Filmová báseň Soy Cuba

O kubánské kinematografii nevíme prakticky nic. Ta se rozvinula teprve po roce 1959, po vítězství kubánské revoluce, založením institutu ICAIC, jenž podporuje výrobu kubánských filmů. Mezi slavná díla patří vizuální báseň Soy Cuba (1964) nebo na Oscara nominovaný snímek Jahody a čokoláda (1993). Současná filmografie odráží každodenní život Kubánců.

Na podnět mladých pražských komunistů a jejich sympatizantů se uskutečnila beseda právě nad výše uvedeným filmem z roku 1964, jehož český překlad zní Já jsem Kuba. Byl natočen v kubánsko-sovětské koprodukci.

Z debaty vyplynuly mnohé aspekty umělecké kvality filmu, politických souvislostí dotýkajících se současnosti, specifik kubánské revoluce a také solidarita s Kubánci proti americké agresi. Ukázalo se i to, že film není v českém prostředí znám. O čem tedy je?

Mistrovské dílo sovětského a gruzínského režiséra Michaila Kalatozova (mj. skvělý film Jeřábi táhnou) je přes objektivně nezpochybnitelnou řemeslnou kvalitu mnohými označováno za propagandistické. Ano, film Soy Cuba je propagandistický, ale v původním slova smyslu. Vyzývá k zapojení do proměny světa. Divákovi ukazuje poměry na Kubě těsně před revolucí a odkrývá důvody, proč k ní muselo dojít.

Lyrická vypravěčka (personifikace Kuby samotné) provází diváky čtyřmi příběhy a odhaluje čtyři ze svých tváří, přičemž každá je jiná. Aktéři pocházejí z různých prostředí, různých vrstev, ale spojuje je útlak a ponížení režimem Fulgencia Batisty. Jejich reakce na tento stav každým dalším příběhem graduje. Touto gradací je umělecky popsána cesta k revolučnímu zlomu.

Od pasivity k boji

V prvním příběhu o mladé dívce Marii, jež je nucena pracovat jako společnice prodávající se Američanům, je hrdinka pouhou obětí. Není schopna se svou situací nic dělat a své „živobytí“ tají. Nerada vyhoví zákazníkovi, který z koloniální fascinace životem „domorodců“ chce k ní domů do chudinské čtvrti Havany. Pasivní zůstává i její snoubenec, když narazí na odcházejícího Američana a pochopí, co se té noci odehrálo.

Na začátku druhého příběhu stojí zemědělec Pedro před svou dosud nejhojnější úrodou cukrové třtiny, začíná se sklizní. Prozářenou náladu zničí velkostatkářský majitel políčka, které si Pedro propachtoval. Pole bylo prodáno a Pedro je musí neprodleně opustit. Na sklizeň také nemá nárok. Pedro nemůže situaci zabránit, ale není s to trpně přihlížet. Zuřivě seká do třtiny, pole zapálí a sám vyčerpáním umírá.

Třetí příběh pojednává již o aktivním hrdinovi. Student Enrique patří do skupiny revolučních studentů na Havanské univerzitě. Spálí plátno autokina promítajícího záběry diktátora Batisty, zachraňuje mladou ženu před obtěžováním americkými námořníky a pokusí se o atentát na sadistického šéfa policie, jenž je zodpovědný za smrt jeho druhů. K atentátu nedojde, avšak vývoj směřuje k fatálnímu vyvrcholení: policejní šéf zastřelí před zraky všech mladé revolucionáře i hlavního hrdinu. Enrique se stává obětí i hrdinou.

Ve čtvrtém příběhu sledujeme muže, jenž již uvědoměle bere události do svých rukou. Mariano žije s rodinou jako zemědělec. Jednoho dne pohostí putujícího revolucionáře, který mu nabídne, aby se připojil. To odmítne, chce pro své děti klid. Nedlouho poté začíná útok okupantů namířený proti vzbouřencům. Chata Marianovy rodiny je zničena a jeden z jeho synků zabit. V ten okamžik se Mariano přidává k povstalcům a odchází do hor Sierra Maestra.

Kronika lidskosti

Příběhy dohromady ukazují evoluci revoluce – od bídy a ponižování k uvědomělému boji. Zároveň je zdůrazněna nutnost organizovaného postupu. Soy Cuba není pouze uměleckou učebnicí revoluce, ale také kronikou lidskosti. V každém příběhu nacházíme člověka, jenž neztrácí své lidství. Film předkládá divákům proces znovunabytí lidské hrdosti.

Obsahová stránka je umocněna dokonalou prací kamery (Sergej Urusevskij) a průvodním slovem (scénář Jevgenij Jevtušenko a Enrique Pineda Barnet). Soy Cuba je důležitou kapitolou světové kinematografie a pro levicově smýšlející je zhlédnutí filmu (k dispozici na YouTube), zvláště v současné situaci zostřené americké blokády, o to závažnější.

Adele FEIGL

(S příspěvkem mh)

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování svých novin. Nemáme za sebou miliardáře a oligarchy, jen své čtenáře. Společně budeme odhalovat nepravosti a upozorňovat na historické i současné nespravedlnosti.FOTO – Facebook