstevní výstavbu, ale i zavést poplatek pro dlouhodobě prázdné a nepoužívané byty. Bydlení má za svoji prioritu i koalice Restart pro Brno. Její kandidát na primátora Martin Říha (KSČM) se bydlení věnuje dlouhodobě – brněnská KSČM například úspěšně spolupracuje se spolkem Akátky a pomáhá se zabydlováním lidí bez domova a s rozdáváním potravin pro chudé rodiny. Vidíme tedy, že i česká levice se učí ze zkušeností západních soudruhů.

Pakliže nakonec i u nás klesne počet lidí žijících ve vlastním a masy budou nuceny žít v nájmech patřících velkým společnostem, tak je jasné, že otázka vyvlastňování se objeví i u nás. A levice na ni odpověď zná.