Nic neobvyklého. Na stáže do zahraničí se jezdilo a jezdí. Dnes je jiný jen azimut. Studenti ruského jazyka si tříbili přízvuk, učitelé si vyměňovali zkušenosti. Obvyklá délka pobytu – nejméně 14 dnů.
Na pardubickém nádraží jsme večer 26. dubna 1986 nasedli do rychlíku Praha-Moskva – matematik, chemik a historik. Cíl: kolegové učit a já sbírat materiál na budoucí knihu. O dva dny později, na kyjevském nádraží, nás čekalo auto z černigovského Pedagogického institutu Tarase Ševčenka a prorektor A. P. Serednyj. První věta – »máme potíže v atomové elektrárně v Černobylu. Vítr však vane na sever, u nás je bezpečno«. Starobylé ukrajinské město Černigov a celá oblast byla (a snad i je) družebním městem Hradce Králové, tehdy z Východočeského kraje.
Ubytovali nás na studentských kolejích. Naproti kasárna Pinské divize. Po celou dobu jsme svědky výjezdu a návratu vojenských transportérů s chemiky. Bydleli s námi studenti, kteří v rámci výcviku střežili tzv. třicetikilometrovou zónu kolem havarované atomové elektrárny. V Černigově je velké letiště. Létaly odtud nepřetržitě vrtulníky a zavážely pískem, olovem, bórem, hlínou a dolomitem jícen čtvrtého hořícího bloku. Viděli jsme je na horizontu. To vše jsme se ale dověděli později.
Černigov nebyl Černobyl
Od elektrárny nás dělilo 140 kilometrů západním směrem a mohutný Dněpr. Oblastní město Černigov (300 000 obyvatel) do zóny nespadalo. Odtud se především organizovala pomoc. Na 1200 autobusů z celé Ukrajiny evakuovalo lidi ze »zóny« a prakticky z celého 50tisícového města Pripjať. Děti hromadně odváželi do pionýrských táborů na Krym. Vše probíhalo v poměrném klidu, i když šlo o masovou evakuaci. Starší generace ještě pamatovala na podobné události z války.
Malé okresní město Černobyl propůjčilo jméno »Černobylské jaderné elektrárně V. I. Lenina«. Zaměstnanci bydleli ve zcela nově postaveném městě Pripjať na stejnojmenné řece, přítoku Dněpru. Výstavba elektrárny započala v roce 1971 na zelené louce. Od roku 1983 zde pracovaly čtyři energobloky o výkonu 4000 MW.
Třetí město, které má souvislost s jadernou elektrárnou, je město Slavutič. Vyrostlo v roce 1986 po havárii pro zaměstnance elektrárny. Dále pracovaly tři bloky. Čtvrtý, havarovaný, zakryl v té době bezpečný »malý« sarkofág. Podařilo se také oddělit chlazení elektrárny od řeky Pripjať, potažmo Dněpru. Na rozdíl od jaderné elektrárny v japonské Fukušimě, která byla chlazena mořskou vodou.
Trochu nezbytné teorie
Uran, stejně jako jiné prvky, se skládá z atomů uranu o různé hmotnosti. Dnes je vše znovu aktuální s událostmi v Íránu. Cílem je izolovat uran 235. Při jeho štěpení se uvolňuje ohromné množství energie. Pokud vhodným způsobem proces regulujeme, můžeme postupně měnit energii z uranu na energii tepelnou. Pokud ale se vše urychlí, jsme u havárie reaktoru, případně u atomové pumy. Jen pro představu – z jednoho kilogramu U 235 se uvolní 10 miliard kilokalorií. Jako když spálíme 800 tun kvalitního černého uhlí.
Pět fatálních chyb obsluhy 4. reaktoru
1. Kolem půlnoci 25. dubna 1986 nařídil dispečer noční směně provést experiment s reaktorem. Vyzkoušet, jak dlouho může reaktor vyrábět energii pouhou setrvačností. Současně ale omezili chlazení. Navíc noční směna nebyla na pokus vyškolena.
2. Obsluha podstatně snížila výkon reaktoru a přešla na manuální ovládání. Říká se, že řídit reaktor je daleko těžší než velké letadlo. Stalo se nejhorší – reaktor vyhasínal.
3. Obsluha vytáhla další regulační tyče moderátorů. Reaktor přešel do režimu, který nebyl ovladatelný.
4. Obsluha z nouze pustila čerpadla chladicí vody. Došlo k podchlazení – reaktor upadl do »jodové jámy«.
5. Poslední zoufalý krok. Vytáhli zbytek regulačních tyčí. Výkon během čtyř sekund stoupl o 400 % a z reaktoru se stal Papinův hrnec, který praskl.
Všechny kroky probíhaly v rychlém sledu asi 15 sekund. Pozdější vyšetřování jednoznačně označilo chyby za subjektivní.
Co jsme věděli v Československu
Generální prokuratura vše znovu prošetřovala v dubnu 1990 na podnět lékařů z nemocnice v Novém Jičíně. Po havárii prý státní orgány neudělaly nic pro ochranu obyvatelstva – jedli jsme prý ozářené potraviny, nestarali se o děti atd. Prokuratura došla k závěru, že v žádném směru nebyla tehdy naplněna skutková podstata trestného činu.
Jako první v ČSSR 28. dubna 1986 byl zaznamenán výpadek 4000 MW v tehdejší propojené energetické soustavě. V odpoledních hodinách došly informace ze Švédska. Tam naměřili kontaminované ovzduší. Zvýšenou radiaci u nás poprvé naměřili 29. dubna na pracovišti JE v Jaslovských Bohunicích. Údaje průběžně vyhodnocoval Institut hygieny a epidemiologie v Praze. Kontaminace ovzduší nedosáhla nikde vyšších hodnot.
Denní tisk ve čtvrtek 1. května 1986 přinesl velmi podrobnou relaci. Dementoval zprávy zahraničního tisku o tisících obětech ne nepodobných Hirošimě. Objektivně se psalo, že množství radioaktivních látek doputovalo i nad naši republiku. Vyšší hodnoty naměřili v okresech Benešov, Opava, Náchod, Šumperk, Žďár nad Sázavou, Kutná Hora, Bruntál, Semily a Nový Jičín. Mírné zvýšení v Českém Krumlově, Klatovech, Jihlavě, Českých Budějovicích a Svitavách.
Situace v Evropě
V Polsku naměřili zvýšenou koncentraci jódu. Rekord pětinásobku zůstal ve Švédsku. Nebezpečná hranice by byla ale desetinásobek. Žádné zvýšení radiace nezaznamenaly přístroje v SRN, Maďarsku, NDR a Rakousku. Mezinárodní agentura pro atomovou energii ve Vídni (MAAE) ocenila spolupráci se sovětskými odborníky. V pondělí 12. května 1986 se objevila zpráva, že havarovaný reaktor byl provizorně zabetonován.
Oběti na životech
Jako první zemřeli dva technici čtvrtého bloku a šest požárníků. Od té doby byl pobyt požárníků, techniků a lidí kolem havarovaného reaktoru přísně monitorován. Pojem hrdinství dostal jiný obsah. Předcházet nemoci z ozáření lze jedině tím, že pobyt v nebezpečném prostoru je přísně omezen. Pokud do ovzduší uniká radioaktivní jód (J 231), účinným postupem jsou jodové tablety, které organismus nasytí předem.
Nastal boj – z celé Ukrajiny do míst evakuace soustředili 17 000 lékařů a zdravotních sester. Vyšetřili na 700 000 osob, z toho 210 000 dětí. Diagnózu nemoci z ozáření vyslovili u 237 osob, 28 z nich zemřelo. U repatriantů z Volyňské oblasti se setkávali lékaři v Čechách s radiační psychózou. Zde je místo především pro psychology.
V zóně po 10 a 29 letech
V době mého pobytu v Černigově v roce 1986 jsem poznal redaktora Desjanské pravdy Vasila Strutinského. Navázali jsme přátelství a několikrát vzájemně navštívili. V roce 1996 Vasil vyjednal návštěvu elektrárny a nově postaveného města Slavutič. Přijal nás ředitel. Měl jsem pocit, že mají zájem, aby se informace o elektrárně šířily pravdivě. Navštívili jsme operátory 1. bloku. Elektrárnu (3 bloky) Ukrajina definitivně uzavřela v roce 2000.
Další cestu jsem uskutečnil v roce 2015. Zajímal mě především nově postavený sarkofág nad 4. reaktorem. Něco impozantního. Vydrží 100 let.
(Snímek z autobusu.)
Rozsah černobylské katastrofy byl mimořádný. Větších a menších havárií atomových elektráren je zaznamenáno ve světě na 20 000. Hovoříme i o americkém Černobylu v roce 1979, zmíněné Fukušimě 2011 atd. Jak tehdy napsal premiér N. I. Ryžkov: Černobyl je jedinečný. Probudil v lidských instinktech Neviditelné, Nepoznané, Neznámé…
Jaroslav ŠTRAIT
FOTO – autor a jeho archiv
3 komentáře
Na tu dobu velmi rád vzpomínám! Nenechám si ji nikdy zeškaredit těmi „89 blbouny nejapnými“ …
Upřímnou soustrast…. Kdo se na vás proboha v minulosti takhle šeredně podepsal..???
Pokud rád vzpomíná na minulost, pak se na něm asi negativně podepsala doba současná, která je svinstvo pro mnoho lidí. Já to docela dobře chápu. A i když Černobyl byl katastrofa, tak i přes tak k takových chybám prostě občas dojít může. Právě kvůli nim se pak bezpečnost zvyšuje v budoucnosti. Mimochodem víte, že USA si omylem hodili na vlastní území atomovou bombu, přičemž 4 z 5 pojistek proti výbuchu omylem selhali (a k tomu že si omylem hodili atomovou bombu na vlastní území došlo vícekrát a vždy měli štěstí že nedošlo k jaderné explozi)? To že k nějaké jaderné katastrofě nedošlo na západě byla spíše náhoda.
Komentáře jsou uzavřeny.