Hamás a v menší míře Islámský džihád, organizace patřící k proudu politického islámu, hrají v palestinském odboji vedoucí roli. Pokud se podíváme na historii Blízkého východu v posledních letech, vidíme stejný obraz – tento proud dominuje, zatímco levice je na ústupu.
»Politický islám« má složitou historii, která sahá až do počátku 20. století. Po velkou část těchto desetiletí však měly levicové síly masovou přitažlivost a byly na politické scéně svých zemí »započítávatelné«. Tak tomu bylo například v případě komunistických stran v Sýrii, Iráku a Íránu.
Palestinskému národněosvobozeneckému hnutí dominoval Fatah Jásira Arafata. Síly radikální levice, jako například Lidová fronta pro osvobození Palestiny a Demokratická fronta pro osvobození Palestiny, však měly velmi silné zastoupení. I v Egyptě, kde komunistické hnutí nikdy nedosáhlo rozměrů jiných zemí, měla levice vliv na dělnické i studentské hnutí.
Tento příběh je první a důležitou reakcí na islamofobní kampaně vládnoucích tříd. Systematicky prezentují pracující třídu a chudé ve společnostech, kde dominantním náboženstvím je islám, jako zaostalé »masy«, které jsou vykořisťovány náboženskými fanatiky. Současný stav levice není způsoben nějakou záhadnou vlastností islámského náboženství, nějakou zvláštností těchto společností, která je údajně nechala mimo »modernitu«. Na vině jsou politické volby samotné levice.
Arabský chodník
Dělnická třída a chudina Blízkého východu mají dlouhou tradici bojů a povstání. Od samotné Palestiny a Sýrie ve 30. letech 20. století až po exploze v Iráku a Egyptě po 2. světové válce. Proto si vysloužila název »arabský chodník«, který určuje vývoj.
FOTO – instagram
Nejnovější vlna revolucí a povstání v letech 2011-13 byla nazývána Arabským jarem. Toto jméno dostala proto, že mnoho analytiků ji přirovnávalo k Jaru národů, které se v letech 1848-49 přehnalo téměř celou Evropou. Arabské jaro bylo, přesahující své historické rozměry, zemětřesením, které překvapilo a vyděsilo ty »shora« na celém světě. Začalo v Tunisku, kde svrhlo diktaturu Ben Alího, vyvoleného u EU, a přesunulo se do Egypta, kde svrhlo Mubarakův režim, který byl kromě diktátorských vlastností také loajálním spojencem Izraele. Arabské jaro se přesunulo do Sýrie, kde se setkalo s represemi ze strany Asadova režimu a jeho dopad sahal až do monarchií Perského zálivu. Společnou půdou byla demokratická práva a svobody a »chléb« – proti chudobě a neoliberálním útokům.
»Oficiální« levice k Arabskému jaru chovala od neohrabaných až po nepřátelské postoje. V Egyptě, epicentru Arabského jara, dokonce tleskala puči generála Sísího z roku 2013, který svrhl zvolenou vládu Muslimského bratrstva a učinil ji »bezpečnou«. Pro koho? Pro USA, EU, půjčky od MMF a samozřejmě pro Izrael…
Nejvýraznějším příkladem byla Sýrie. Obě komunistické strany nejenže odsoudily revoluci jako produkt západního spiknutí, ale oficiálně se podílely na vládě Asadova režimu. To znamená, že režim, který se tiše vyrovnal se sionistickým státem (a »disciplinoval« Palestince v uprchlických táborech) a ne tak tiše se západním imperialismem, zaváděl neoliberální »reformy«, které šířily chudobu a nerovnost a dusily jakýkoli hlas protestu.
Jak uvádí N. Ludos v knize Blízký východ: Od permanentní války k permanentní revoluci: »Po mnoho desetiletí byla a je levice na Blízkém východě slabá právě proto, že stalinistická kontrarevoluce vedla komunistické strany regionu k ideologickému bankrotu a k opuštění revoluční perspektivy ve prospěch tzv. progresivních režimů. Komunistická strana Sýrie není jen příkladem. Byla beranidlem stalinismu a vedla transformaci levice v neškodnou sílu. Tato rozhodnutí, která začala ve 30. letech 20. století, ale dosáhla vrcholu v 60. a 70. letech 20. století, vydláždila cestu jak nacionalistům, tak islamistům, kteří zaplnili prázdnotu, kterou po sobě zanechala levice.«
Bod zlomu
Až 30. léta 20. století byla skutečně zlomovým bodem i pro komunistické strany na Blízkém východě. Do té doby bojovaly za revoluční převrat, který by dělnické třídy vedené rolníky a všemi utlačovanými provedly, aby si vybudovaly vlastní moc a socialismus. Od 30. let 20. století, po intervenci stalinského Ruska, přijaly strategii etap. Země jsou »feudální«, takže nejprve by měl být ve spolupráci s »progresivní«, »národní«, »vlasteneckou« buržoazií vybudován »normální« kapitalismus a parlamentní demokracie a poté, v další etapě, socialismus.
Hlavním kritériem pro to, co představuje progresivní, národní nebo vlastenecký režim, byly samozřejmě volby stalinistického Sovětského svazu na mezinárodní šachovnici. Komunistické strany za tyto volby draze zaplatily. Nejvýraznějším příkladem byl rok 1948, rok Nakby pro Palestince, kdy Sovětský svaz spěchal, aby jako první uznal a vyzbrojil sionistický stát.
Palestinské osvobozenecké hnutí bylo ovlivněno těmito posuny na levici. Jeho levicové křídlo se zrodilo koncem 60. let 20. století v procesu kritiky arabského nacionalismu, který osvobození z pout imperialismu vnímal jako dílo nějakých spasitelů shora, jako byl Násir z Egypta.
Roztržka však nikdy nedosáhla svého konce, dokud nebyla přijata strategie, která vnímá arabskou dělnickou třídu jako předmět svržení. Heslo, které bylo poprvé formulováno v polovině 60. let: »Cesta do Jeruzaléma vede přes Ammán, přes Káhiru, přes Bejrút, přes Rijád«, by se dalo interpretovat dvěma způsoby. Vede skrze režimy těchto zemí, jejich diplomatickou a vojenskou podporu, nebo vede skrze jejich svržení dělnickou třídou.
Pro vedení palestinského hnutí, Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP), byla první cesta realistická. A to znamenalo sérii kompromisů, které vyvrcholily dohodami z Osla v roce 1993. A palestinská levice, navzdory svému hrdinství a kritice, se pokaždé ve jménu »národní jednoty« vydala tímto příkladem. Tím se Hamásu a dalším organizacím otevřela cesta k dominanci v odporu proti izraelské okupaci od druhé intifády (povstání), která začala v roce 2000 a trvala pět let.
Takové organizace a hnutí nejsou »islamofašismus« ani»tmářství«. Pro levici takové analýzy znamenají jednoduše kapitulaci před imperialistickými intervencemi na Blízkém východě, před vládnoucími třídami, které podporovaly genocidní sionistický stát a jejich islamofobní útoky na uprchlíky a imigranty, tedy velkou část dělnické třídy v tzv. civilizovaných zemích. A pro levici v arabských zemích znamenají kapitulaci před diktátorskými a zkorumpovanými režimy.
Levice v srdci hnutí solidarity
Současné mezinárodní hnutí solidarity v Palestině mohlo dosáhnout svých šokujících rozměrů, protože v jeho srdci v mnoha zemích se nacházely síly radikální a revoluční levice, které se touto špatnou volbou neřídily. Čelili jsme tlaku, který nás vyzýval k odsouzení palestinského odboje, a zejména operace ze 7. října 2023, jako ohavného činu »islámského terorismu«.
Posilováním hnutí, které bojuje za svobodnou Palestinu od Jordánska po Středomoří, posilujeme také revoluční levici v našich zemích a dáváme prostor a sílu znovuzrození revoluční levice na Blízkém východě.
Leandros BOLARIS, Ergatiki Allilengi (Dělnická solidarita)
Překlad Ioannis SIDEROPULOS
