Čína: Život lidí za ekonomickým zázrakem

301

Čína se za poslední desítky let změnila k nepoznání. Zemi, která byla symbolem levné práce, dnes pohánějí technologie, vzdělání i ambice stát se globální velmocí. S tím ale přichází otázka, která je stále hlasitější – jak se v tak rychlém růstu vlastně žije? A jak se jednotlivé generace vyrovnávají se změnami, které patří k nejintenzivnějším na světě?

Jeden běžný den. Ať už jde o menší město, nebo jednu z čínských megapolí, jeho rytmus je všude stejný. Ráno se ulice mění v pulzující dopravní tepny. Lidé míří do práce metrem, autobusy i auty, převážně elektrickými, ve velkém také na skútrech a kolech. Současně vezou děti do školek a škol.

Dopoledne se tempo mění. Doprava se zklidní a život se přesouvá do parků, kde potkáte především seniory – cvičí, tančí nebo se starají o vnoučata. V poledne zůstává většina lidí v práci. Pokud firmy nemají jídelny, je běžné objednat si jídlo online, často i ze skutečně malých lokálních podniků. Ulice pak zaplní doslova armáda kurýrů.

Odpoledne se města znovu probouzejí. Lidé se vracejí z práce a s příchodem večera se klidné ulice mění v pulzující živá centra plná obyvatel, kteří vyrážejí za nákupy, zábavou nebo jen za setkáním s přáteli u skvělého čínského jídla.

Co se ale za touto každodenní realitou skutečně skrývá? Čína, stále ještě symbol ekonomického zázraku, se obrací k otázkám, které známe i z Evropy – kvalita života, dostupnost služeb nebo sociální jistoty. Jen v mnohem větším měřítku.

Plány zaměřené na lidi

Tato změna není náhlým obratem, ale spíše posunem důrazu – od samotného růstu k tomu, jak se v něm lidem skutečně žije. I v zemi s 1,4 miliardy obyvatel se stále více ukazuje, že kvalita života se stává jedním z klíčových témat dalšího rozvoje. Tento posun se odráží i v 15. pětiletém plánu, který určuje směřování země do roku 2030. Vedle ekonomického růstu v něm stále větší prostor dostávají oblasti, které dříve nestály tolik v popředí – zdravotnictví, vzdělání, zaměstnanost nebo péče o stárnoucí populaci.

Sama Čína už nechce měřit svůj pokrok pouze podle růstu HDP. Přestože celkový ekonomický objem neustále výrazně roste. Stále více se proto sledují i další ukazatele, které lépe vystihují kvalitu života obyvatel. A investice se stále intenzivněji přesouvají od infrastruktury směrem k lidem.

Silné pracovní nasazení

Čína je neuvěřitelně pracovitá země. Stačí se na chvíli zastavit a dívat se. Ulice se nezastaví nikdy. Malé rodinné obchody mají otevřeno téměř celý den, někdy i dlouho do noci. V továrnách běží výroba s přesností, která bere dech. A mezi tím vším proudí nekonečné množství lidí – doslova armády úředníků, vývojářů, inženýrů, dělníků i lidí, kteří třeba každý den pečují o čistotu měst.

Na první pohled to působí jako dokonale fungující mechanismus. Jenže i tady se věci mění. Nejvíce je to vidět u mladé generace. Najít si práci už dnes není samozřejmostí. Nezaměstnanost mladých se v posledních letech pohybuje kolem 15 procent a stává se jedním z největších témat současné Číny.

Reaguje na to i nový pětiletý plán, který počítá s vytvořením 10 až 12 milionů pracovních míst každý rok. Nejde ale jen o čísla. Mění se i samotná podoba práce – roste význam moderních technologií, umělé inteligence, zelené energetiky nebo digitálních služeb, které otevírají nové příležitosti nejen ve velkých firmách, ale i v menších startupech.

Zároveň se ale mění i pohled na to, kolik hodin má člověk pracovat. Ještě nedávno byl symbolem čínského pracovního tempa takzvaný model »996« – práce od devíti ráno do devíti večer, šest dní v týdnu. Dnes ho země již opustila. Nejen proto, že byl v rozporu se zákoníkem práce, ale i proto, že dlouhodobě není udržitelný. Stále častěji se mluví o rovnováze mezi prací a osobním životem. A to není jen otázka pohodlí. Je to i ekonomická strategie. Lidé, kteří mají čas žít, také více utrácejí, cestují a podporují domácí ekonomiku, která tvoři dnes 52 procent HDP a toto číslo by mělo v následujících letech výrazně růst.

Vzdělání určuje budoucnost

Vzdělání má v Číně výjimečné postavení. Po staletí bylo cestou k lepšímu životu a společenskému vzestupu – a v mnoha ohledech to platí dodnes. Školní docházka začíná obvykle kolem šesti let. Základní vzdělání trvá devět let a je povinné – zahrnuje šest let základní školy a tři roky nižší střední školy. Už v této fázi se ale začíná projevovat silná konkurence. Výsledky žáků ovlivňují jejich další směřování a přístup k lepším školám.

Na vyšší střední škole se tempo ještě zrychluje. Studenti se připravují na jednu z nejdůležitějších zkoušek svého života – gaokao. Každoročně k ní usedají miliony mladých lidí a její výsledek často rozhoduje o tom, na jakou univerzitu se dostanou, ale i o jejich budoucí kariéře.

Vedle tohoto tlaku se ale čínský vzdělávací systém proměňuje. Stále více se propojuje s praxí a moderními technologiemi. Na mnohých školách je běžná úzká spolupráce s firmami, důraz na technické obory nebo zapojení studentů do inovací ještě během studia.

Univerzity pak představují samostatný svět. Čína má dnes kolem tří tisíc vysokých škol. Mnohé z jejich kampusů připomínají samostatná města, kde studují desítky tisíc studentů. Moderní vybavení, vědecká centra i mezinárodní spolupráce ukazují, jak velký důraz Čína klade na budování talentů a technologický rozvoj.

Zároveň ale zůstává výzvou nerovnost mezi regiony. Zatímco ve velkých městech mají studenti přístup k moderním školám a nejnovějším technologiím, na venkově jsou podmínky často skromnější. Právě proto stát podporuje programy, které mají vzdělanost rozvíjet i mimo hlavní centra – například stipendii motivuje studenty, aby se po studiích vraceli do svých regionů a pomáhali jejich rozvoji.

Rodina, děti a demografie

Ještě před několika desítkami let byla čínská rodinná politika symbolem přísné regulace. Politika jednoho dítěte zásadně ovlivnila celé generace. Dnes se situace obrací a Čína se snaží porodnost naopak zvýšit. Pravidla se postupně uvolnila – nejprve na dvě, později až na tři děti. Přesto se očekávaný efekt zatím nedostavil. Porodnost zůstává nízká a země čelí rychlému stárnutí populace. V roce 2025 se narodilo přibližně 7,9 milionu dětí, což je nejméně v novodobé historii země.

Důvodů je více a mnohé z nich dobře známe i z Evropy. Výchova dítěte je finančně náročná, zejména ve městech. Významnou roli hrají náklady na vzdělání, bydlení i celkové životní náklady. Ani státní podpora zatím nedokáže tento trend zásadně zvrátit.

Právě proto stát v rámci 15. pětiletého plánu výrazně posiluje prorodinnou politiku. Jen na podporu porodnosti směřuje přibližně 180 miliard jüanů, tedy zhruba 540 miliard korun. Rodiny mohou nově získat například příspěvek kolem 3600 jüanů ročně na dítě do tří let. Součástí opatření je také hrazení nákladů na těhotenství a porod včetně umělého oplodnění nebo rozšiřování dostupnosti předškolní péče.

Proměňuje se ale i samotný rodinný model. Tradičně hráli v čínských rodinách důležitou roli prarodiče, kteří pomáhali s péčí o děti. Dnes ale naráží na realitu moderní společnosti. Mladí lidé se stěhují za prací do velkých měst, často daleko od svých rodin, a každodenní podpora tak není samozřejmostí.

Výsledkem je paradox. Země, která se dlouhodobě snažila růst zpomalit, dnes hledá způsoby, jak ho znovu podpořit. Nestačí ale změnit pravidla nebo přidat finanční podporu. Otázka zůstává hlubší a aktuální v celém vyspělém světě. Jak vytvořit prostředí, ve kterém se lidé budou cítit natolik jistě, aby se pro rodinu skutečně rozhodli?

Stárnutí populace

Právě nízká porodnost má i svůj druhý dopad – rychlé stárnutí populace. To je jedna z největších proměn, kterou dnes Čína prochází. Už nyní žije v zemi přes 300 milionů lidí starších 60 let, tedy zhruba pětina populace. Do roku 2035 by jejich počet mohl přesáhnout 400 milionů. Zároveň se prodlužuje délka života, která dnes dosahuje přibližně 79 let a dál roste.

O to větší tlak je kladen na zdravotnictví i sociální systém. Čína přitom patří mezi země s relativně nízkým věkem odchodu do důchodu – u mužů kolem 60 let, u žen často mezi 50 a 55 lety. Země se proto rozhodla o jeho postupné, ale velmi pomalé zvyšování.

Zdravotnictví tak prochází zásadní proměnou. Cílem už není jen léčit, ale udržet populaci co nejdéle aktivní a soběstačnou. Vedle nemocnic proto vznikají komunitní centra, domácí péče a služby, které mají seniorům umožnit zůstat co nejdéle ve svém prostředí.

A právě tady se otevírá jedna z nejzajímavějších kapitol současné Číny – takzvaná »silver economy«. Ekonomika zaměřená na seniory dnes dosahuje hodnoty kolem 7 bilionů jüanů a do roku 2035 by mohla vzrůst až na 30 bilionů, tedy přibližně desetinu celé ekonomiky země. Stárnutí populace tak není vnímáno jen jako problém, ale i jako nový motor růstu.

Velkou roli v tom hrají technologie. Čína ve velkém investuje do umělé inteligence a robotiky, které mají pomoci řešit například nedostatek pečovatelského personálu. Vznikají projekty, kde roboti pomáhají seniorům s každodenními činnostmi, monitorují zdravotní stav nebo slouží jako společníci.

»Nemám děti, tak doufám, že se o mě jednou postarají roboti,« řekl mi během návštěvy firmy Unitree robotics v Chang-čou (Hangzhou) jeden z čínských kolegů. Věta, která může znít neobvykle, ale přesně vystihuje realitu země.

Zároveň se proměňuje i tradiční model rodiny. Dříve bylo běžné, že se o starší členy staraly děti. Dnes tento systém naráží na moderní realitu – lidé se stěhují za prací, rodiny žijí odděleně a péče se přesouvá i na stát a služby. Čína tak stojí před otázkou, kterou dobře známe i u nás. Jak zajistit důstojné stáří pro stovky milionů lidí – a zároveň udržet funkční zdravotní i sociální systém.

A možná ještě před jednou důležitější. Jak skloubit technologickou budoucnost s lidskou potřebou blízkosti, péče a vztahů.

Budoucnost?!

Svět často vnímá Čínu jako vzkvétající, dokonale fungující spolehlivý motor růstu. Za pulzujícími městy, technologiemi i impozantními čísly se ale skrývají příběhy obyčejných lidí.

A s nimi i jednoduchá otázka, která je univerzální – nejen pro Čínu. Nejen jak rychle a v jakých oborech dokáže tato země růst. Ale jak dobře se v ní bude žít těm, kteří za tím vším stojí.

Helena KOČOVÁ, Peking, Chang-čou