Byl velkým hudebním talentem své generace. Bohužel ho zničila závislost na alkoholu, která vedla k jeho velmi předčasné smrti v 35 letech. Karol Duchoň (1950-1985) byl opravdovou stár slovenské a československé populární hudby 70. a počátku 80. let. Jeho osudy zajímavě zpracoval tvůrčí tým pod vedením režiséra Petera Bebjaka ve slovenském filmu s příznačným názvem Duchoň.
Film, který vstoupil do českých kin vloni v srpnu, byl ambiciózním pokusem o zachycení osudu slovenského Toma Jonese. Výsledkem je snímek, jenž balancuje mezi mrazivou osobní tragédií a vizuálně podmanivou oslavou hudebního talentu. Ovšem s několika ale, která mu brání dosáhnout absolutního vrcholu.
Nejsilnější stránkou celého filmu je bezpochyby herecké zázemí. Vladislav Plevčík v hlavní roli Karola Duchoně nepředvádí jen herecký výkon, on se Duchoněm stává. Fyzická podoba je evidentní, a to ve všech etapách Duchoňova života. Plevčík vypadá, jako by mu zpěvák z oka vypadl. Nejde jen o masky nebo kostýmy, ale o schopnost trefit ono specifické duchoňovské charisma, v němž se mísí dětská zranitelnost s obrovskou energií. Herecky skvěle zvládá i druhou polovinu 99minutového filmu, kdy se z vitální hvězdy stává člověk s podlomeným zdravím, stín trpící závislostí na alkoholu.
Výborní jsou i další herci, kteří dodávají příběhu potřebné emoce a autenticitu. (S jednou výjimkou – hrát Karla Gotta je a bude vždycky oříšek, a tak i Gott Vojtěcha Kotka působí tak nějak zvláštně.)
Styl vs. historická křeč
Režisér Bebjak je známý svým vytříbeným vizuálním stylem, což se v Duchoňovi projevuje v krásné kameře a skvěle nasnímaných koncertních číslech (zvláště oceňuji plynulé přecházení mezi barvou a černobílými záběry, imitujícími například festival Bratislavská lyra). O to víc však zamrzí určité scenáristické a režijní zkratky.
Kritiku si zaslouží pasáže z Duchoňova turné po Sovětském svazu. Tyto scény působí v kontextu jinak propracovaného filmu poněkud primitivně až plakátově. Využití obřích srpů a kladiv, Marxů, Leninů a Engelsů na pódiu koncertů populární hudby kdesi v SSSR působí prvoplánově. To je vizuální klišé, které hraničí s karikaturou. Tedy pokud to karikatura neměla být. Jenže tyhle momenty zbytečně vytrhávají diváka z psychologického ponoru, který film v jiných pasážích úspěšně buduje.
Duchoň je podmanivý snímek, který diváka vrací do 60. až 80. let. V detailech oblečení, vybavení interiérů a technice byli filmaři velmi pečliví, i hlavní hrdina zpívá a tančí velmi duchoňovsky. Je to důstojná pocta umělci, který svůj talent bohužel utopil v alkoholu, a zřejmě i v hazardu. Pokud filmu odpustíme některé karikované pasáže a překousneme české titulky (proč vlastně?), navíc místy s podivným překladem, nabízí silný emocionální zážitek. Duchoňovy melodie pak v hlavě znějí ještě dlouho.
Monika HOŘENÍ
1 komentář
0uzqg7
Komentáře jsou uzavřeny.