Jiří Příbaň: Zacházení s vězni na Ukrajině

Se zájmem jsem si přečetl komentář Kataríny Benkö Když zavřeme oči před utrpením… (viz NP č. 27/2026). Jedná se o závažná obvinění, o případu jsem se dozvěděl od přítele novináře e-mailem pod názvem Financuje EU výstavbu koncentračních táborů na Ukrajině? Otázka je, jsou-li tvrzení pravdivá. To se jistě ukáže.

Pravdivý je však případ občana Spojených států, režiséra a novináře jménem Gonzalo Lira (na snímcích), který zemřel před dvěma lety ve vězeňské nemocnici na Ukrajině. Byl odpůrcem politiky Zelenského a falešně obviněn ze spolupráce s Ruskem. Mučili ho a vydírali po dobu 8 měsíců. Onemocněl na oboustranný zápal plic, nedostalo se mu lékařského ošetření. Teprve krátce před smrtí byl převezen do vězeňské nemocnice. USA se o něj nezajímaly a EU též ne. 

A co případ švýcarského plukovníka? Kdo si ještě pamatuje na jméno Jacques Baud? Byl dlouholetým spolupracovníkem NATO a OSN. Měl pouze jiný názor na válku na Ukrajině, než je ten oficiální propagovaný EU. Byly na něho uvaleny sankce ze strany Evropské rady, něco jako klatba ve středověku – vše bez vyslyšení, bez soudního řízení. NP o obou případech psala. Chtěl jsem jen říci, že o institucích EU si nedělám žádné iluze, moc daleko od doby středověku se nedostaly. Ale ani Syndikát novinářů ČR neprojevil velký zájem zastat se svobody slova v případě švýcarského plukovníka. Pokud vím, náš mainstream se tím také nezabýval, nehledě na známý dvojí metr – kdyby se jednalo o Rusko, tak by mainstreamová média reagovala s chutí hned. Mainstream a dvojí metr k sobě patří jako vejce ke slepici.  

Ale zpět k paní Benkö, která říká správně: „…tragédie nezačínají plynovými komorami. Začínají mlčením.“ K tomu jedna epizoda z doby, když jsem občas pracoval jako turistický průvodce. Doprovázel jsem jednou turisty z bývalého západního Německa, povětšinou starší ročníky, do památníku v Osvětimi. Při odjezdu z památníku nastalo v autobuse hrobové ticho. Po chvíli bylo přerušeno debatou a komentáři adresované mně: To jsme tenkrát nevěděli. Odpověděl jsem, že jsem se na to neptal, a dodal jsem, že jim nic nevyčítám, vždyť usnesení o konečném řešení židovské otázky bylo přece přísně tajné. Avšak norimberské rasové zákony byly v roce 1935 vyhlášeny veřejně!

FOTO – Wikimedia.com, Babel.ua