Z Petrohradského mezinárodního ekonomického fóra

Zkraje června se ve městě, které dvakrát do roka stále nese jméno Leningrad, odehrálo pravidelné a významné setkání ekonomik takzvaného globálního Jihu či také „světové většiny“. Záleží na tom, co je vám bližší. Oba termíny ale jsou správně. Tak jako Petrohradské mezinárodní ekonomické fórum (PMEF).

Jedná se o nejvýznamnější pravidelný ruský networking světové úrovně, ale především, jde o zásadní protiváhu Davoskému ekonomickému fóru, které je takovýmto formátem euroatlantické, chcete-li unipolární, světové koncepce. Z ní, právě i díky práci, která v Petrohradě/Leningradu každoročně graduje, postupně vyrůstáme. Tedy zatím ne jako východní Evropa, ale jako svět.

Tato dvě fóra jsou na poli mezinárodních akcí hlavními představiteli dvou zásadně rozdílných geopolitických a ideologických koncepcí. V přímém přenosu plynutí všedních dnů pozorujeme stále více napjatou situaci transformace mezinárodního pořádku a center moci. Za poslední roky, počínaje na zakázku spuštěnou pandemií, se bezprostředně zhoršila bezpečnostní situace i ekonomická stabilita – ta mizí nejviditelněji u těch, kteří ze starého pořádku „dovoleného“ parazitování na světové většině profitovali. To se pak propisuje do reakcí na vzniklou situaci formou pokusů o zvrat tohoto kurzu vydobytím si vojenské dominance. Ale už ani to zdaleka nefunguje tak jako dřív a o to vice euroatlantisté své hegemonistické snahy zesilují na poli států jako Venezuela, Ukrajina, Írán, Libanon či Gaza. Současnou ztrátu stability ale pociťují i státy, které se stavějí na pozice avantgardy v tomto střetu koncepcí. Právě takovou zemí je i Ruská federace, kde se fórum odehrálo.

Moc a iniciativa se bez většího lomozu ze strany nově zvýhodněných přesouvá do rukou těch států a národů, které jsou reálnými tvůrci světové ekonomiky a reálné produkce. Právě o tom je PMEF, jehož jsem měl tu čest se zúčastnit. Jak se západní svět ve svých formátech tohoto typu zaměřuje sám na sebe, Rusko se zaměřuje především na africké, středněvýchodní a postsovětské země, nevyjímaje jihovýchodní Asii a latinskou Ameriku na základě win-win kooperace. To je podtrhnuto faktem, že letošní fórum bylo ze strany Rusů věnované Saúdské Arábii.

Západní a evropské státy samozřejmě zvány a vítány byly taktéž – jinak bych se na akci nedostal, nicméně situace vypadala následovně: Američtí představitelé se zúčastnili dokonce i některých panelů, ovšem na úrovni pochybných kvalit. Západoevropské země tam vyslaly své neoficiální business delegace, nicméně východní Evropa se v této situaci nechala úplně umlčet svými „bruselskými“ a byli tam opravdu jen jendnotlivci. Těmto členským státům EU nejenže utekla jedna zajímavá akce, ale především zemím, které „bruselští“ reprezentují, díky své úslužnosti utíká čas. Čas potřebný pro budování vzájemně výhodných vztahů, vlastní ekonomické a státní suverenity, koncepce budoucího rozvoje i spravedlivější společnosti. Je smutné, že z naší země jsem byl sám. Na druhou stranu, od stávající vládní politické garnitury by jiný postup byl dechberoucím překvapením, které očakávat, vzhledem k jejím výchozím pozicím v širokém smyslu slova, by bylo znakem mentální omezenosti. Věřme tedy, že další vývoj a pokročilý rozklad unipolarity a historicky reciproční posílení multipolarity zákonitě přinese potřebu i jiných tendencí v naši zemi, a že tyto tendence na základě národních zájmů dokážou uchopit ti, kteří oprávněně stáli v opozici proti současnému modelu neoliberálního kapitalismu a jeho euroatlantickým strukturám.

Richard ŠTĚPÁN