Na severoamerickém kontinentu se koná 23. MS ve fotbale, tzv. World Cup. Do Mexika se světový šampionát vrátil už potřetí, do USA po 32 letech, premiérově obě země doplnily dva stadióny v Kanadě. Premiérově se také účastní hned 48 reprezentací. Megalomanský projekt má na kontě už ale i nelichotivé rekordy, které přišly už krátce po jeho zahájení.
Fandy nejpopulárnějšího týmového sportu planety trápí nejvíce přemrštěné ceny běžných vstupenek, které už pro základní skupiny dosahují v přepočtu 4000 korun a více, výjimkou ale není až 15tisícová paleta. S vyřazovací fází se budou úměrně zvedat až na 200 000 Kč. Prodejní strategie vyvolala masivní kritiku kvůli využívání dynamického určování cen, což vyhnalo cenu lístků do závratných výšek. Běžní fanoušci si stěžují, že jsou z turnaje vyloučeni, a na mnoha zápasech tak zůstávají prázdné tribuny…
Ostuda FIFA
Přísné americké vízové procesy vyvolaly obavy. Kancelář Amnesty International varovala, že fanoušci a návštěvníci mohou čelit nebezpečí zásahů imigračními úřady, a to včetně neopodstatněného zadržování. Mezi případy odmítnutí vstupu patřilo nevpuštění na území USA i přes platná víza pro somálského rozhodčího Omara Abdulkadira Artana i diplomatické komplikace s íránskými představiteli. Na „somálské“ faux pas nezareagovala adekvátně ani FIFA, která se za něj nepostavila, aby si náhodou nenahněvala svého guru Donalda Trumpa. Artana nepřekvalifikovala ani na žádný ze zápasů mimo území USA, pouze prohlásila, že mu uhradí ušlý zisk.
Velkou politickou a bezpečnostní výzvou byla účast Íránu v době Teheránem nevyvolaného válečného konfliktu. Íránský tým byl nucen přesunout svou tréninkovou základnu za hranice do Mexika s tím, že na území USA může vstoupit jen těsně před zápasem a hned po jeho skončení zase zemi opustit. Někteří doprovodní členové týmu nebyli do USA vpuštěni vůbec, což potkalo i leckteré íránské fanoušky.
Na Facebooku to komentoval například uživatel Radek Kubala: „Zároveň nic nedefinuje pokrytectví FIFA a UEFA víc, než to, že roky vymáhají kampaně proti rasismu, klečení fotbalistů apod., ale když dojde na lámání chleba, tak drží hubu a v klidu potopí týpka ze Somálska. Ten jejich antirasismus je asi jenom pro bohatý z globálního Severu…“
Světový šampionát v pekle
A zatímco se hraje World Cup, jiné mistrovství probíhá v Gaze. Alespoň to tak nazval Palestinec Nour Marwan ve facebookovém překladu Tery Jirkové:
Zatímco lidé v zahraničí slaví mistrovství světa, náš „světový šampionát“ začíná bombardováním a zkázou. Na Západním břehu se posouvá Zelená linie a území Gazy se den ode dne zmenšuje. Pro nás existuje jen smrt a ničení, zatímco zbytek světa si žije svým vlastním životem. Toneme v hrůzách krveprolití, náletů a zabíjení.
My, lidé z Gazy, nemilujeme válku ani zabíjení. Chceme jen, aby svět vzal v úvahu naše utrpení a zastavil tento masakr. Nechceme stany, jídlo ani nic jiného. Jen zastavte tu válku. Tlačte na své vlády, aby ji ukončily. Pokud by zastavení války mělo znamenat, že nedostaneme žádné jídlo ani stany, klidně se jich vzdáme. Chceme prostě jen konec krveprolití. Prosím, pomozte nám.
Náš život se stal nesnesitelným. Nemáme žádné základní životní potřeby, žádný klid. Naše děti žijí v neustálém děsu a strachu. Bombardování a zabíjení nikdy neustává. Přesně takhle vypadá „mistrovství světa“ v Gaze.
Vím, že děti se bojí chodit ven, protože bomby padají na všechno. Vím, že když odcházím na trh nebo kamkoliv jinam, ti nejmenší pláčou strachy, že už se nevrátím. Bombarduje se všude a nikoho to nezajímá. Už jsme z takového života unavení. Za ty tři roky jsme přišli o všechno. To už to opravdu nestačí?
S míčem bez nohou i bez míče
A spolu s tímto srdceryvným textem přicházejí z Gazy fotky dítěte, které kvůli Izraelcům přišlo o nohy a s fotbalovým míčem si hraje mezi stany uprchlického tábora jen horní polovinou svého těla, nebo jiných dětí, které nemají ani ten míč, tak si hrají s něčím úplně jiným…: „Když jediné, co Ti zbývá pro kousek štěstí, je zmačkaná plechovka od Coca Coly. Ironií osudu je fakt, že se právě firma Coca Cola stala jedním z významných sponzorů genocidy v Gaze,“ sdílí na FB Tery Jirková.Léto lhostejnosti začíná…
(rj)
4 komentáře
Přejít s fotbalem ze Severní Ameriky až do Gazy vyžaduje notnou dávku otrlosti.
Mě spíše trápí klesající porodnost a nedostupné bydlení než to, že fanoušci nemají na vstupenky. Pokud jde nehorázné příjmy mnoha sportovců nebo majitelů klubů, tak je jen jedna možnost: danit. Pokud je omezený počet míst, cena vstupenky prostě vysoká být musí. Není to nic nutného pro běžný život, ani nic co generuje nějakou další hodnotu. Takže klidně ať to zdraží jak chtějí. Zároveň ale ukazuje na selhání to, že někteří berou miliony měsíčně, zatímco na to aby mohli sportovat děti na školách a v kroužcích peníze nejsou. Pravdou dnešní společnosti je to, že peněz je dost. Jen ti lidé co je mají je velmi často rozhazují a nejdou tam, kde jsou potřeba. Ekonomika pořád roste. Každý člověk má díky novým technologiím nesrovnatelně vyšší produktivitu než kdykoliv v minulosti. Přesto ale i ti co pracují mají často problém zaplatit to, co by mělo být běžné.
No, na fotbal už bych dnes nešel. Podporovat fotbalová nemakačenka nemá dnes smysl.
Sport to je teď jen o prašulkách:-(
Komentáře jsou uzavřeny.