Dekrety nevydávala soukromá osoba, nýbrž prezident ČSR

Aktuální otázky českého politického dění

Ing. Emil KULFÁNEK

Poté, co jsem v této rubrice vysvětlil původ slova sudetský (viz NP č. 8/2026) a přiblížil podmínky pro plnohodnotný život německých obyvatel v první Československé republice (NP č. 11/2026), si vysvětlíme, jak se formovaly organizace sudetoněmeckého hnutí po druhé světové válce a jaké bilaterální smlouvy mezi německými státy a Československem byly uzavřeny. Typické je, že v žádné z uvedených smluv není ani slůvko o »sudetských« Němcích.

ČSR po 9. 5. 1945 do 31. 12. 1992:

Zastánci fiktivní tzv. sudetoněmecké národnosti zamlčují fakt, že v Postupimské dohodě (jež rozhodla o transferu Němců ze zemí sousedících s Německem) se nic neuvádí o »sudetských« Němcích.

Němci byli organizovaně přemístěni v letech 1945 a 1946 z území osvobozené Československé republiky do okupačních zón USA, Velké Británie, Francie a SSSR v Německu a Rakousku. Transferováni byli Němci-státní příslušníci nacistické Velkoněmecké říše, kteří se v té době na území osvobozeného Československa nacházeli. Nebyli to jenom bývalí státní občané Československé republiky z období před mnichovskou dohodou, ale také tzv. národní hosté, kteří na toto poslední území nacistické Velkoněmecké říše přicházeli v souvislosti s jejich útěkem před spojeneckými armádami. K vlastní realizaci transferu státních příslušníků nacistické Velkoněmecké říše z ČSR, v době neexistence parlamentu, vydal prezident ČSR Edvard Beneš příslušné Dekrety.

Nikoli »tak zvané«

Česká diskuse o tzv. Benešových dekretech je matoucí, říkal Vladimír Mikule (1937-2013), bývalý český právník, odborník na správní právo, vysokoškolský pedagog, bývalý čs. politik za Občanské fórum, poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění: »Především nelze souhlasit s označením těchto aktů jako tzv. Benešových dekretů (i když výraz tzv. naznačuje, že snad jde o jakousi novinářskou zkratku). Prezident Dr. E. Beneš totiž tyto dekrety nevydával jako soukromá osoba, ale jako prezident republiky, a to nikoli z vlastní iniciativy, ale na návrh vlády, jejíž předseda a členové odpovědní za provedení každý dekret spolupodepisovali. Ať už se za tím skrývá nějaký záměr, či nikoli, výraz »Benešovy dekrety« může být vykládán i tak, že šlo o autokratické projevy vůle E. Beneše. To však není pravda.«

Prezident republiky Edvard Beneš vydal celkem 143 dekretů (z toho 17 ústavních; 45 jich bylo vydáno ještě v zahraničí, ostatních 98 již na osvobozeném území Československa. Dekretální pravomoc prezidenta republiky skončila dnem 28. 10. 1945, kdy se ustavilo Prozatímní Národní shromáždění, které v roce 1946 svým ústavním zákonem všechny dekrety prezidenta republiky schválilo s tím, že mají být od svého počátku považovány za zákon (ústavní zákon). Velká část z dekretů ztratila během času platnost a byla nahrazena novými zákonnými úpravami.

Při používání výrazu Benešovy dekrety jde s největší pravděpodobností především o dekrety týkající se konfiskace majetku Němců, Maďarů a zrádců a o dekrety upravující znárodnění. Účinky těchto dekretů byly vázány na stav v určitém okamžiku(například dekret č. 12/1945 Sb. upravoval konfiskaci zemědělského majetku, který osoby postižené konfiskací měly ve vlastnictví ke dni 23. června 1945), takže tyto dekrety – ačkoliv jsou dodnes formálně platné a účinné – nové právní vztahy již vyvolávat nemohou.

Mikule položil otázku: Jaký právní význam by mělo, kdyby byly nyní tyto dekrety zrušeny (s účinkem ex nunc, lat. od této chvíle), když na právní situaci, která by na jejich základě vznikla, by se nic nezměnilo, zkonfiskovaný majetek by zůstal zkonfiskovaným, znárodněný majetek by zůstal znárodněným.

V roce 1946 byl vydán zákon, na jehož základě se změnila geomorfologická názvosloví pohoří v Československu. V této souvislosti ta část pohoří Sudety nacházející se na severu Čech, Moravy a Slezska na území ČSR byla přejmenována na Krkonošsko-jesenické pohoří (Krkonošsko-jesenická subprovincie).

Tzv. Krajanské spolky

Německá spolková republika (NSR) vznikla na území bývalých okupačních zón USA, Velké Británie a Francie v květnu 1949 a Německá demokratická republika (NDR) vznikla na území okupační zóny SSSR v říjnu 1949. Zakládajícími členy tzv. krajanských spolků v Německé spolkové republice byli bývalí občané Československa německé národnosti, po mnichovské dohodě a po 15. březnu 1939 státní občané nacistické Velkoněmecké říše, kteří se od října 1938 do 5. května 1945 aktivně podíleli na německé nacistické politice – mnohdy genocidního charakteru vůči Čechům, Moravanům a Židům.

V roce 1949 z Londýna do NSR přicestoval bývalý předseda německé Sociálně demokratické strany v předválečném Československu Wenzel Jaksch. Záhy se zde zapojil do činnosti krajanských spolků. V letech 1950–1953 vedl v Hesensku zemský úřad pro vysídlence, uprchlíky a evakuované. Od roku 1961 působil jako viceprezident Sudetoněmeckého krajanského sdružení a od roku 1964 byl prezidentem Svazu vyhnanců.

Dvoustranné mezinárodní smlouvy

• Československá vláda uzavřela s vládou Německé demokratické republiky dne 10. března 1967 Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, v níž byla mnichovská dohoda prohlášena za neplatnou. Se Spolkovou republikou Německo (SRN) uzavřela vláda ČSSR Smlouvu o vzájemných vztazích až 11. prosince 1973, v níž byla mnichovská dohoda prohlášena za nulitní.
• V roce 1990 se začalo u obou německých států (SRN a NDR) projednávat jejich sloučení do jednoho německého státu. Za tímto účelem byla připravována mezinárodní smlouva 2+4 (dva německé státy SRN a NDR a čtyři státy bývalé protihitlerovské koalice: USA, Velká Británie, Francie a SSSR). Státům sousedícím s oběma německými státy byla dána možnost, aby se k této smlouvě připojily. Polská vláda tak učinila, a proto byla účastníkem společného jednání dne 17. července 1990 v Paříži. Celková smlouva 2+4 pak byla podepsána 12. září 1990 v Moskvě.

Samostatná Dohoda mezi Polskem a Německem o státních hranicích, v níž sjednocené Německo uznalo hranici mezi Německem a Polskem na Odře a Nise, byla podepsána 14. listopadu 1990.

Možnost připojit se ke smlouvě 2+4, a zajistit si tak neměnnost česko-německé hranice po druhé světové válce, měla i československá vláda Mariána Čalfy, v níž byl ministrem zahraničí a vicepremiérem Jiří Dienstbier starší. Ten národu ve všech možných médiích vysvětloval, že se Československo nemusí ke smlouvě 2+4 připojovat, protože je chráněno Postupimskou dohodou.

• Dne 27. února 1992 byla mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou (ČSFR) a SRN projednána a podepsána Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci. Za českoustranu ji podepsal prezident ČSFR Václav Havel a ministr zahraničí Jiří Dienstbier st., za německou spolkový kancléř Helmut Kohl a spolkovýministr zahraničí Hans-DietrichGenscher.

Text smlouvy obsahuje preambuli a 35 článků. V preambuli smlouvy se mimo jiné uvádí, že obě strany jsou hluboce přesvědčeny o nutnosti definitivně překonat rozdělení Evropy a vytvořit spravedlivé a trvalé evropské mírové uspořádání, včetně kooperativních struktur bezpečnosti, vědomy si společné odpovědnosti, jakožto sousedé ve středu Evropy, za vybudování této nové Evropy, spojené společným dědictvím a společnými hodnotami, uznávajíce skutečnost, že československý stát od roku 1918 nikdy nepřestal existovat, potvrzujíce Smlouvu ze dne 11. prosince 1973 o vzájemných vztazích mezi Spolkovou republikou Německo a Československou socialistickou republikou, také ohledně nulity mnichovské dohody z 29. září 1938, majíce na paměti významný přínos, který znamenají završení sjednocení Německa a demokratické přeměny v České a Slovenské Federativní Republice pro sjednocenou demokratickou Evropu.

V čl. 2. smlouvy se uvádí, že obě strany vzájemně respektují svou svrchovanou rovnost, územní celistvost, neporušitelnost svých hranic, svou politickou nezávislost, jakož i zásadu nevměšování do vnitřních záležitostí a zásadu zákazu hrozby silou nebo použití síly.

V čl. 3. se uvádí, že smluvní strany potvrzují mezi nimi existující státní hranice. Potvrzují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu. Zavazují se neomezeně respektovat svrchovanost a územní celistvost druhé smluvní strany.

V obsahu smlouvy není ani slovo o Sudetech, o Sudetenlandu ani o »sudetských« Němcích!

Závěrem: Za celou dobu existence Československé republiky, Československé socialistické republiky a České a Slovenské Federativní Republiky, od 9. května 1945 do 31. prosince 1992, neexistovalo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku žádné politicko-správní území nazývané »Sudetenland«, ani žádná národnostní skupina nazývaná »sudetští Němci«.

Připravila Monika HOŘENÍ