Nová inscenace opery Dialogy karmelitek ve Státní opeře (složce Národního divadla Praha) je vizuálně silná a hudebně přesvědčivá. Zato režijní aktualizace do 50. let vyvolává silné emoce, ale také silné pochyby o jejím smyslu.
Francouzský skladatel Francis Poulenc využil v roce 1953 pro téma své opery veřejnou popravu 16 jeptišek z karmelitského kláštera v Compiégne gilotinou za Francouzské revoluce v roce 1794 na náměstí v Paříži. Tříhodinové dílo obsahuje lyrické momenty, převládají však expresívní až bouřlivé pasáže dobře vyjadřující dobu Velké francouzské revoluce, kdy se nastupující buržoazie nekompromisně vypořádávala s králem, šlechtou a katolickou církví.
Režisérka Barbora Horáková Joly bohužel podlehla nutkání operu „modernizovat“ a nešťastně děj (nikoli texty) přesunula do Československa 50. let dvacátého století, takže zatímco revoluční komisař předčítá rozsudek revolučního tribunálu s přímou citací výnosu Ústavodárného národního shromáždění Francouzské republiky i s jeho datem 1792, na scéně rabují příslušníci Lidových milicí a Sboru národní bezpečnosti.
Přenesení děje do doby perzekucí řeholnic a řeholníků v roce 1950 vyvolává diskusi o smyslu takto nucených „aktualizací“. Původní téma Velké francouzské revoluce je dostatečně nosné a českému obecenstvu dostatečně známé. Pokud by mělo jít o posun děje do 20. století, nabízela by se spíše doba druhé světové války, kdy například němečtí gestapáci postříleli 11 jeptišek z kláštera v běloruském Novogrodku, o čemž píšou i současná média. Zatímco v ČSR 50. let se žádná hromadná poprava řádových sester, a už vůbec ne gilotinou, nekonala. Tento zbytečný režijní posun zkresluje a zplošťuje historický kontext Francouzské revoluce a působí didakticky až neohrabaně.
Orchestr Státní opery a sbor zvládají silné chorální plochy, které jsou v této opeře klíčové. Zvukové kontrasty mezi intimními lyrickými momenty a dramatickým vyústěním fungují. Je třeba vyzdvihnout i bezchybný výkon zaskakující dirigentky Anny Pozidis.
V opeře dominují sólistky, mezi nimiž vyniká Jana Sibera v roli Blanche de la Force. Má jistotu ve výškách, hlasovou křehkost i dramatickou gradaci. Sibera dokáže vnitřní boj postavy přenést i bez přehnané gestiky. Mužské role nemají velký prostor s výjimkou role jejího bratra, Rytíře de la Force. Jeho představitel Daniel Matoušek podal herecky i pěvecky stabilní výkon, který dává Blanche oporu a kontrast. Premiéra se konala 21. května 2026. (Psáno z první reprízy 31. května)
Miroslav PROKEŠ
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování svých novin. Nemáme za sebou miliardáře a oligarchy, jen své čtenáře. Společně budeme odhalovat nepravosti a upozorňovat na historické i současné nespravedlnosti.
7 komentáře
Začínají nám na povrch vyplouvat věci, které mají společného politika a umění. Ta největší podobnost je v tom, že politika je právě umění oblbovat lidi, zatímco úspěšný umělec musí oblbnout lidi tak, aby si mysleli, že komu se jejich dílo nelíbí, je hlupák. V umění nám tak vznikají na růžovo obarvené tanky, v politice na růžovo obarvené útočné žvásty. Oba dva obory se pak vyznačují tím, že lidé v nich ničemu nerozumějí, ale kecají do všeho. Tomu se dnes říká pokrok.
A ano, politika s uměním se kupodivu slučují. Vzpomeňme Švorcovou a Vetchého. To jen jako příklad.
A i můžeme přebarvovat. Třeba z Dalibora uděláme Reportáž psanou na oprátce. A z Koziny odkaz na Jana Palacha.
Na 50. letech je jedna věc pozitivní – bolševici se vyvražďovali mezi sebou (Slánský atd.). Škoda že tak málo. Ideální by bylo, kdyby se vyhladili úplně. To by bylo to nejlepší, co by pro lidi mohli udělat.
To samé buržoasie, i když ne tak okatě. Nakonec buržoasie se s církví a šlechtou vypořádala gilotinou.
JJ 50léta – po „mnichově“/ IIWW, lágry s plynem, „Jalta“ a pak na konci/po konci války bomby na ČSR a 2 atomovky… A pak se divme ‼️
„Pokud by mělo jít o posun děje do 20. století, nabízela by se spíše doba druhé světové války“
– – – –
Myslím že ne. Nějaká ideová návaznost tam je tak, jak to udělali. Politika k divadlu patří a zde divadlo se prostě často staví na tu či onu politickou stranu. Faktem ale zůstává, že divadlo bývá užitečnější, pokud kritizuje aktuální společnost než když musí podporovat tu současnou tím, že se snaží upozorňovat na chyby, které už nejsou aktuální, protože názory všech aktéru už jsou zkrátka jinde. Použitá změna se mi nelíbí, ale myslím, že pokud má prosazovat určité názory, je to uděláno dobře, jakkoliv třeba s názory které to propaguje a podsouvá nesouhlasím. Nicméně doby kdy divadlo přinášelo pokrok jsou už pryč. Jak za tohoto, tak i za minulého režimu bylo divadlo používáno hlavně pro prosazování aktuálního systému, a lidé kteří v něm pracovali byly a jsou vybíráni tak, aby aktuální režim podporovali. Divadlo změnilo svůj účel. Už dávno to není jako za národního obrození, kdy divadlo kritizovalo a ukazovalo cestu. Stalo se propagačním nástrojem, a je potřeba od něho mít určitá očekávání. Nemá tvořit skutečnou reflexi společnosti, ale jen navozovat ten dojem. Jeho úkolem je marketing hlavního proudu. Pravda, účinnost tohoto divadla je dána do značné míry tím, že v něm mnoho lidí vidí to, co přestavovalo například během Národního obrození. Jenže tehdy se hrálo z přesvědčení, mnoho lidí na to že hrálo doplácelo a většinou to lidé nebrali jako standardní obživu (alespoň v těch klíčových částech), která podléhá nabídce a poptávce tvořené mocí, jako je tomu dnes (a jako tomu bylo i za minulého režimu). Nemá cenu to kritizovat. Je třeba změnit pohled na divadlo jako celek. Je jiné. Jakkoliv pořád existují skuteční umělci s touho něco změnit, jejich vliv na divadlo už je minimální a brzo podléhají (často i nevědomě) konvenčním požadavkům.
Hm, ta hudba kupodivu není nijak hrozná, ale ta scéna ano.
Komentáře jsou uzavřeny.