K poctě komtesy Kinské
Zbožňujete baronku von Suttner, rozenou Kinskou? Já ano. Je opakem Trumpů, Macronů, Starmerů i Merzů. Číst o ní – nejlépe v románu Brigitty Hamann – je nesmírné potěšení. Byla to žena, která v druhé polovině svého života nasadila všechny své, a to extrémní, intelektuální síly k boji proti válce. V roce 1905 za to byla vyznamenána Nobelovou cenou za mír.
Její dílo, tím oceněné, bylo nesrovnatelně větší než kteréhokoli z ostatních pozdějších laureátů této ceny. Doba, kdy se tak před 120 lety stalo, byla ještě zcela jinak upřímná, než jak jsme zvyklí v posledních letech, kdy se s cenou čachruje ve prospěch různých politických nátlaků.
Pestrý osud komtesy, která se narodila v „paláci Kinských“ na našem pražském Staroměstském náměstí v roce 1843, má interesantně proměnlivé pozadí v celých prvních 30 letech jejího svobodného života v aristokratických kruzích Brna, Vídně, Paříže, Wiesbadenu, Benátek, Bad Homburgu, Milána, Baden-Badenu. Nese se v roztomilých setkáních s evropskými celebritami, od vévodů přes kněžny až po krále. V těchto vznešených kruzích odmítla žádosti o ruku od neapolského prince, od barona Gustava Heine-Geldern, který vládnul nejen miliony jako vídeňský novinový magnát, ale také vysokým intelektem jako bratr Heinricha Heineho; žádosti o ruku od prince Wittgensteina, od australského milionáře a dalších. K nabídce sňatku od Alfréda Nobela nebylo zřejmě daleko.
rozená hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova
*9. června 1843, Praha, dnes palác U Nováků ve Vodičkově ulici
Vstoupit do role manželky, což byla tehdy jediná úctyhodná role pro ženu, jí však bránilo poznání, že je to pouhé sebeprodání. Při svém velkém duševním talentu se místo toho zmocňovala pokladů literatury a vzdělanosti. Odchována guvernantkami kromě němčiny také v angličtině a francouzštině, četla tak dychtivě, že ve 22 letech měla kompletně poznaného Shakespeara, Goetha, Schillera a Lessinga, celého Victora Huga. Z dalších básníků četla intenzivně Shelleyho, Byrona, Grillparzera, Musseta, Tennysona. Osvojila si v originále francouzské romány George Sandové, Balzaca, Dumase, divadelní hry Corneille, Racina, Moliéra a Sardoua; prolistovala i díla astronomická, etnografická a filozofická. Tato pokladnice světového myšlení jí poskytla náboj pro její, jak napsala, „Dopplexistenz“, svět duševní vedle světa společenského.
Volání po míru
Neopisoval bych zde životopis mimořádně talentované, obdařené a samostatné ženy, kdyby mě nezaujala psychologická proměna, kterou tato osobnost v sobě prožila. Posledních dvacet let svého života věnovala Berta von Suttner volání po míru. Svým strhujícím románem Die Waffen nieder (Složte zbraně!) vzbudila světové zamyšlení; nejprve byl odmítán pro svou troufalost, brzy ale převzat bezpočtem nakladatelství do desítek světových jazyků. A pak již v roli světoznámé osobnosti svolávala vlivné potentáty k prosazení mírového hnutí. Strhla k tomu Lva N. Tolstého, Alfréda Nobela, monackého knížete, amerického miliardáře Andrew Carnegieho, mnoho aristokratů, Johanna Blocha, poradce ruského cara, i ruského ministra zahraničí Muravjova. Na vzniku mírové konference v Haagu v roce 1899 měla velkou zásluhu a při jejím zahájení byla jedinou zúčastněnou ženou.
To zajímavé chci zmínit z jejího zpytování svědomí. Když přemýšlela o duších všech těch oponentů, kteří její úsilí o mír zlehčovali, dokonce se mu vysmívali a kreslili do novin její karikatury, představovala si své mládí, kdy o podobných věcech ještě nepřemýšlela. Když v létě 1868 jako pětadvacetiletá poznala v Baden-Badenu pruského krále Viléma, debatovala s ním plná obdivu k jeho velikosti. Věděla, že by se měla jako Rakušanka, přede dvěma roky od Pruska poražená, od tohoto „nepřítele“ distancovat. Ale nedalo jí to. Ten všudypřítomný respekt k velikému panovníkovi, dokonce bázeň a obdiv k „vítězi bitev“, k „dobyvateli cizích zemí“, s příchutí hrdinné vojenské síly a nepřemožitelnosti, jí dělaly dobře v jeho společnosti. Podobně, když v Berlíně byla svědkyní návratu vítězných pruských vojsk z poražené Francie 1870: vítězství, sláva hrdinů, chocholy, epolety, patriotismus, nacionalismus, vše tonulo ve fanfárách, zatemňujících zdravou lidskou soudnost. Naivní, infantilní obdiv.
Milosrdná smrt Suttnerovou uchránila před velkým zklamáním z rozhoření světové války.
Zemřela pouhý týden před jejím prologem – atentátem na Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu.
Když z něj o 20 let později zcela zdravě vybředla, ocitla se na druhém břehu od zpozdilé lidské většiny. Na břehu řídce osídleném pouze duchy vysoké ušlechtilosti. Zde ji ocenili Stefan Zweig, Romain Rolland, Karl May, Albert Einstein a mnoho dalších. Byť je jejich seznam úctyhodný, zvláště kvalitou jejich osobností, není to nic proti blouznícímu lidstvu, které se již chystalo o necelých 15 let později spustit na zapískání svých posedlých panovníků veškerou perverzi světové války.
A my? Vlečeme se…
A kde jsme tedy my dnes? Většinou kulháme a vlečeme se na břehu nerozhodných troubů, kteří si nechávají nakukávat, jak důležité je zbrojit. Je pochopitelné, že mentalita zbrojařů, rozvědčíků, politruků nebo generálů NATO vězí ještě nadále v té rovině, v níž pětadvacetiletá Bertha vzhlížela k naparáděné uniformě Viléma II. Dozrát k jejímu procitnutí v druhé polovině života se mnohým figurantům nepodaří ani do smrti.
Jak se dá toho zrání dosáhnout, lze si dobře přečíst v románu Brigitty Hamannové. A kdo si to dopřeje v originále, bude mít požitek dvojnásobný. Moc prosím, pusťte se do toho!
Prof. Pavel KALVACH
FOTO – archiv a NP
2 komentáře
Jsem pesimista.
– – –
„nikdo už nebude moci zvítězit a válečné následky budou neprijatelné a generačně dlouhodobě zničující. A že pak už bude jenom jediná možnost neválčit ale mírově spolužít.“
– Myslím že Ukrajina ukazuje opak – v podstatě tam válčí USA a Rusko, obě mají jaderné zbraně a jsou schopné se zničit, přesto ta m válčí. Myslím že to ukazuje, že vynálezy zabraní které jsou příliš nebezpečné tedy nezpůsobí to, že se přestane válčit, ale jen to, že ta válka bude více zastřená a bude stále těžší zjistit, kdo s kým vlastně bojuje a zbraně pro ničení které může ničit svět se nebudou používat, protože by zničili i to co útočník chce ovládnout, a také proto, že před světem všichni chtějí vypadat jako dobří. Tyto mechanismy proti „totální válce“ ale mohou selhat.
– – –
„nutné úplně všude odzbrojit a nevyrábět zbraně a tím by i automaticky musel být mír.“
– I toto tvrzení považuji za nereálné. Zákaz zbrojení nikdy neprosadíte. I když se ustanoví zákazy, ti mocní si zbraně vždy prosadí. Je to vlastně ještě větší zastření než předchozí případ. Vůbec nebudete vědět kdo zbraně má a kdy je může použít, nebo jakým způsobem je používá. Místo armád by pak pravděpodobně bojovali tajné služby a války by vypadali spíše jako série nehod.
– – –
„mnohem lepší je vojensky a hodně předčasně vyválčit a povraždit všechny ty mocenské válečné štváče“
– I zde myslím, že to nevyjde. Zaprvé snahou o povraždění můžete jen vyvolat občanskou válku, kterou můžete prohrát. Za druhé ti skuteční mocenští štváči jsou natolik v pozadí, že jim nic nedokážete. Trestat tak budete nanejvýš druhořadé poskoky nebo budete trestat šmahem a vezmete i spoustu těch, co za nic nemůžou, a to pak obvykle vede k tomu, že za nepřátele jsou označeni prostě lidé, kteří někomu v mocenské struktuře vadí nebo se z nich vytvoří nepřítel za účelem snadnějšího ovládnutí lidí.
– – –
„protože blbečkové nedokážou říci NE“
I zde vidím problém. To ne neříkají často i inteligentní lidé. Zaprvé na to co říkají obyčejní lidé se kašle. A pokud to řekne někdo na významné pozici, bude zesměšněn a bude z něj udělán exemplární případ. Proti válkám by muselo vystoupit mnoho lidí najednou, a to se statisticky nikdy nestane. Navíc nutně musí existovat mezi lidmi vleká nejistota, protože dnes lze informace a názory tvořit v podstatě libovolně. Lidé si sice mají ověřovat fakta z jiných zdrojů, ale nikdo nezaručí, že ty jiné zdroje nejsou koordinovány z bodu jednoho a jsou skutečně nezávislé. Navíc často existují protichůdné skupinové názory a vybrat si z nich v informační nejistotě není o inteligenci.
Jako myšlenkově a časově mnohen aktuálnější byli Alfred Bernhard Nobel, a českého původu Bertha von Suttner, kteří byli spřátelení ale teoreticky válečně i mírově měli velmi rozdílné názory a i velkou světovou známost a společenský vliv. Nobel jako vynálezce dynamitu zastupoval názor, že příští vyzbrojení a války budou pro lidstvo tak hrozné, že nikdo už nebude moci zvítězit a válečné následky budou neprijatelné a generačně dlouhodobě zničující. A že pak už bude jenom jediná možnost neválčit ale mírově spolužít. Bertha von Suttner zastupovala názor, že je nutné úplně všude odzbrojit a nevyrábět zbraně a tím by i automaticky musel být mír.. Já si myslím, že oba měli pravdu, ale mnohem lepší je vojensky a hodně předčasně vyválčit a povraždit všechny ty mocenské válečné štváče ještě dříve, než by vůbec mohli tu jejich válku připravovat a mocensky organizovat. Jak jsme tyto protiruské parchanty už v ČR zažívali, jak ukazovali jejich mocenské ambice a nepřátelské cizinecké zájmy a mediální štvanice, které dnes už maximálně hrozí, že vypukne třetí světová válka. Kdy si tito parchanti myslí, že zdolají Rusko Čínu, a že evropské občanské blbečky naženou do války, stejně jako to už provádí s těmi ukrajinskými blbečky… A tak zločinecké války prostě fungují, protože blbečkové nedokážou říci NE a pozabíjet každého parchanta, který je nutí váčit a umírat, nebo se jako blbý kolaborant nějak podílí na tom zločineckém režimu…
Komentáře jsou uzavřeny.