Broučci, co lidem nosí světlo

Kdo by neznal malé broučky, kteří nosí lidem světlo? Všichni jsme se s jejich vlídně pohádkovými příběhy setkávali v dětství. Jejich autor, evangelický kněz Jan Karafiát (1846-1929), by na počátku ledna oslavil 180. narozeniny.

V početné rodině Karafiátových v Jimramově na Českomoravské vysočině se 4. ledna 1846 narodil syn Jan. Chlapec vyrůstal v harmonickém prostředí rolnické rodiny, prodchnuté evangelickou tradicí. To také ovlivnilo celý jeho další život a pozoruhodné dílo. A protože to byl chlapec nadaný, byl dán na studia. Studovat začal na gymnáziu v Litomyšli. Později v Německu, v městě Gütersloh. V Berlíně, v Bonnu a ve Vídni potom studoval bohosloví, v duchu rodinné tradice na evangelických školách. Během svých studentských let tedy poznal kus světa. Pobýval v Kolíně nad Rýnem, ve skotském Edinburghu a německém Elberfeldu v tamním Holandském sboru. Všude si zdokonaloval své vzdělání a navazoval mnohá přátelství.

Jako vychovatel a evangelický kněz působil v Roudnici nad Labem, Čáslavi, a zejména Hrubé Lhotě v podhůří Beskyd. Všude tam, kde žil a pracoval, šířil mezi lidmi porozumění a pochopení. Bojoval proti náboženské nesnášenlivosti a byl vnímavý k lidským osudům a bolestem. Byl ale vnímavý i k přírodě. Ta se mu také stala inspirací k literárnímu dílu, kterým se zapsal do dějin české dětské knihy.

Inspiroval další tvůrce

Karafiátovi Broučci spatřili světlo světa v roce 1876 a okamžitě si získali srdce malých i větších čtenářů. Po prvním vydání následovala dlouhá řada dalších a oblibě se těší dodnes. Dočkali se i televizního zpracování a zvukové gramofonové nahrávky. Nechybí ani opera a další počiny Broučky inspirované. Není divu, že se Broučci stali i předmětem zájmu výtvarníků zvučných jmen, pro které se ilustrování Broučků stalo až prestižní záležitostí. Vojtěch Preissig, Josef Wenig, Marie Fischerová–Kvěchová, Jiří Trnka a nechyběl ani Ondřej Sekora. A mohli bychom pokračovat dalšími jmény z uměleckého světa.

Přitom nelze říci, že by Karafiátův počin zůstal ve vývoji české literatury osamocený. Já sám se nemohu zbavit dojmu, že inspiroval i další známé autory, a to nejen píšící pro dětské čtenáře. Od Broučků jako by vedla cesta k divadelní hře Ze života hmyzu bratří Čapků a také k dílu Ondřeje Sekory, autora proslulého Ferdy Mravence.

Kde se ale vzal takový úspěch a trvalá popularita? Inu, Jan Karafiát dovedl vycítit dětské vidění světa a touhu po chápavém, vlídném prostředí rodiny a blízkých sousedů. Prostředí s laskavým přístupem k ostatním a shovívavostí i pro drobné poklesky a chybování. A navíc, Broučci nejsou jen tak ledajací broučci. Jsou to broučci svatojánští, tedy světlušky. A Karafiátovi broučci mají poslání. Svítit za nocí lidem a se světlem jim přinášet i všechny ty krásné vlastnosti, kterými oni sami žijí. Vzájemnou úctu, pochopení a laskavost.

Ovšemže i Broučci se nevyhnuli některým kritikům. Vytýkala se jim sentimentalita, dokonce i přítomnost modlitbiček, pasivita a přílišná odevzdanost a pokora.

Jsem přesvědčen, že v tomto ohledu nemají kritici pravdu. Vždyť i rodina broučků musela čelit nebezpečí a jejich modlitbičky byly upřímné ve své bezprostřednosti a prostotě. Také vycházely z tradic evangelíků a českých bratrů. A ona pokora a odevzdanost? Připomeňme si závěr knihy. Jistě, oni za mimořádně kruté zimy zmrznou, a to poslušně zmrznou, ale na jaře na tom místě vyrostou chudobky. Nejde tedy o pokoru před nějakým tyranem, ale o pokoru před koloběhem světa a mocí přírody. A na tu jsou diktátoři a tyrani krátcí. No řekněte, není v těch Karafiátových Broučcích vlastně úžasná síla?

Jiří PONDĚLÍČEK – Autor je členem předsednictva ČSNS