»Nezabili by nás, kdybychom byli zbabělci a zapřeli svou víru. Ale teď budeme po sedmi letech utrpení popraveni. A to jen proto, že jsme bojovali proti útlaku a zneužívání chudých«. To napsal těsně před popravou Bartolomeo Vanzetti. Brzy poté, v noci z 22. na 23. srpna 1927, on a Niccola Sacco snad po tisící prohlásili, že jsou nevinní, přesto končili ve strašných mukách na elektrickém křesle. Politický monstrproces před 96 lety otřásl světem, u nás se o něm ale »kupodivu« moc nemluví. Pojďme to napravit.
Sacco a Vanzetti byli prostí Italové, dnešním jazykem ekonomičtí migranti do USA. Jeden byl švec, druhý prodavač ryb, spojovala je jen víra ve spravedlivější budoucnost, kterou hledali v anarchistických ideálech. Jejich vize byla v podstatě komunistická. V roce 1920 se ocitli ve špatný čas na špatném místě.
Vraždy kvůli penězům
Ve čtvrtek 15. dubna 1920 se v obuvnické továrně Slater-Morrill v Braintree ve státě Massachusetts měla vyplácet mzda. Peníze přiváželi jako obvykle dva muži – účetní Frederick Parmenter, chráněný a doprovázený »sekuriťákem« Alessandrem Berardellim. U vstupní brány je ale uvítal výstřel. Berardelli ani nestačil vytáhnout svůj revolver Harrington&Richardson a už jej kropily další kulky. Zasáhly jej celkem čtyři. Podle lékařů byl mrtev, ještě než dopadl na zem. Neozbrojeného účetního trefila jedna střela do ramene. Odhodil vak s penězi a dal se na útěk. Marně. Další rána se mu zaryla do zad, to mu zbývaly už jen dvě hodiny života. Ze zaparkovaného černého vozu Buick vyběhli dva muži s puškami, popadli pytel s patnácti tisíci dolary a v kradeném autě, jak se později ukázalo, odjeli. Pro jistotu kolem sebe pálili, aby nikoho nenapadlo za buickem vyrazit.
Komu to detektivové přišili? Když už se jim vypátrat skutečné pachatele nepodařilo, našli si náhradu – hodili to na »nepřátele společnosti« – tři roky po Říjnové revoluci v Rusku to museli exemplárně odnést antikapitalisté, v tomto případě anarchisté. I ti se na převratu v budoucím SSSR po boku bolševiků podíleli. A když se chtěli zbavit jednoho vyřešeného případu, přidali k tomu loupežné přepadení pokladníka, k němuž došlo na Štědrý den, ve středu 24. prosince 1919 v South Bridgewateru.
Motiv byl podle nich jasný: oba anarchisté se prý zmocnili dělnických mezd, aby financovali demonstrace.
Útěk za lepším
Bartolomeo Vanzetti se narodil ve velmi chudé rodině v Itálii 11. června 1888 a už ve třinácti letech musel chodit do práce u pekaře. Navzdory dětství i na noční. Nekončící bída ho vyhnala do emigrace. Stejný osud jako přes kopírák měl i Niccola Sacco. Na svět přišel 23. dubna 1891 a od patnácti let pracoval u parní mlátičky. Do USA odcestoval v roce 1908. Pracoval na stavbách jako nosič vody, na stavbě silnic či ve mlýně. V továrně na obuv se zúčastnil stávky, kvůli níž se objevil v policejních kartotékách jako veřejný nepřítel. Vanzetti se zase do hledáčku policie dostal, když se vyhnul válce a odešel do Mexika, aby nemusel na frontu. Po návratu do USA v roce 1919 byl sledován jako levicově orientovaný antimilitarista, radikální odborář a zastánce anarchokomunistických myšlenek Bakunina či Kropotkina.
Rozsudek bez důkazů
Nikdo ze svědků v Italech nepoznal gangstery, kteří se měli činu dopustit, a oba měli spolehlivé alibi. Oba ale vlastnili revolvery – ovšem jiné modely než ty z přepadení – a anarchistickou literaturu. Neexistoval proti nim žádný důkaz a peníze se nikdy nenašly. I tak strávili rok ve vyšetřovací vazbě, aby je v květnu 1921 porota uznala vinnými. Objektivní porota. V ní mimo jiné seděl majitel továrny, v níž Vanzetti vedl před časem stávku, za což byl z práce propuštěn.
Život jim nezachránily ani žádosti o milost proudící ze všech koutů světa. Jejich propuštění požadovali například Bernard Shaw, Romain Roland či Albert Einstein. Po celém světě, od Latinské Ameriky přes Maroko až po Čínu a Japonsko, probíhaly opravdu masové demonstrace. Protesty byly i v Československu. Mimochodem, na sjezdu KSČ v roce 1921 byli symbolicky zvoleni do jeho čestného předsednictva.
Podivné soudní přelíčení, jež vynesení rozsudku předcházelo, dnes na právnických fakultách slouží jako odstrašující příklad zinscenovaných procesů.
V červnu 1920 a v červenci 1921 byli Sacco a Vanzetti odsouzeni k trestu smrti.
Nic nepomohlo, když byl Celestino F. Madeiros, člen nechvalně proslulé bandy chycen a přiznal, že se podílel na vraždách a loupežném přepadení, z kterých jsou obviňováni Sacco a Vanzetti. Ten byl pak prvním z trojice popravených.
Dalších sedm let odkládaná poprava dvou levicových migrantů byla vykonána v noci z 22. na 23. srpna 1927. Do poslední chvíle po celém světě probíhaly proti monstrprocesu protesty, k nimž se připojili mnozí umělci, spisovatelé, vědci i tehdejší papež, americká vláda ignorovala 13 milionů podpisů sebraných v zahraničí i tisíce demonstrujících, kteří ve chvíli justiční vraždy obklopili věznici.
Ještě před oběma nešťastníky usedl do elektrického křesla Madeiros. Všichni tři odmítli kněze s vysvětlením, že jsou ateisté. Druhý šel na řadu Sacco, který se měl rozloučit se životem výkřikem: »Sbohem, matko!«, Vanzettiho poslední slova prý zněla: »Těm, kteří se na mě dopustili nespravedlnosti, odpouštím.«
Přesně 50 let po popravě, 23. srpna 1977, massachusettský guvernér Michael Dukakis prohlásil, že oba byli souzeni nespravedlivě a že »jejich jména mají být navždy očištěna«.
Byl o nich natočen film i složena opera
Jejich případ se stal námětem řady knih, například americký spisovatel Upton Sinclair o případu v roce 1928 napsal knihu Boston. V roce 1971 natočil italský režisér Giuliano Montaldo snímek Sacco a Vanzetti (předabovaný i do češtiny) se známou písní Here’s To You, kterou zpívala Joan Baez. O jejich případu byla složena opera, namalovány obrazy a oba byli připomenuti v básních Allena Ginsberga či Carla Sandburga. Jsou po nich pojmenovány ulice, například v Itálii či Bělorusku.
(jan)
