Autor hudby nezměrné síly

od redakce

V nekonečném vesmíru hudby je jen málo děl, která vstupují do povědomí posluchačů jako výjimečná. Takové opusy jsou jistotou silného emocionálního prožitku. Do této kategorie patří i tvorba ruského a sovětského skladatele a klavírního virtuosa Dmitrije ŠOSTAKOVIČE (1906-1975). Od jeho narození uplynulo 25. září 120 let.

Kdyby Šostakovič napsal „jen“ jednu symfonii, kterou věnoval svému rodnému městu, ocitl by se v panteonu velikánů. Při poslechu této skladatelovy v pořadí 7. symfonie zvané Leningradská tuhne krev v žilách. Tak drtivá je síla jeho monumentální hudby! Napsána byla částečně v Němci obleženém Leningradu, „vyrostla do rozměrů velkého světového umění, srozumitelného na všech polednících a rovnoběžkách, protože vyslovuje pravdu o člověku v těžké hodině jeho utrpení a zkoušek,“ psal dobový tisk. Symfonie je průzračná ve své složitosti, je drsná, drásavá, lyrická i jásavá, a cele jde vstříc budoucnosti, jež se rozevírá po vítězství člověka nad zlem. Tím je nadčasová.

Triumf lidského v Člověku

Skladatel ji začal psát v Leningradu v červenci 1941 po napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem. Třetí větu dokončil koncem září, počátkem října byl s rodinou z města na Něvě evakuován. Poslední notu vepsal do partitury 27. prosince 1941 v Kujbyševu.

Nejen o dramatických okolnostech vzniku symfonie, jež je triumfem lidského v Člověku, by měl vědět každý. Též o tom, jak byla premiérována. Poprvé byla provedena v Kujbyševě 5. března 1942. Koncert přenášely všechny rozhlasové stanice SSSR. Dne 9. srpna 1942 se konala historická premiéra v obleženém Leningradu, kam byla partitura dopravenaspeciálním letadlem. Aby mohl jediný symfonický kolektiv, jenž ve městě zůstal, hrát, velení stáhlo z přední linie řadu profesionálních hudebníků. Nehledě na strašlivé podmínky hladu bylo v sále filharmonie nabito.

Obrovský zájem vyvolalo dílo v zahraničí. Již 19. července 1942 hrál Orchestr NBC pod vedením nejslavnějšího dirigenta všech dob Artura Toscaniniho 7. symfonii v New Yorku. Do USA se dostala na mikrofilmu. I tento studiový koncert přenášely všechny stanice USA. Americký básník a novinář Carl Sandburg se v listu Washington Post obrátil k samotnému tvůrci: „Miliony lidí slyšely vaše hudební poselství psané krví srdce. Rudá armáda bojuje proti nejstrašnější vojenské síle, která kdy vstoupila do nějaké země. Celý svět naslouchá se zatajeným dechem tomuto boji… Vaše hudba vypráví světu o velkém, hrdém a neporazitelném národě, který zápasí a trpí, aby přispěl svým dílem do pokladnice lidského ducha a svobody.“

Chaos? Ne, genialita

Šostakovič byl plodným autorem, jeho dílo je ohromné. Často však tvořil v napětí a strachu o svůj život. Zkomponoval 15 symfonií, proto je směle nazýván největším symfonikem 20. století. Vedle Leningradské je jeho nejvýznamnější symfonií Pátá, kterou zkomponoval v roce 1937 v období politických represí v Sovětském svazu. Skladatel měl problémy se státní mocí již po premiéře opery Lady Macbeth Mcenského újezdu (v roce 1963 nová verze Kateřina Izmajlovová). V roce 1936 byl vláčen tiskem a jeho hudba byla označena za chaos.

Šostakovičovu tvorbu představuje na 150 opusů nejrůznějších forem. Byl vynikajícím skladatelem hudby filmové (na 40 filmů; jako mladíček si vydělával klavírním doprovodem němých filmů v biografu), divadelní i baletní (Zlatý věk ad.), v mnoha směrech avantgardní. Složil kantáty, sbory, písně, pochody a romance. Zvláštní kapitolou jsou koncerty, například pro svého přítele Mstislava Rostropoviče složil dva violoncellové koncerty, pro Davida Oistracha houslový koncert aj.

Malá osobní douška: Velmi symbolické bylo uvedení 7. symfonie na centrálním náměstí ve Volgogradu v květnových dnech roku 2015 v provedení hráčů německého a ruského symfonického tělesa, a za účasti ministrů zahraničí Německa a Ruska Steinmeiera a Lavrova. To však ještě byl svět v pořádku a hudba sloužila porozumění mezi národy…

Monika HOŘENÍ

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování svých novin. Nemáme za sebou miliardáře a oligarchy, jen své čtenáře. Společně budeme odhalovat nepravosti a upozorňovat na historické i současné nespravedlnosti.

Přečtěte si další články

3 komentáře

host 17/10/2026 - 18:11

Kultury se rodí, k pláči.
Kultury rostou až přerostou.
Kultury degenerují, potom zaschnou.

Přesto, občas, ale cyklicky,
na místě mrazivého sucha vyvolá pláč nemrznoucí slzy.
A nová kultura počne skropena.

Pane Přehodný člověče,
kdo sleduje hudbu jako směšné pohyby kopulace,
ten nepozná krásu zrození citů.

Kdo si nepamatuje své zrození,
bude si muset své zrození zopakovat.
Dokud se jednou nenarodí z nezapomenutelné lásky.
Protože klíč k paměťi je v nezapomenutelné lásce.
https://www.youtube.com/watch?v=Yw2kOUho2ss&list=RDYw2kOUho2ss&start_radio=1

přehodný člověk 10/10/2026 - 22:20

Krom walzu jeho hudba se nedá poslouchat, patří k těm „modernistům“ jako byl třeba Janáček.

Komentáře jsou uzavřeny.